Hlavní zápletka byla jasná dopředu: nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, dopis prezidenta, žaloby, statusy a emoce. Téma, které se řeší od shora dolů a zpátky, dokud z toho nezůstane jen ohlodaná kost, kolem které se všichni dál hádají, protože hádat se je jednodušší než něco postavit.

Kompetenční žaloba. Gregor řekne, že ústava je v tomhle dost jasná a že žaloba je spíš politické divadlo. Demetrashvili naopak tvrdí, že ústava jasný výklad nedává a že je potřeba jít to vyjasnit soudně. Už tady šlo vidět, jak fungují oba mozky. Gregor argumentuje mechanismem a následkem, Demetrashvili dojmem a náladou. U jednoho je to o tom, jaký nástroj má stát použít. U druhé o tom, že to zní správně. Emoce a šum.

Grónsko a Trump. Demetrashvili to okamžitě zvedne do velké hrozby a bezprecedentního momentu. Gregor to zase stáhne na zem: hrozba je vojenské zabírání, ne smluvní dohoda, a vytáhne Aljašku jako historickou analogii. Někdo tomu může říkat cynismus, někdo pragmatismus, ale v debatě to fungovalo: jeden mluví v emocích, druhý v podmínkách.

Muniční iniciativa. Gregor mluví o realitě příštích dní. Demetrashvili o tom, že Česko má přispívat ze státního rozpočtu. V zásadě se zopakoval stejný střih: on pojmenovává mantinely, ona zase vysílá šum.

A tohle je přesně ten rozdíl mezi reálnou politikou a politikou pro reelsko. Reálná politika je práce s pravidly, s institucemi, s tím, co jde a co nejde. Politika pro klip je práce s větou, která se dá vystřihnout a pustit dál.

Pirátské špíly a pin up styl

Demetrashvili je mladá, usměvavá, a má očividně naučené, že v politice se vyhrává momentem. Vždycky si přinese dva tři špíly. Někde v pirátské klubovně se to vymyslí, obalí se to hravostí, a pak se to pošle do světa. Čapí orlí hnízdo, trénovat pravačku a podobné fórky.

Věty ale nemají pokračování. Něco si povrchně načte, vymyslí kandrdas a vystřelí ho do kamery, jenže pak je vidět, že v politice je krátce, nemá praxi, nemá načteno, nemá ústavu v hlavě, a místo argumentů jede ty samý floskule přežvýkaný z PR papírů, takže debata je neplodná a prázdná a člověk má pocit, že kouká spíš na zkoušku contentu než na střet názorů.

U Demetrashvili je vidět, že v politice je krátce. Chybí ji okopané kotníky z komunálu, žádný aktivismus, který by člověka naučil, že realita se nedá ukecat. Je to studentka, kterou baví politika, a ještě víc ji baví dělat si z ní „prdel“. Jenže teď už sedí v té reálné politice. A když si někdo z politiky dělá prdel příliš dlouho, začne si „prdel“ dělat publikum z něj.

Gregor jako někdo, kdo umí brzdit

Gregor je jen o rok starší, ale vedle Demetrashvili působil jak starší brácha z vejšky, co si pro sestru přišel na kolej, protože slyšel, že to na prvním mejdanu přehnala a teď se někde na chodbě drží zdi a snaží se nezvracet. Ne že by byl o rok moudřejší. Spíš je o pár pater dál v disciplíně: ví, kdy mlčet, kdy přitlačit, kdy to utnout a hlavně kdy se nepouštět do věcí, které nemá pod kontrolou.

Jasně, i on má za sebou svoje jankovské období, sbírku na vystoupení z EU a další mladické nápady, co vypadají jako puberta v obleku. Jenže rozdíl je v tom, že v televizi už nepůsobí jako kluk, co si šel zkusit mikrofon. On ovládá debatu způsobem, který vypadá jednoduše, ale jednoduchý není. Nereaguje na blbé vtipy. Nedá se vtáhnout do křoví. Umí ztichnout, zvážnět, nasadit grimasu typu to myslíte vážně, a tím vrátit debatu do reality. Když tématu nerozumí, neleze na tenký led jen proto, aby neztratil vteřinu v tempu.

A ještě jedna věc: Gregor má něco, co Turkovi podle tvého popisu zatím chybí. Chladnou hlavu. Umí se nenechat strhnout, i když do něj někdo tlačí. Nezačne vyřvávat, nehraje uraženého hrdinu. Prostě vede spor, ne hysterii.

Moderace jako třetí hráč a největší problém večera

A pak se do toho vložila Jana Peroutková způsobem, který je pro veřejnoprávní televizi vysloveně nebezpečný.

Nejdřív přerušila Gregora průzkumem, že dvě třetiny Čechů jsou proti jmenování Turka. Gregor na to odpověděl zcela správně: ministři se nejmenují podle průzkumů. Parlamentní demokracie stojí na volbách a ústavních mechanismech, ne na tom, co zrovna vyšlo v dotazníku. Kdybychom to dělali podle průzkumů, tak po volbách 2021 běží ankety, kolik lidí chce Bartoše, Lipavského nebo Rakušana. A takhle stát opravdu nefunguje.

A pak přišel hřebík do rakve: Peroutková začala číst ze svých poznámek a vyjmenovala, že Turek adoruje nacismus a pana Hitlera, nedodržuje pravidla a podobně. Ano, slyšeli jste dobře „pana Hitlera“ jako „pana Wericha“? To není detail. To je symptom.

V tu chvíli se z moderace stalo něco mezi obžalobou a aktivismem. Veřejnoprávní redaktor není od toho, aby v přímém přenosu vyráběl nejtvrdší nálepky bez jasného doložení. Je od toho, aby tlačil na fakta, přesnost, kontext, a aby hosty nutil formulovat tak, aby divák pochopil, co je tvrzení, co je interpretace a co je důkaz.

TikTok versus realita

Ten duel nebyl souboj dvou názorů. To byla ukázka dvou přístupů. Jednoho, který je založený na dojmu a rychlé větě pro střih. A druhého, který stojí na tom, že i když se bavíme o emocích, pořád máme nějaká pravidla hry.

Fotogalerie 10 fotografií