Jenže současně s nadějí se vrací i nepříjemná otázka. Proč se tak velký tlak nevyvinul dřív. Proč se z příběhu zadrženého Čecha nestalo mainstreamové téma. Proč se to měsíce drželo spíš na okraji, jako by šlo o cizí problém, a ne o občana, který zmizel v systému diktatury.

Jan Darmovzal není žádná tajemná postava z románu o špionech. Podle lidí, kteří ho znají, je to dobrodruh, sportovec, skaut a trochu snílek. Člověk, který rád cestuje, rád se hýbe, rád žije venku. A zároveň aktivní záložník české armády, spojovaný s 43. výsadkovým plukem. Právě tohle spojení mu v Venezuele zlomilo vaz. Ne proto, že by dělal cokoliv nezákonného, ale protože venezuelský režim pracuje s realitou jako s plastelínou. Vytvoří příběh, vybere si postavu a pak ji používá, dokud se to hodí.

Z turisty žoldák

Do Venezuely odjel jako turista. Sám. V srpnu 2024 přiletěl do Caracasu přes Evropu a psal o tom jako o dlouho očekávaném výletu. Na sociálních sítích sdílel fotky a krátká videa, žádné politické manifesty, žádné tajné schůzky, jen cestovatelský obsah. Pak se 16. srpna odmlčel. A 5. září 2024 přišel zlom.

Bezpečnostní složky ho zadržely při kontrole autobusu poblíž hranic s Kolumbií. V té době se podle dostupných informací pohyboval mezi Venezuelou a Kolumbií a měl zdravotní potíže, údajně horečku dengue. Jestli se s někým potkal, s kým mluvil, co přesně se dělo v těch dnech, to už dnes nikdo nedokáže spolehlivě popsat. A právě v tom je síla diktatur. Vezmou člověka do tmy a udělají z něj, co potřebují.

Venezuelský režim později začal Darmovzala prezentovat jako žoldáka a součást komplotu proti prezidentovi. Ministr vnitra Diosdado Cabello o něm mluvil jako o důležité postavě, jako o muži s kontakty na opozici. Na tiskových konferencích zaznívalo, že jde o člena jakéhosi spiknutí a že do toho mají být namočené zahraniční služby. Jenže formální obvinění proti němu nikdo transparentně nevznesl. Neproběhl standardní proces. Česká diplomacie k němu podle toho, co popisuje rodina, neměla přístup tak, jak by v civilizovaném světě měla mít. A pro rodiče se z toho stal životní horor.

Je fér dodat i nepříjemnou, ale důležitou rovinu celého příběhu. Lidé z bezpečnostního prostředí upozorňují, že Darmovzal se v minulosti dopouštěl chyb v oblasti operační bezpečnosti. Na svých sociálních sítích sdílel fotografie z vojenských cvičení, kde byl vidět v uniformě a se zbraní. V evropském kontextu to může působit jako běžná prezentace aktivních záloh, v autoritářských režimech je to ale zásadní riziko. Právě v zemích, kde vládne diktatura, jsou podobné informace snadno zneužitelné propagandou a bezpečnostními složkami. V kombinaci s cestou do politicky nestabilního regionu tak jeho otevřenost a jistá naivita výrazně zvýšily jeho zranitelnost.

Rodina ve strachu

Rodina uvádí, že s rodiči mluvil za celou dobu jen jednou, pět minut. Zbytek je čekání a útržky. Člověk je někde ve vězení, v podmínkách, které si v Evropě málokdo umí představit, a rodiče nemají jistotu, jestli je v pořádku, jestli má léky, jestli ho někdo netrestá jen proto, aby posloužil jako výstraha. Když se podobný režim rozhodne hrát špinavou hru, udělá to bez mrknutí oka. A vězeň je jen figurka.

To nejvíc znepokojivé na celém příběhu je ale něco jiného. Jak snadno se Jan stal případem, který sice všichni oficiálně evidují, ale který dlouho neměl odpovídající politickou váhu. Přitom situace byla od začátku zjevná. Zadržení v zemi, kde se běžně porušují práva. Bez jasného obvinění. Bez standardních návštěv. Bez normální komunikace s rodinou. To nejsou detaily, to jsou červené vlajky viditelné na kilometry daleko.

Proč tedy nepřišel větší tlak dřív. Proč se víc netlačilo na evropské úrovni. Proč se nepoužila všechna dostupná politická munice. Část odpovědi je jednoduchá a ošklivá. Venezuela je daleko. Česko nemá v regionu tvrdou páku. A Evropa se v podobných situacích často schová za fráze o tom, že věc sleduje a řeší diplomatickou cestou. Jenže diplomatická cesta bez síly je jen dopis Ježíškovi.

Hanču a Tonču jsme zachránili. Není na řadě je Jan?

Do toho včera přišel zásadní aktualizační moment. Trumpova operace, při které měl být Maduro zadržen, změnila situaci na místě. A změnila i atmosféru kolem případu zadrženého Čecha. Najednou se řeší, kdo převezme kontrolu, jak budou fungovat bezpečnostní složky a jaké dohody se mohou uzavírat. V takových chvílích se občas dějí věci, které byly včera nemyslitelné. Propuštění vězňů jako gesto. Rychlé výměny. Snaha nových hráčů ukázat dobrou vůli. Ale také riziko chaosu, kdy se ve věznicích přitvrzuje, přesouvá, maže stopy a rukojmí může být první na ráně.

Ministr zahraničí Petr Macinka k tomu dnes mluvil opatrně, ale poprvé zazněla i jasnější víra v posun. Podle ministra je klíčové uklidnění situace a diplomatická jednání. Zároveň zdůraznil, že bezpečí českých občanů a konzulární pomoc jsou pro resort prioritou, včetně případu Jana Darmovzala, kterého označil za nespravedlivě vězněného. To jsou slova, která zní správně. Jenže rodina a lidé, kteří případ sledují, si kladou otázku, proč podobně silná slova a hlavně silný tlak nepřišly dřív.

Protože srovnání se nabízí samo. V Česku jsme zažili obrovskou mobilizaci státu i veřejnosti v případě dvou mladých žen, Hany Humpálové a Antonie Chrástecké, které byly uneseny v Pákistánu při cestě v oblasti blízko afghánské hranice. Tehdy se z toho stalo velké téma, které žilo měsíce a roky. Vyjednávalo se, létalo se, řešilo se to na nejvyšších místech. A podle pozdějších informací šlo i o obrovské náklady, v médiích se objevily částky v řádu milionů dolarů a zhruba 150 milionů korun. Ať už si o tom kdo myslí cokoliv, stát tehdy ukázal, že když chce, umí se pro své občany doslova rozběhnout.

A na konci dne zůstává jednoduchý fakt, který by neměl zapadnout ani ve chvíli, kdy se celý svět hádá o Trumpovi. Jan Darmovzal je Čech. Už měsíce je zavřený v zemi, kde propaganda často nahrazuje právo. A zatímco se v minulosti dokázala celá země semknout kvůli dvěma nezodpovědným cestovatelkám v rizikové oblasti, u zadrženého Čecha ve Venezuele tohle semknutí dlouho chybělo. Teď je možná poslední šance to napravit, ne slovy, ale činem.

Fotogalerie 16 fotografií