Za to se na něj snesla vlna drsné kritiky, ale i otevřených výhrůžek ze strany těch, kteří chtějí uprchlíkům pomáhat. Problém je ten, že sám Šibík je jedním z nich. Dostali jsme se v názorech na uprchlickou problematiku do fáze, kdy jsme rozděleni na dva stejně vyhrocené hysterické tábory?
V reportáži, kterou zveřejnil pro server Aktuálně.cz fotograf Jan Šibík, ukazuje bez příkras situaci, která panuje v uprchlických táborech na hranicích Maďarska se Srbskem a v jejich okolí.
Mimo jiné poukazuje na fakt, že se zde hojně plýtvá humanitární pomocí, jídlo, pití a stany se válí všude, kam oko dohlédne, a vzniká tak enormní nepořádek, jenž by měl někdo uklidit.
Video odstartovalo vlnu nenávisti a výhrůžek směrem k Šibíkovi. Ten na ně však musí být poslední dobou zvyklý. Vysloužil si je tím, že dlouhodobě kritizuje špatný přístup k uprchlíkům, zastává se jich a dokonce jim i pomáhá, když během reportáže na Lesbosu naložil do auta syrskou rodinu.
Nicméně tentokrát útoky nepřicházely od tradičních odpůrců imigrantů, ale z druhého tábora jejich podporovatelů. Tedy z tábora, který Šibík právem považoval za svůj vlastní.
Pomocí uprchlíkům si Šibík vysloužil nenávist, upozorněním na situaci na hranicích taktéž. Vytvářet nepřítele je totiž mnohem jednodušší než hledat smírná řešení.
Argumenty obou táborů jsou přitom zcela totožné. Výhrůžky, nadávky, ostrá slova o zradě.
Situace jako by nepřipouštěla jinou názorovou příslušnost než buď „nácek“ nebo „sluníčkář“.
Jak k tomu pak přijde člověk jako Šibík, který je sice na straně uprchlíků, tudíž je v očích jejich odpůrců vlastizrádcem a měl by spolu s uprchlickými loděmi skončit na mořském dně, když najednou uprchlíky zkritizuje a od lidí jako on sám se dozví, že je xenofob, rasista a šiřitel nenávisti?
Jedním z největších problémů řešení uprchlické krize je naprostá rezignace na hledání kompromisů a střední cesty. Společnost se rozdělila na dva tábory, které bez zábran hájí svou pravdu a místo argumentů okamžitě přechází k osobním útokům.
Pro debatu není v atmosféře „Kdo nebojuje s námi, bojuje proti nám.“ příliš místa.
Jan Šibík se zachoval, jak se zachovat v pozici reportéra měl. Objektivně zachytil situaci kolem sebe a ani ji nikterak nehodnotil, jen předložil k vytvoření vlastních názorů. Narazil však na bariéru toho, že diváci dané reportáže měli své názory již dávno utvořeny.
Polarizace společnosti nikdy nepřinese nic dobrého a už vůbec ne řešení problému. Jestliže jsme dospěli do situace, kde si každý musí vybrat jednoznačný názor, pro který jsou fakta jen na obtíž, tak těžko soudit, zda vůbec ještě nějaké řešení existuje.
Bylo by možná na čase si uvědomit, že ať už se člověk považuje nebo je jinými označován za nacistu nebo pseudohumanistu, stejně jako uprchlíci jsme všichni jen lidé.
A mezi lidmi jsou lidé jak dobří, tak špatní, přičemž vůbec nezáleží na tom, k jaké imaginární skupině patří.
