Jan Graubner

Jan Graubner je od roku 2022 pražským arcibiskupem, a tedy i hlavou římskokatolické církve v Česku. Do čela pražské arcidiecéze přišel po téměř třiceti letech, které strávil jako arcibiskup olomoucký.

Je známý svou umírněností, organizační pečlivostí a důrazem na kontinuitu. Není to tedy žádný církevní bouřlivák, ale spíš tichý správce a vytrvalý diplomat.

Ve srovnání se zesnulým Dukou, který byl silně mediálně přítomný a politicky viditelný, působí Graubner zdrženlivěji. Jeho styl řízení církve je konzervativní, ale méně konfrontační. Snaží se spíš o stabilitu a spolupráci než o veřejné střety.

Veřejnost ho zná spíše z umírněných vyjádření k etickým a sociálním otázkám než z politických komentářů. Vatikán si ho dlouhodobě cení pro jeho loajalitu, zkušenosti a schopnost udržet klid v českém biskupském sboru.

Graubnerova dlouhá kariéra je svázána hlavně s Moravou. V Olomouci vedl arcidiecézi od roku 1992, tedy v době restitucí i prudkých změn po pádu komunismu. Byl u obnovy církevních struktur, vzdělávání i majetkových sporů.

Kritici mu občas vyčítají jistou „pastorační neviditelnost“, tedy že se drží v pozadí, je necharismatický a vystupuje až příliš opatrně. Jeho příznivci naopak mluví o muži, který drží církev pohromadě v době únavy, skandálů a polarizace.

Když je řeč o skandálech, ani Graubnerovi se nevyhnuly určité problémy, typické pro katolickou církev. Jde o kauzu olomouckého kněze Františka Merty, která patří k nejvážnějším stínům v kariéře arcibiskupa Jana Graubnera.

Merta byl v 90. letech odsouzen za sexuální zneužívání ministrantů, přesto podle kritiků zůstal po návratu z vězení v kontaktu s církevními strukturami a vykonával různé úkoly v diecézi. Graubner, tehdy olomoucký arcibiskup, čelil dlouhodobé kritice, že o jeho aktivitách věděl a nezasáhl v této dostatečně.

K politice se Graubner zdaleka nevyjadřuje tolik jako Dominik Duka, ale přesto i na tomto poli uměl vyslovit jasné stanovisko. Ostře se vymezil třeba proti hnutí Stačilo!, když apeloval na lidi, aby svou volbu dobře zvážili.

„Pokud dám totiž hlas lidem morálně zkaženým, kteří šíří nenávist a zlo, mám osobní odpovědnost za následky takové volby.“ Dále uvedl: „Nemohu dát hlas stranám, které šíří nenávist vůči jakýmkoliv skupinám lidí. Takto začala druhá světová válka.“

A jasné poselství má i tento jeho výrok: „Nikdy nedostane můj hlas, kdo stojí na straně agresora proti napadené zemi. Je to stejné, jako když někdo nepomůže oběti třeba na ulici.“