František Kriegel neměl lehké mládí. Narodil se sice do rodiny židovského podnikatele, otec ale ve skutečnosti nijak zámožný nebyl, a navíc po jedenácti letech od synova narození zemřel. Rodina se musela protloukat, výjimečně inteligentní František ale dosáhl svého. Na univerzitu ve Lvově ho sice kvůli jeho původu nevzali, na německé lékařské univerzitě v Praze ale získal titul a po městských nemocnicích následně i praxi.
Pak se z něj stal tak trochu světoběžník. Skočil po nabídce ze Španělska, kde pracoval jako lékař první pomoci v občanské válce a jeho talent ho vynesl až do náčelnických pozic zdravotnických služeb. Následně strávil šest let na bojištích v Asii, návrat do nacisty okupované Prahy totiž nepřicházel v úvahu. Domů se vrátil až po válce, v roce 1945.
Hned poté vstoupil František Kriegel do strany. Ta ještě u moci nebyla, ale právě i jeho přičiněním se k ní dostala. Skutečnost, že Kriegel platí za jednu z hlavních postav Vítězného února 1948, ostatně tak trochu vrhá stín na jeho pozdější status hrdiny.
Když se komunisté dostali v Československu k moci, Kriegel byl jmenován do funkce náměstka ministra zdravotnictví. Po křeslu svého šéfa pokukoval, následkem antisemitských čistek v 50. letech ale nakonec přišel i o funkci náměstka a stal se pouhým závodním lékařem.
František Kriegel je muž, který se postavil Brežněvovi na odpor.
Po letech mizérie ve smíchovské Tatrovce se však na Kriegla usmálo štěstí. Jeho kariéra začala zase nabírat výšku a zpět na samotný vrchol mu nakonec pomohl i první muž Československa Antonín Novotný, s nímž se Kriegel znal z časů Vítězného února.
Na tři roky se Kriegel podíval na Kubu, kde Fidelu Castrovi pomáhal s organizací tamního zdravotnictví, a pak už následoval definitivní konec toulkám po světě a návrat do Československa. Zde se dosud klíčový lékař postupně stal jedním z klíčových představitelů komunistického režimu.
Když pak přijde Pražské jaro 1968, Kriegel stojí na správné straně. Po boku Alexandra Dubčeka a dalších se snaží zasadit o reformy a vtisknout komunismu lidskou tvář. Jak ale všichni víme, druhé části KSČ se změny nelíbí. Sepisuje proto zvací dopis a jako varování před kontrarevolucí jej posílá Leonidu Brežněvovi. Okupace na sebe nenechá dlouho čekat.
Jediný, kdo se postavil Brežněvovi
František Kriegel a jeho kolegové Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček jsou těmi, na koho si Sovětský svaz došlápne jako první. Ještě 21. srpna 1968 jsou zatčeni a následně odvlečeni do Moskvy. K návratu domů vede jediná cesta – udělat za Pražským jarem tlustou čáru a podvolit se zemím Varšavské smlouvy. Na Kreml proto k jednání míří prezident Ludvík Svoboda společně s dalšími vrcholnými představiteli státu.
Kriegel s kolegou Alexandrem Dubčekem, který se Sovětům nakonec podrobil.
O výsledku není žádných pochyb. Československá strana se snaží už jen alespoň co nejvíce zmírnit podmínky, Sověti jsou však neoblomní a vyvíjejí neustálý tlak. Po čtyřech dnech, konkrétně 26. srpna, je předání našeho území do jejich rukou hotovou věcí. Všechno ale nešlape jako hodinky.
Moskevský protokol podepíše devatenáct politiků, nakonec se podvolí i Dubček. Jeden podpis ale schází. „Tohle nemohu podepsat. To by byl konec československé samostatnosti. A nikdo z nás nemá ani ústavní právo podepisovat takové dalekosáhlé závazky,“ prohlašuje František Kriegel. Hodně zostra na něj naléhají Husák i prezident Svoboda, všechno marně.
Vyhne se Sibiři, podepíše Chartu 77
Sovětům devatenáct podpisů bohatě stačilo, ani za mák se jim ovšem nezamlouvala představa, že se jim některý ze zástupců československé delegace nepodvolí a dost možná se z něj stane symbol protirežimních postojů. Vše nasvědčovalo tomu, že Kriegel skončí na Sibiři. A on sám si toho byl moc dobře vědom, proto požádal své kolegy, aby se v Praze postarali o jeho ženu.
Nakonec měl ovšem štěstí. Když se měla československá delegace z Moskvy vrátit, Brežněv svůj úmysl ponechat si Kriegla v Moskvě oznámil Dubčekovi, jenže ten mu za podpory prezidenta Svobody oznámil, že bez kolegy rozhodně Moskvu neopustí. „Dobře, vezměte si tedy svého Kriegla s sebou. Bude na vás čekat na letišti,“ svolil nakonec vůdce Sovětského svazu.
I přes dohodu o zamlčení událostí z Kremlu se část veřejnosti o Krieglově hrdinství dozvěděla, sám politik se navíc proti okupaci postavil opakovaně a například 18. října proti ní hlasoval jako poslanec Národního shromáždění. Jenže být za hrdinu je jediné, co mu po osudném srpnu 1968 zbylo.
František Kriegel už jako signatář Charty 77
Následovalo odvolání ze všech funkcí a v květnu 1969 i definitivní vyhazov ze strany. Na rozdíl od Dubčeka, který se nikdy do disidentských aktivit nezapojoval, se Kriegel znormalizovanému komunismu rozhodl postavit na odpor a stal se jedním ze signatářů Charty 77.
Za neustálého pronásledování Státní bezpečnosti František Kriegel roku 1979 umírá. Charta 77 od roku 1987 jeho jménem udílí cenu za neohrožený boj za lidská práva a lidskou důstojnost.
Fotogalerie |
46
7
7
5
5
5
