Tatínka zplynovali, strašně jsem Němce nenáviděla. Lustigova sestra vzpomíná na Osvětim

Rány, které jí na srdci zůstaly po smrti tatínka i dalších blízkých, se Haně Lustigové-Hnátové, sestře spisovatele Arnošta Lustiga, už zřejmě nikdy nezahojí. O zrůdnostech holokaustu už alespoň dokáže mluvit, dokonce přednáší dětem. Zprvu přitom nedokázala říct ani slovo. Promluvila o tom v pořadu DVTV.

„Deset let po válce ze mě nikdo nedostal ani slovo, ale potom, díky rodině, přišel člověk trochu k sobě. Ale v každém, kdo z koncentráku odejde, ty vzpomínky zůstanou. Já v noci naříkám. Asi před dvěma lety tu bydlel syn mojí neteře a říkal: Hanko, já si zavřu dveře, ty křičíš,“ popisuje Hana Lustigová.

Vůbec nejhůře se jí vzpomíná na smrt tatínka, který byl hned po příjezdu do Osvětimi při selekci poslán na smrt.

„My jsme měli bezvadného tatínka, a protože si při selekci v Osvětimi nesundal brýle, tak ten, kdo vedl selekci, předpokládal, že je to nějaký intelektuál a na práci nebude, tak ho dal na tu špatnou stranu. Když bylo v Německu to velké bombardování, chyběly pracovní síly. Myslím, že potřebovali za staré mistry z továren, kteří narukovali do armády, náhradu. Tak šlo z Terezína v roce 1944 deset transportů do Osvětimi a v prvním byl tatínek. A bohužel mu nikdo neporadil, aby si sundal brýle,“ vysvětluje Hana Lustigová-Hnátová.

„Dozvěděla jsem se to až po válce. Ve druhém transportu byl zařazen Arnošt, tatínek byl po první válce velký kuřák, tak on mu někde sehnal cigaretu, a když byli za tou osvětimskou branou, tak se zeptal známých, kde najde tatínka, že pro něj má cigaretu. Oni mu řekli: Podívej se na ten komín. Ten kouř, to je tvůj tatínek. Nesundal si brýle,“ vzpomíná na vyprávění bratra Arnošta.

Vyhlazovací tábor byl osvobozen v lednu 1945.

Co to je holokaust, to prý Hana Lustigová pochopila právě v Osvětimi.

„V Terezíně se nám to ve srovnání s domovem zdálo strašné. Ale když jsme přišli dál, tak jsme viděli, že je to o hodně horší. A už jsme věděli, co znamená ten kouř,“ popisuje svoje tehdejší pocity.

Když prý byla v Terezíně, netušila Hana Lustigová, co se s lidmi odjíždějícími v transportech pryč, děje.

„Němci byli strašně prohnaní, všechno tajili. Nic jsme nevěděli. Jednou přijel transport polských dětí, a když šly do umývárny, kde oni je chtěli doopravdy osprchovat, tak ty děti křičely: Gas! Což je polsky plyn. Mezi lidmi se to rozneslo, ale člověk si to prostě nedokáže dát do souvislosti,“ vzpomíná.

V Osvětimi prý dokázala vydržet díky optimismu, který zdědila právě po tatínkovi. Bez silné vůle prý v táboře smrti přežít nešlo.

„Člověk musel mít vůli, chtít to přežít a vydržet. Nebyli jsme v Osvětimi dlouho, protože potřebovali lidi do továren. Dvakrát byl ale nálet, podle mě to byli Sověti, tak jsme si strašně přáli, aby shodili bombu. Ale nestalo se,“ vypráví, že i myšlenky na smrt jakožto vysvobození ji přepadly.

Kromě zrůdností, které v táborech zažila, ale Hana Lustigová vzpomíná i na jednu pozitivní věc. Tou je vztah, který spolu vězni měli.

„Vzpomínám na přátelství. Víte, my jsme měli takový hlad a takovou bídu, ale nikdo by tomu druhému nevzal nic z toho mála, co měl. A to stravování v Osvětimi bylo vážně hrozné. V Terezíně byly vedle sebe dvě třípatrové palandy, ale v Osvětimi byly sice taky třípatrové, jenže v některých barácích bylo deset lidí vedle sebe, někde pět. Všechno slušné oblečení, ve kterém jsme přijeli, jsme museli odložit, aby to zřejmě posloužilo jako zimní pomoc do Německa. Dostali jsme jen takové hadry a přikrývky, snad ani nebyly dezinfikované, to tak smrdělo. A když si někdo v noci odskočil, tak pak už nenašel místo, musel se vmáčknout. Všechno tam bylo hnusné,“ popisuje.

„Pořád se s těmi lidmi stýkám, i když ne se všemi, samozřejmě. Nezapomínáme ještě na těch pár, co žije,“ dodává Lustigová.

Nalevo, nebo doprava? Na život, nebo na smrt. Tak probíhaly selekce v Březince.

Hana Lustigová pak k Němcům chovala nenávist, přes kterou se nedokázala přenést. I když už se nyní na sousední národ už dívá jinak.

„Za to, že toho nevinného tatínka zplynovali a zbyli jsme z celé rodiny jen maminka, bratr, sestřenice a já, přitom naše rodina byla velice početná, tak za ty mrtvé to bylo neodpustitelné. Když můj šéf diktoval německé dopisy, tak jsem radši říkala: Ano, ty švýcarské dopisy budu psát. Já píšu švýcarsky. Ta nenávist byla strašná,“ říká.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii