Středa 29. června 2022, svátek má Petr, Pavel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
EXPRES

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Speed
  • jít naiDNES.cz
    Premium

    Černý se mi dostal do hlavy, byl jsem i v jeho cele. Režisér Malina o zapomenutém dokumentu

    Oliver Malina zmapoval příběh orlických vrahů v dokumentu Až na dno Orlíku. | foto: Tilen Vajt, Pavel Dvořák

    Podepsal Chartu 77, komunisté pronásledovali jeho rodinu. Emigrovat nechtěl, protože je vlastenec, ostatně na téma velkých osobností naší historie točí dokumenty. Po revoluci se právě režisérskému řemeslu začal Oliver Malina věnovat naplno a na „pažbě“ má zářezy třeba o životě Bohumila Hrabala, Jana Wericha, letců RAF a již brzy i o parašutistech, kteří provedli atentát na Heydricha. Krátce po přelomu tisíciletí ale Malina nahlédl i do trochu jiného odvětví. Potkal se s manželkou orlického vraha Ludvíka Černého, slovo dalo slovo a po čase vznikl dokument Až na dno Orlíku, v němž vypovídají nejen všichni vyšetřovatelé nebo rodina Černého, ale i vrah sám. Jak se k takovému až husarskému kousku dokumentarista dostal a jak na něj Ludvík Černý působil? Co vše mu Marie Černá prozradila o manželovi a dosud to nikdo nevěděl? Jaké má zážitky s legendárními kriminalisty v čele s Janem Štočkem? A proč se vlastně jeho dokument nestal trhákem, přestože má větší vypovídající hodnotu než kterýkoliv jiný?

    S Oliverem Malinou se potkáváme v restauraci Zenklovka, která shodou okolností stojí na dohled od Jonákova Discolandu Sylvie. Ostatně i na něj dojde v rozhovoru řeč. Dokumentarista platí za známou místní postavu. Právě Jonáka potkával v parku, Bohumilu Hrabalovi zase pomáhal na sklonku jeho života s nákupem v nedalekém obchodě. Šéfa restaurace poprosí, aby ztlumil hudbu, ten mu ochotně vyhoví. Pak se přátelsky pozdraví se starostou Prahy 8 Ondřejem Grosem (ODS). Napije se piva a začíná vyprávět.

    Olivere, jste nejspíše vůbec první, kdo dal případ orlických vražd do jednoho celistvého příběhu. Jak jste se k dokumentu Až na dno Orlíku dostal?

    Spolupracoval jsem předtím na seriálu České televize Hrdelní zločiny, to byl cyklus o masových vrazích, ale ještě československých. Třeba o Václavu Mrázkovi, což byl psychopat, který zavraždil sedm lidí, přitom dneska už si na něj nikdo nevzpomene. Mně se pak v těchto tématech už nechtělo dál motat, je to vždycky zapeklité, složité, náročné na přípravu a shánění lidí. Trhl jsem se a chtěl dělat něco jiného. Jenže pak jsem potkal Marii Černou.

    Náhodou, nebo jste tomu šel naproti?

    Náhody podle mě neexistují. Ale popravdě já ani nevěděl, že mluvím s Marií Černou, to mi až poté někdo řekl. Bylo to krátce po aféře s Kajínkem, kterého u ní v bytě chytili, někdo ji přivedl na promítání jednoho mého filmu, ani už nevím, kdo to byl. Slovo dalo slovo, jí se líbil ten dokument, myslím, že to byly Panenky v ráji, povídali jsme si a padli si do oka. Tedy myslím lidsky, bez nějakých vedlejší úmyslů. A pak jsme došli k tomu, co se všechno stalo a nestalo.

    Oliver Malina

    Ona sama vás požádala, abyste o jejím manželovi a orlických vraždách natočil dokument?

    Ze začátku to bylo takové oťukávání, ona bohužel neměla dobré zkušenosti s komerčními médii. Když jsme se pak potkali znovu a znovu o tom mluvili, říkám jí: Hele, Maruš, bylo by dobré na tohle téma udělat dokument. Jakmile to slyšela, povídá: Jéžiš, jenom to ne, vždyť u mě bivakovali novináři, už tak se to na mně zdravotně podepsalo, nemohla jsem jít ani s klukem na nákup. Nechtěla na sebe strhávat pozornost. Já to naprosto chápal, takže jsem jí řekl, že na ni nebudu tlačit, a kdyby si to rozmyslela, dáme to dohromady. Uběhl nějaký čas, byl to myslím rok 2001, a zazvonil mi telefon: Dobře, uděláme to. 

    Tak jste se pustil do práce.

    Začal jsem shánět podklady, materiály. Jak do toho spadnete, vtáhne vás to, zmizíte v tom po krk. Marie byla takový směrový ukazatel, dávala mi náznaky, ale vše ostatní jsem si musel dopátrat sám. Je to neuvěřitelně hodná žena. Postupně jsem se dozvídal, jak to vše bylo, jak slušně vychovaná holka ze slušné rodiny, učitelka ze školky, hezká blondýnka potkala Ludvíka Černého.

    Jak ho vlastně potkala?

    Bylo to na svatbě její kamarádky. Ludvík byl pečlivka, pohledný vojáček, přišel tam ve vojenské uniformě, vystajlovaný. A takový byl i v civilním životě, čistotný punťa, proto mu také říkali Mimísek. Na té svatbě si zatančili, a co čert nechtěl, zamilovali se do sebe. Tím to celé začalo. Bohužel, jak už víme, Ludvík žil dva životy. V jednom byl milující táta a manžel, ve druhém vrah, který střílel lidi pro peníze.

    Prozradila vám paní Černá, jak se mu vůbec podařilo před ní ten druhý život tak dlouho utajit? Přece jen byli manželé. 

    On jí tvrdil, že pracuje jako řidič kamionu. Na několik dní vždycky odjel, jak to řidiči kamionů dělají, Marie neměla důvod mu nevěřit. Řekl jí například, že jede pracovně do Španělska, a než se vrátil domů, zašel do nějakého španělského obchodu v Praze a nakoupil tam španělské jídlo a dárky. Ty jí přivezl a přivezl i peníze. Dokonce se vracel opálený, chodil kvůli tomu do solárka. To mi říkal pan vyšetřovatel Štoček. Kde doopravdy během těch dní byl, jestli se třeba ubytoval někde v hotelu, to ani policie nikdy nezjistila.

    Kromě ní jste měl v dokumentu právě i všechny vyšetřovatele orlických vražd. Jak se vám povedlo je do jednoho přemluvit?

    Orlické vraždy byly součástí trilogie Šokující zločiny. První jsme dělali Jiřího Kajínka a Příběh Marie Černé. V rámci toho se producent rozhodl, že by bylo dobré udělat orlické vraždy. Řekl jsem: Výborně, pojďme na to. Jak se mi povedla dobrá spolupráce se všemi vyšetřovateli v prvním díle, tak oni si to mezi sebou nejspíš řekli, že točili s dokumentaristou Malinou, že je to fajn a vypadá to dobře, takže když jsem pak zavolal na kriminálku, dostal jsem se bez problému k takovým špičkám, jako je pan Štoček, Havlovič nebo třeba Doucha.

    Jak se s takovými kriminalistickými esy pracuje?

    Nejkurióznější bylo, že jsme se scházeli v Branickém sklípku, to byla tehdy taková putyka v Praze 1. Oni tam zřejmě chodili, to bylo ostatně i v Devadesátkách, že chodí právě do takových podivných putyk, pochytávali tam nejspíše všechny informace o podsvětí. Seděl jsem tam s panem Havlovičem, povídali jsme si a on mi na rovinu řekl vše. Já mu na to říkám: Dobře, Františku, tak to pojďme natočit.

    A natočili jste.

    Měl jsem u kamaráda, fotografa Karla Housy, studio. Jako jeden z prvních jsem začal točit rozhovory na černém pozadí, což můžete v tom dokumentu vidět. Dělalo to BBC, tak jsem si to od nich tak trochu vypůjčil. Vypadalo to náramně.

    Kromě slavných vyšetřovatelů jste tam měl také dvě dámy.

    Přišla tam Ludmila Čírtková, krásná žena se zrzavými vlasy, to je policejní psycholožka. Sedla si tam a začala povídat. Já stál, padala mi brada, poslouchal jsem to a natáčel. Také jsme tam měli Jiřinku Hofmanovou, to je ta paní, která ve skutečnosti rozmluvila Kopáče. V Devadesátkách je to nesmysl, že ho rozmluvili detektivové. Prostě na něj poslali ženskou, tak se to dělá. Byla to krásná dáma, ometla kolem něj vnady a bylo to!

    Jan Štoček je legenda české kriminalistiky. Vyšetřoval například orlické vraždy.

    Navázali jste s celou partou vyšetřovatelů přátelský vztah, nebo jen čistě pracovní?

    Tak normálně. Povídali jsme si, já jim říkal o svojí práci, oni mě o svojí. Padli jsme si do oka. Jak s Honzou Štočkem, tak i s Frantou Havlovičem. Chodili jsme na pivo, nějaké velké pařby to nebyly, ale třeba dva kousky jsme si dali. Možná tři.

    Byl jste nějakým způsobem v kontaktu i s kriminalistou Josefem Marešem?

    Nebyl. A ostatní o něm vůbec nemluvili. Měl jsem tam pány Štočka a Havloviče, to byli neuvěřitelní buldoci. Ti mě pak napojili na již zmíněné dvě dámy a pana Douchu.

    Jaký zajímavý zážitek s vyšetřovateli máte?

    Honza Štoček mě jednou pozval do jejich centra na Pankráci, tedy „na barák“, jak několikrát zazní v Devadesátkách. Přišel si pro mě na vrátnici a říká: Pojďte, pane Malino! Vyjeli jsme výtahem, přišli ke dveřím a tam nápis: Vraždy. Zavedl mě do kanceláře a ta vypadala úplně stejně jako v seriálu. Staré počítače, plechová skříň. Říkal mi: Podívejte, jak jsme chudí, ty lupiči jsou vybavení desetkrát lépe! Pak jsme ale jeli na Prosek, kde měli orličtí vrazi koupený ten barák, v němž chtěli zabíjet a pohřbívat lidi, točili jsme tam scénu. Přijeli jsme s kameramanem omlácenou stodvacítkou a najednou se tam objevil Honza Štoček v červeném porsche. Říkám mu: Člověče, Honzo, zase tak špatně se nemáte! On na to, že je prostě na pěkná auta ujetý. Vyměnit to se mnou nechtěl.

    Asi nejzajímavější na celém dokumentu je ale jiná věc: Povedlo se vám domluvit rozhovor s Ludvíkem Černým.

    Přečetli jste jen část článku. Pokračujte s
    Akční nabídka první měsíc za 1 Kč, následně za 39 Kč měsíčně. Členství můžete kdykoliv zrušit a je bez závazků.
    Již máte předplatné? Přihlaste se a čtěte dál.

    O čem sní tvůj e-mail?

    Šéfredaktor pro tebe každý čtvrtek vybere ty největší pecky a kauzy, které ti nesmí uniknout

    Nadané děti mají společné rysy. Rodiče to někdy nepoznají, říká expert Mensy

    Premium Pouhá dvě promile populace – tedy jenom jeden člověk z pěti set – má IQ vyšší než 150. Zhruba každý padesátý má přes...

    Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

    Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

    Ekonomie hlouposti: počet hlupáků „v oběhu“ je vyšší, než si myslíte

    Premium Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším. Za hloupé je třeba považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V...

    Komentáře

    Mohlo by vás zajímat

    Vezmeme vás na titulní stranu
    Středa 29. června 2022, svátek má Petr, Pavel
    • schránka
    • Přihlásit Můj účet
    EXPRES

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Speed
  • jít naiDNES.cz