Migrační tsunami

Velkou zkouškou, na níž si nejstarší světadíl málem vylámal zuby, byla migrační vlna, která začala rokem 2015. Tehdy Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) zaznamenal téměř milion migrantů.

Od té doby podle dat Eurostatu, evropské statistické agentury, obdrželo 27 členských států Evropské unie zhruba 4,5 milionu žádostí o azyl.

Migrační krize odhalila zcela odlišné pohledy na její řešení. Návrh na zavedení systému přerozdělování příchozích v rámci Unie podle předem daného klíče nakonec usnul na mrtvém bodě, když proti sobě postavil státy bezprostředně zasažené uprchlickou vlnou, jako byly třeba Itálie či Řecko, a vnitrozemské státy, jimž se vlna relativně vyhnula a kam zároveň migranti příliš nechtěli.

Uprchlíci hledají v Evropě pomoc, mnohé sem žene jen příslib materiálního blahobytu.

Státy visegrádské čtyřky (V4) argumentovaly národní suverenitou, záporným vztahem veřejnosti k cizincům či nedostatečným technickým a finančním zázemím. Spor se dostal až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku, který rozhodl, že Česko, Maďarsko a Polsko nesplnily své závazky, verdikt ale neměl žádné právní důsledky.