Všechno to začalo v době, kdy se děti teprve učí držet lžičku. Elišce bylo osmnáct měsíců, když špatně polkla sousto a na chvíli se jí zastavilo srdce. V jedné vteřině se z běžného dne stala událost, která rozděluje život na dvě části. Před a po. Následky si rodina nese dodnes.

Elišce je patnáct. Nemluví jako dřív, komunikuje jen omezeně. Samostatně nechodí a znovu se učí věci, které pro ostatní zůstávají neviditelné, protože se dějí automaticky. Obléct se. Najíst se. Přesunout se z postele na vozík. Zvládnout cestu do školy. Zvládnout vůbec běžný den.

Navštěvuje speciální školu pro děti s více vadami, kde se učí číst a trénuje soběstačnost. Je to jiný svět než školní tabule a domácí úkoly. Tady je úspěch i to, co by jinde nikdo nepočítal. Jedno ráno bez bolesti navíc. Jedna cesta ven bez zbytečného vyčerpání. Jeden drobný pokrok, který se skládaný den po dni mění v naději.

Rehabilitace jako režim

Eliška pravidelně rehabilituje a podle rodiny dělá pokroky. Učí se znovu chodit. Cvičí, posiluje, opakuje pohyby pořád dokola, protože tělo si nic nepamatuje zadarmo. Pomáhají jí i rehabilitační pobyty, kde se pracuje na tom, aby se z malých zlepšení stal skutečný posun.

Jenže rehabilitace má jednu nečekanou brzdu. Je to vybavení. A někdy stačí, aby chyběla jediná věc, a celý systém se začne zadrhávat.

Eliška už ze stávajícího vozíku vyrostla. Rodina proto žádala o nový aktivní vozík, lehký a skladný, vhodný do auta i na cestování. Takový, který nebude Elišku zbytečně limitovat a zároveň uleví i při každodenních přesunech. Pojišťovna ale žádost opakovaně zamítla s odůvodněním, že je příliš drahý.

Když rozhoduje věta: moc drahé!

Pro rodinu to nebyla položka na seznamu přání. Byl to základní předpoklad, aby Eliška mohla dál rehabilitovat a aby se její posun nezastavil na tom, že starý vozík už neodpovídá její postavě ani potřebám. V domácnosti, kde se každý přesun počítá, navíc lehkost a skladnost nejsou komfort navíc. Jsou to síly, které zůstávají na další cvičení, další cestu, další běžný den.

V příběhu je ještě jedna rovina, o které se často mluví málo. Eliška žije s maminkou sama. A maminka toho nese víc, než by se dalo čekat od kohokoli, kdo má zároveň udržet domácnost i péči o dítě s těžkými následky.

Podle informací rodiny má maminka vážné zdravotní potíže, prošla transplantací slinivky a ledviny a během posledních let absolvovala několik náročných operací. Každé tři měsíce jezdí na kontroly do pražského IKEMu. Přesto se stará o Elišku a zvládá prakticky všechno, co jejich život vyžaduje. A právě proto je pro ni každý kilogram navíc v praxi reálný problém.

Pomoc přišla bez sbírky a bez kampaně

V tu chvíli se do příběhu vložila skupina TWIST a její značka Trdlokafe. Impuls nepřišel shora jako připravený projekt, ale zevnitř sítě. Jeden z franšízantů, který rodinu zná osobně, oslovil vedení společnosti s prosbou o pomoc.

Společnost se rozhodla financovat vozík v plné výši. Bez veřejné sbírky, bez fundraisingu, bez toho, aby se z cizí nouze dělala kampaň. Pořízen byl odlehčený skládací aktivní vozík LITTLE WAVE od společnosti REHA 2015.

Cena byla 146 000 korun. Částka, která na papíře vypadá jako číslo. V reálném životě to ale znamená, že Eliška má prostředek, díky kterému se může bezpečněji pohybovat, líp cestovat na rehabilitace a pokračovat v tom, co teď dává největší smysl, tedy posouvat se dál.

Pro maminku to zároveň znamená menší fyzickou zátěž při přesunech, snadnější manipulaci a o něco klidnější plánování dne. Ne ve smyslu, že by se všechno vyřešilo. Ale ve smyslu, že jedna velká překážka konečně zmizela.

Věc, která má dopad hned

Na podobných příbězích je nejtvrdší to, jak rychle umí realita vracet člověka na zem. Rehabilitace jde, pokrok je vidět, ale pak přijde rozhodnutí, že potřebná pomůcka je moc drahá, a rodina má najednou pocit, že stojí na místě. Tady se to nestalo. Pomoc přišla rychle a konkrétně.

Nový vozík pro Elišku není luxus. Je to kus samostatnosti, který se v jejich domácnosti mění na úplně praktickou věc. Na možnost vyjet, nezůstat zavřená doma, pokračovat v rehabilitaci a neztratit tempo, které si těžce vybojovala.

A někdy je to celé vlastně prosté. Když systém řekne ne, rozhodne nakonec člověk. Někdo, kdo ten příběh zná a nechce se smířit s tím, že slova moc drahé mají být konečná.

Fotogalerie 3 fotografie