Ruská vojska koncem února roku 2022 dostala pod kontrolu ukrajinské město Buča, které leží nedaleko Kyjeva. Poklidný život místních se rázem změnil v horor. Putinova armáda v Buči rozpoutala peklo a během několika týdnů přišly o život stovky nevinných. Od druhé světové války a občanské války v Jugoslávii nedošlo na území Evropy k takovým masakrům na civilním obyvatelstvu jako v Buči.
Když se našla mrtvá těla náhodně ležící po ulicích a naházená v hromadných hrobech, považovala se situace za náhodný masakr způsobený ruskými vojáky. Investigativní novináři později přišli na to, že šlo o organizované násilí a záměrnou brutalitu.
Jedním z těch, kteří zažili hrůzy Buči na vlastní kůži, je Jevhenija Bobriková. Po invazi opustila centrum Kyjeva a s rodinou se uchýlila do svého venkovského domu v Buči. Nikdo však nepředpokládal, že jejich život bude muset být každodenní bojem o přežití před ruskými střelami a minami. Jevhenija se spolu s rodinou musela brzy přesunout k přátelům, kteří byli blíže k letišti, alespoň tam měli možnost se ukrýt v jejich sklepě. Tam strávili prvních čtrnáct dní války, střídajíce mezi úzkostí a beznadějí.
Ve svém příběhu se po dvou letech vrací na místo, kde po její rodině a přátelích stříleli vojáci, kde viděla umírat nevinné lidi se svázanými rukami. Dva roky od masakrů mladá žena a matka myslí pouze na to, že je stále živá, na rozdíl od téměř všech, kteří se před dvěma lety ocitli na ulici Jablonská.
Mrtvý cyklista s bílou páskou, kterého Rusové zastřelili na ulici a jeho tělo zde laželo, až do příchodu ukrajinské armády.
12 lidí, 5 psů a 1 papoušek
Můj dům v Buči je vzdálený asi šest kilometrů od letiště v Hostomelu, takže válka začala přímo nad mou hlavou. Seděli jsme doma, když začaly padat bomby na letiště. Čekali jsme na naše kamarády, kteří s malým dítětem utíkali z centra Kyjeva. Dům navrhl a postavil můj manžel, architekt a designér. Díky tomu je dům velmi elegantní, lehký a prosvětlený. Nemá sklep, ale má velká panoramatická okna a dřevěné stěny. Velmi rychle jsme pochopili, že venku to není bezpečné a že musíme najít nějaký úkryt. Nad hlavami nám létaly helikoptéry, domy se otřásaly tlakovými vlnami od dopadajících raket na hostomelské letiště.
Ve sklepě nás bylo dvanáct lidí, pět psů, dva kočky a jeden papoušek. Z toho asi chápete, že jsme byli velmi nebezpečnou skupinou nacistů (říká Jevhenije s ironickou narážkou na Putinovu denacifikaci Ukrajiny.)
Jevhenija Bobriková byla přímým účastníkem masakrů v Buči. Její rodině se jen zázrakem podařilo dostat do bezpečí. V Buče strávila několik dnů ve sklepě, její vůz byl odstřelován ruskými okupanty. Její kamarádka byla vážně raněna do břicha.
Nevěděli jsme, co se děje venku, ve městě, protože nebylo žádné spojení a velmi brzy byla odpojena i elektřina. Můj muž uměl zprovoznit generátor, abychom alespoň na chvíli chytili nějaký signál a měli spojení s okolním světem. To se stávalo velmi zřídka, protože benzínu bylo málo a museli jsme ještě načerpat vodu a alespoň trochu nabít telefony. V té době jsem si neuvědomila, jakému nebezpečí budeme za chvíli čelit. Občas jsem nechala děti na chvíli vyjít ven, aby se nadechly čerstvého vzduchu, přitom to kdykoliv mohlo skončit tragicky.
Nejdříve jsme s hrůzou sledovali videa, která natáčeli z balkonů domů kilometr daleko od nás, která sdíleli sousedé v našich společných konverzacích. Na nich elitní výsadkáři bloudili mezi našimi borovicemi jako stádo ovcí, a i když na hrdiny z „Black Hawk Down“ vůbec nevypadali, bylo jasné, že válka přišla až k nám.
Jednou granát zasáhl dům v sousedním bloku. Byla to strašná rána, celý dům se otřásal. Později jsme už neměli plyn a vařit se muselo venku na otevřeném ohni. Byla zima, tma, ale neustálé výbuchy nás po chvíli dokonce přestaly děsit. Šetřili jsme vodu, jídlo, snažili se venčit psy nedaleko domu. Snažili jsme se všemožně zabavit. Četli jsme, vařili, hráli šachy, učili děti pletení, dělali vše pro to, abychom nemysleli na to, co nás nejspíš čeká. Moje dcera kreslila takový deník života obyvatel našeho sklepa. Kdyby se vše podařilo vzít s sebou, myslím, že by z toho mohla být zajímavá série. Nebylo spojení, a abychom zjistili novinky, sedali jsme do aut a na chvíli zapínali rádio. Přesně jsme nevěděli, co se děje ve městě. Ale měli jsme zprávu, že Rusové začínají obsazovat Buču. V tu chvíli nám bylo jasné, že pokud zde zůstaneme, jsme mrtví.
S Jevhenijí procházíme ulicí Jablonskou, až k místu, kde na její vůz zaútočila bez varování ruská hlídka.
První útěk
Konečně, 4. března, jsme podnikli první pokus o útěk. Vyrazili jsme ve dvou vozech. V prvním jel manžel, bylo to černé BMW. Jsme přece fašisté, tak proto máme německá auta. Já řídila jaguára, jsem tím pádem britská fašistka. Ujeli jsme sotva kilometr po ulici Jablonská a začali po nás střílet. Nejdříve z automatických pušek, pak moje auto dostalo přímý zásah. Myslela jsem, že to bylo z granátometu. Později mi soused, který střelbu viděl, vyprávěl, že po nás střílel ruský obrněnec z kulometu ráže 30 mm.
Vedle mě seděla sousedka, vzadu její dcera s malým pejskem. Vyskočila jsem z auta, když už kapota hořela. Žena na sedadle spolujezdce ležela venku zraněná. Střepiny ji zasáhly do břicha. Zatímco můj manžel ji táhl pryč z palby, my s její dcerou jsme se skrývali za autem. Pak – snad když Rusové přebíjeli zbraně – jsme stihli přeběhnout přes cestu a vskočit do manželova auta.
Museli jsme se vrátit do úkrytu. Zraněná sténala bolestí, nevěděli jsme, jak jí pomoci. Naštěstí soused, bývalý záchranář a medik, viděl, jak táhneme zraněnou, a přišel na pomoc. Mysleli jsme, že má drobné zranění, řekl nám, že zraněná má vnitřní krvácení a střepinu v břiše. Sanitka k nám odmítla jet, protože všechny ulice byly ostřelovány Rusy a nebrali ohled na to, zda jde o zdravotnický vůz, nebo auto s dětmi, o čemž jsme se později také přesvědčili. Pokusili jsme se kontaktovat našeho přítele z teritoriální obrany – majitele sklepa, ve kterém jsme byli. Pomohl nám. Přestože velmi riskoval, dokázal objet ruské hlídky a dopravili zraněnou do irpiňské nemocnice, kde ji ten samý den operovali. Díky jejich pomoci přežila. Později nám poslal zprávu, že město je okupováno a není šance odjet. Museli jsme sedět tiše, nevycházet z domu a čekat. Další spojení s ním už nebylo.
Ulice v Buče byly posety svázanými mrtvolami civilistů. Ukázka ruské „denacifikace“ Ukrajiny.
Druhý útěk
Byli jsme jako jehlách. Až 9. března jsme se dozvěděli, že se otevírá evakuační koridor a je to možná naše poslední šance, jak se dostat z Buči. Jeli jsme do Kyjeva osm hodin. Museli jsme se dostat přes ruské hlídky, kde se mohlo stát cokoliv. Později jsme se dozvěděli, že spoustu lidí, které zastavili, někam odvedli, co se s nimi stalo, nevíme. Oni to nazývali filtrací. To bylo nejstrašnějších osm hodin mého života a deset nejdelších kilometrů ke svobodě. Kolona velmi pomalu proplazila zpustošeným městem, kolem zničených domů, postřílených aut s nápisem „děti“, bílými prostěradly a červenými kříži. Nikdy nezapomenu, jak jsem uviděla u kola na krajnici mrtvé tělo muže, které už začal přikrývat sníh. Projížděli jsme kontrolními stanovišti Rusů. Na jednom z nich nás donutili otevřít kufr a nařídili manželovi držet našeho psa, třináctiletého knírače, který už skoro nechodil: „A co když mě kousne“. Pes byl sotva naživu – v chladném sklepě dostal zápal plic, ale už se uzdravil.
Celou tu dobu mi volala kamarádka, která neustále opakovala „vše bude v pořádku, dojedete, nebudou vás střílet“. Všichni naši přátelé, rodina, všichni známí se o nás báli a čekali. Jsem přesvědčena, že jsme přežili jen proto, že na nás tak čekali. Vyprosili nás z této války. Taky při nás stálo štěstí. Ostatní takové neměli. Na každém centimetru Buči se odehrál něčí tragický příběh. Nikdy je všechny nespočítáme.
Obrázky mrtvých v Buči, které zabili ruští vojáci přímo na ulici, nakreslila dcera Jevgenie.
Další tělo muže, který jel na kole po ulici a Rusového ho bez varování zastřelili.
Čekání na smrt
Nejstrašnějším během těchto dní bylo očekávání smrti, pochopení její nevyhnutelnosti. A také pocit viny za to, že se mnou možná zemře má dcera, patnáctiletá talentovaná kráska, která neustále opakovala, že mě neobviňuje, že jsem s ní neodjela dříve, že jsem ji neodeslala někam, když to ještě bylo možné, když mě o to prosili moji přátelé ze zahraničí. Říkala „mámo, udělala jsi všechno správně, jsme spolu, nebojím se“. Ale já věděla, že to není pravda. Právě tento pocit mě vyhnal ze sklepa 9. března, donutil sednout znovu do auta a pokusit se nás všechny zachránit.
Tento rok pro mě byl nesmírně pohnutý. Prováděla jsem své vlastní amatérské vyšetřování a nakonec jsem se setkala i s profesionálními vyšetřovateli. Doufám, že jména těch, kteří na mě stříleli, jsou známá a brzy budou zveřejněna.
Jevhenija ukazuje místo, kde skončil jejich první pokus o útěk. Rusové rozstříleli vůz, v němž se snažili ujet.
Doufám také, že někde existuje záznam té střelby a s trochou štěstí ho uvidím. Pak budu moci definitivně zjistit, kdo kde ležel, kam kdo utíkal, zda běžel rychle nebo ne, a jak jsme všichni přežili.
Jevhenija popisuje podivné chování okupantů, kteří si mysleli, že Buča je už předměstím Kyjeva a byli překvapeni – podle nich – blahobytem místních lidí.
Vlastnit auto, televizi, pračku či hezky zařízený dům bylo pro vojáky zverbovaných někde za Uralem nepředstavitelný luxus. Proto se tak chovali, mstili se nám za lepší život. Káleli tam, kde spali, kradli všechno, dokonce i kulečníkové koule. Deodoranty, odličovací tampony, spodní prádlo, místo toho po sobě zanechávali smradlavé boty. Stříleli do televizorů. To bylo naprosto běžné. Čím větší televize, tím větší zuřivost.
Měli jednu opravdu nechutnou zálibu. Psycholog by to pojmenoval koprofilií. Oni všude po domech káleli, dokonce i na schody nebo do dětských postýlek, a exkrementy rozmazávali po stěnách. Byl to pro ně jakýsi podpis, zřejmě forma jejich kulturního odkazu, který po sobě zanechali.
Fotogalerie |
