Svou kolegyni a zároveň bývalou podřízenou brutálně umlátil sekerou. Pak zamířil za jinou svou známou, tu svázal, zbil a pokusil se ji uškrtit, přičemž ji zachránilo to, že upadla do bezvědomí.
Domažlický primář Vojtěch Č. se zařadil na seznam zdravotníků, kteří během chvíle černou kaňkou nenávratně poničil seznam těch, jimž v minulosti pomohl. V Česku není tak dlouhý, vrazi ve zdravotnictví rozhodně nejsou běžným jevem. Ale najdou se.
Jméno Petr Zelenka zní nenápadně, obyčejně česky. Když se ale řekne „heparinový vrah“, všem svitne. Zdravotník z havlíčkobrodské nemocnice na tamním oddělení ARO mezi květnem a zářím 2006 zavraždil sedm pacientů, u dalších deseti se o to pokusil.
Na první pohled působil jako obyčejný člověk, na pracovišti byl považován za spolehlivého zaměstnance. Během své práce ale tajně podával heparin pacientům, což u nich vedlo k smrtelným komplikacím. Heparin je lék používaný k prevenci krevních sraženin, ale ve vysokých dávkách může způsobit nekontrolované krvácení, které může vést k úmrtí.
Pacienti, kteří měli být stabilizováni, náhle upadali do kritického stavu kvůli vážným krvácením. Když lékaři analyzovali výsledky a okolnosti úmrtí, zjistili, že došlo k podání heparinu ve vysokých dávkách. Po určité době se začala objevovat podezření, že za těmito událostmi nestojí náhoda.
V listopadu 2006 byl Petr Zelenka zadržen policií a následně k podávání heparinu pacientům bez jejich vědomí přiznal. Jaký k tomu měl motiv, ale vyšetřování neodhalilo. Zelenka ho nevysvětlil jasně, ačkoliv v některých výpovědích uváděl, že chtěl „testovat bdělost lékařů.“
Od dva roky později byl Zelenka, který si mezitím ve společnosti vysloužil přezdívku „heparinový vrah“, odsouzen k doživotnímu vězení.
Jeho chladnokrevnost a absence jakéhokoli zjevného motivu vyvolala širokou diskusi o psychickém stavu a motivacích zdravotníků, kteří se dopouštějí násilí na pacientech. Případ také upozornil na nutnost zpřísnění dohledu nad podáváním léků ve zdravotnických zařízeních.
Zvrácená trýznitelka kojenců
Další zvrácenou vražedkyní, kterou česká historie bohužel pamatuje, je Marie Fikáčková. Bylo jí teprve čtyřiadvacet let, když nastoupila do sušické porodnice jako sestra, přesto na její práci všichni pěli ódu. Kolegyně si pochvalovaly, že jim kojence předávala umyté a voňavé, a primář dokonce uvažoval, že z ní udělá vrchní sestru. Problémem bylo, že děti ve skutečnosti přímo nenáviděla.
Když počátkem šedesátých let začala v porodnici umírat miminka, nikdo tomu zpočátku příliš pozornosti nevěnoval. Je to tragédie, ale bohužel se to stává, říkali si zřejmě při tehdy ještě nepříliš vyvinutých lékařských technologiích zaměstnanci nemocnice. Fikáčková mohla v klidu řádit. Čeho se na bezbranných miminech dopouštěla, je naprosto nepochopitelné.
Sestra, kterou každý považoval za spolehlivou, pracovitou a ochotnou, přímo bytostně nesnášela dětský pláč. Už v tom samém roce, kdy na oddělení nastoupila, prvního kojence právě z toho důvodu zavraždila.
„Bezpečně si pamatuji, že dítě jsem tloukla do hlavy a prsou,“ prozradila později vyšetřovatelům.
Jednou nebohému kojenci způsobila i zranění, které jen tak utajit nemohla. Šlo o jen před pár hodinami narozenou holčičku, která Fikáčkovou rozčílila tak, že ji chytla za ucho, silně škubla a natrhla ho. Primářovi následně vysvětlovala, že šlo o omyl, načež se dočkala pouhopouhého vynadání.
Zcela bestiální je pak vražda pětitýdenní holčičky, kterou na oddělení přijala spolu s dalším chlapečkem. Ti dva se jí však „do krámu“ vůbec nehodili, protože v tu chvíli měla na starosti až příliš mnoho dětí a spoustu práce. Jak to Fikáčková vyřešila? Jednomu dítěti začala drtit hlavičku.
„Při stisknutí hlavičky jsem cítila, jak se mi do ní boří prsty. Necítila jsem při mačkání praskání lebečních kostí, ale byla jsem si vědoma, že to bude mít následek,“ vypověděla později. Dítě ovšem začalo plakat, což vražedkyni dopálilo ještě víc. A tak mu zlomila ruku. Když do toho začalo brečet i druhé dítě, hlavu začala drtit i jemu. Oba novorozenci zemřeli.
„Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ řekla později Fikáčková.
Je pravděpodobné, že k jedné z vražd šílenou zdravotní sestru nedohnal pouze dětský pláč, ale msta. Její rukou totiž zemřela i vnučka jistého Františka Rybáčka. Šlo o muže, který měl na starosti správu rodinného domu, v němž Fikáčková ještě pod jménem Schmiedlová za války bydlela s rodinou. Její otec byl ovšem kovaným nacistou, Čechy údajně přímo nenáviděl, a tak mu byl po válce dům kvůli kolaboraci zabaven.
Fikáčková Rybáčkovu vnučku ubila k smrti.
„Děcko jsem vykoupala, utřela a pak jsem je oblékla. Když bylo oblečeno a toto jsem dala do boxu-postýlky, děcko jsem do zadní části temene pěstí zbila,“ řekla později vyšetřovatelům. Vražedkyně přiznala, že šlo o mstu, později ale výpověď změnila.
Přiznala deset vražd a dostala provaz
Když už začala být úmrtí novorozenců podezřelá, lékaři u dvou z nich provedli pitvu. Zjistili, co přesně zapříčinilo jejich smrt, spojili si okolnosti a spadla klec. Pro Fikáčkovou si dojela policie a během jediné noci z ní vymámila přiznání.
Vyšetřovatelé zjistili, že vraždy prováděla chytře tak, že se na úmrtí dětí přišlo většinou až při další směně. I proto na Fikáčkovou dlouho nepadlo žádné podezření. Co však bylo mnohem důležitější, žena na sebe v průběhu následujících dní začala prozrazovat jednu vraždu za druhou. Zatímco během prvního výslechu přiznala dvě, o pár dní později to bylo deset.
Ačkoliv však Fikáčková znala okolnosti, za kterých dané děti zemřely, většina vražd jí nakonec přiznána nebyla. Policisté si byli jisti pouze u dvou mordů, u všech ostatních bylo přiznání sestry jedinou věcí, které ji se smrtí dítěte spojovalo – jakékoliv další důkazy chyběly.
Nikdo ale nepochybuje o tom, že se jich ve skutečnosti dopustila. A i dvě zmíněné vraždy stačily, aby Fikáčková dostala provaz.
Trest smrti byl na čtyřiadvacetileté ženě vykonán 13. dubna 1961.
Sestra Smrt, které nakonec stát platil
Jednoho času se vedle dvou výše zmíněných řadila na seznam sériových vrahů také zdravotní sestra Věra Marešová. Jenže neoprávněně.
Byla podezřelá z toho, že pacientům v rumburské nemocnici podávala tak silné dávky draslíku, až jim po nich selhalo srdce. Stát se to mělo u šesti pacientů. Soud však nakonec dospěl k závěru, že se neprokázalo, že by se vraždy vůbec staly. Potvrdil to i Vrchní soud v Praze.
Přezdívku sestra Smrt si neprávem obviněná žena nezasloužila a více než rok strávený ve vazbě také ne. A tak žádala po státu několikamilionové odškodné. Během soudních jednání se dle svých slov stala ve svém domově – městě Rumburku – vyvrhelem. Lidé si na ni ukazovali a odtahovali se od ní. Musela se přestěhovat do Prahy, dodnes trpí psychickými i fyzickými problémy a bere antidepresiva.
Za nezákonné stíhání nakonec dostala Marešová od státu 2,27 milionu korun plus úroky. Odškodnění značně převyšuje běžně přiznávané částky. Ministerstvo dobrovolně vyplatilo milion, zbytek žena vysoudila.
Další miliony pak sestra vysoudila po několika českých nakladatelstvích za to, že v jejím případě nectily presumpci neviny.
Fotogalerie |