O svých sociálních sítích

Řekla bych, že moje hlavní sociální sítě jsou Facebook, jeden soukromý a jeden senátorský, tam přemýšlím o tom, co a kdy tam dám i v jakém rozmezí a jestli už jsem tam dlouho něco nedávala, ale Instagram jsem vnímala jen jako sociální síť na fotky a až děti mě vyvedly z předsudku. Říkám si, že bych měla zapracovat na Instagramu a úplně čerstvě jsem objevila TikTok, ten jsem si nejprve nainstalovala, ale pak jsem se stala závislou, takže jsem si ho odinstalovala, protože jsem zjistila, že nejdu spát a dívám se na videa. Teď je otázka, jestli TikTok je PR záležitost politika, anebo jestli to bude moje soukromá záležitost, protože když by to byla PR záležitost politika, tak by tam měla jiná témata. Právě na Facebooku tím, že mám dva profily, se to krásně rozděluje, zatímco na TikToku si ještě nejsem jistá, jak to pojmu a hlavně, jestli to vůbec má cenu, aby si politik mé věkové kategorie si pořizoval TikTok a byl na něm aktivní.

Představy mladých v senátu

Je zajímavé, že říkáte, že mladí lidé se o něj moc nezajímají, ale přitom ti, kteří se zajímají, tak k nám do senátu chodí. V pátek je takový volnější den, kdy bývají možné prohlídky různých studentů ze střední nebo vysoké školy a potom obvykle následuje debata se senátorem, takže pro mě je velmi zajímavé stát tváří v tvář mladým lidem, vzdorovat jejich otázkám a i trošku jinému generačnímu pohledu. Moc by se mi líbilo, kdyby stát začal šetřit, to znamená, kdyby začal ubírat nějaké agendy a škrtat nějaké úřady, protože když budeme pořád vše dotovat a zadlužovat se, tak to zaplatí naše děti, ale když o tom s mladými mluvím, tak oni tomu nerozumějí a naopak si myslí, že by měl stát dotovat víc věcí. A mladá generace si myslí, že se to vezme z korupčního prostředí, protože mají představu, že miliardy utíkají na úplatcích. A rozumím tomu, že takový obecný pohled tady je, ale představte si, že já jsem dvacet let v politice a nikdy nikdo za mnou nepřišel s žádnou taškou peněz.

Holky, mějte děti

V nadsázce jsem řekla, že je fajn studovat a mít vysokou školu a dosáhnout na nějaké posty, to je v pořádku. Jsem sama přece příklad ženy, která jde vlastní cestou, ale potom je vám čtyřicet, jste manažerka, máte všechno a jste sama a nemáte děti. Říkala jsem: holky, přemýšlejte, jestli v tom, kam jdete, jestli něco neztratíte, jestli není něco za něco, což je skoro vždycky, anebo jestli by se rodina nedala založit dřív. Ženské tělo je připraveno od 18 do 25 ideálně počít a mít děti. A ony hned všechny povyskočí a říkají: my přece máme studovat, pak máme jet do zahraničí, pak máme mít kariéry. No jo, ale mezitím to nestihnou a pak je jim čtyřicet a ty děti nemají. Někdy za mnou holky přijdou a říkají: já bych hrozně chtěla založit rodinu už teď, ale jak se shání muž? Nedokázala byste mi poradit?

Tokofobie a turistika na výrobu dětí lepších dětí

Asi před měsícem jsem přednášela o rodině na konferenci, mluvila jsem o tom, jak máme míň a míň dětí a jak se rozšiřuje na sociálních sítích a přes sociální sítě strach z porodu, dokonce to má lékařský název: tokofobie. Najednou zjistíte, že celé to je celospolečenský strašně složitý problém, který by podle mého měla řešit i vláda i média. Začala bych nejenom takovými věcmi jako je samozřejmě podpora zakládání mladých rodin a tím, že stát neměl rozprodat své byty. Dále společenská podpora velkých rodin a toho, že rodičovství je fajn. Nejsem žádná vykopávka ze středověku, jsem velmi liberální, jenom se ten trend se nějak posunul a najednou mě považuji za konzervativní, kdy říkám, že tradiční nebo normální rodina je tatínek, maminka a děti, protože jsem pořád přesvědčena, že dítě nemůže vzniknout jinak než z jedné maminky a z jednoho tatínka.

Faktem ale je, že máme na stole věcný záměr zákona o náhradním mateřství, a to je mimochodem téma, které hodně souvisí s naší debatou, protože náhradní mateřství, kdy nějaká maminka donosí dítě třeba pro svou sestru nebo pro svou dceru, která nemůže mít děti, tady byla vždycky. Ale s posunem asistované reprodukce docházíme k závěru, že už ani nejde o jedno vajíčko a jednu spermii, ale o genetický materiál od mnoha dárců, třeba od šesti či osmi, takže vznikne dítě, které má jako rodiče těch šest až osm dárců plus náhradní matka, což je tedy devátý člověk, plus ten objednatelský pár. To je deset lidí, kteří budou dohromady tvořit tzv. polyparent a teď se bude chtít, aby se těch deset lidí hezky v míru a přátelství scházelo a pečovalo o dítě, a to je samozřejmě nesmyslné. Takže je otázka, kam se debaty kolem úpravy náhradního mateřství posunou. Zakázat to nejde, protože už se to děje, a když to zakážeme, stejně se bude jezdit do států, které to dovolí, anebo se to bude dělat pokoutně. A pak ale docházíme k hranici na druhé straně a představte si situaci, že máte dítě, které má nějakou nemoc, tak si objednáte náhradní dítě u náhradní matky, jehož orgány použijete pro to vaše dítě a najednou vám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, že dostáváme bez omezení k obchodu s lidmi, s dětmi a s lidskými orgány.

O (ne)snášení kritiky

Já to pozoruju od zavedení přímé prezidentské volby. Pamatujeme si, že dříve jsme o tom mohli bavit a nikdo nikomu nic nevyčítal. A pak ale přišla přímá prezidentská volba a najednou média pomohla tomu, že to je boj dobra se zlem. Ti, co volili Miloše Zemana, ti o tom nemluvili a tahle situace způsobila, že najednou se společnost, která v hodnotových věcech volí půl napůl, se v hodnotových věcech rozdělí na tu správnou, řádnou, čistou, spravedlivou a druhá je ta špatná. Podobně jsme to viděli v covidu a tam velmi zazlívám našim politikům, že ti, kteří kladli otázky a byli zdrženliví a chtěli se neočkovat z různých důvodů, byli označováni za popírače. A takto pokračuje ve všech dalších debatách, ať mluvíme o manželství pro všechny, o válce na Ukrajině, teď americká prezidentská volba, LGBT a podobně.

Myslím si, že je to špatně a každý novinář a každý politik, který někdy řekl: vy jste zlý a špatný kvůli tomu, že volíte jiný názor, by měl jít hluboce do sebe a čekám na to, až vrcholní politici, zejména ti, co jsou pořád v médiích, se omluví za své kolegy. Dnešek je důsledek toho, že když jste pro LGBT, manželství pro všechny, green deal a já nevím, co všechno, tak jste ti dobří, správní, mladí, progresivní. Zatímco když máte jakýkoliv jiný názor nebo dokonce chcete diskutovat, tak už to je špatné. Já musím říct, že to vidím i v tom senátu, protože stačí, když někdy k něčemu vystoupím, tak tam mám jednu kolegyni, která okamžitě za tepla tweetuj, že Kovářová je zlá a krutá, protože nechce podpořit to a to, což mi připadá, že to je přesně to lakování na černobílo. Samozřejmě všichni nakonec sklidíme tohle shnilé ovoce. Je úplně v pořádku, že se sejdeme všichni kolem kulatého stolu, že budeme osvětlovat své názory a mně by se líbilo, kdybychom se všichni vyslechli.

O nebojácných „dinosaurech a boomerech“

Vystoupila jsem na konferenci na právnické fakultě s tím, že feminismus odsud posud a že mám zkušenost z advokátní praxe, že některé feministky si říkají: no, možná by bylo lepší, kdybychom se byly vdaly a měly jsme děti. A místo toho, aby se mnou někdo polemizoval, tak studentky z právnické fakulty tehdy sepsaly petici a požádaly fakultu, aby mě už nezvala. Na druhé straně musíme si pravdivě říct, že mladá generace vždycky byla revoluční, revoluce vznikaly na fakultách, takže já se mladým nedivím.

O sexu

V době, kdy já jsem dospívala, tak sice nebyl v médiích a v časopisech, ale mluvilo se o něm a sexu bylo všude plno podprahově, protože už coby dítě jsem jezdila na tábory, pak jako praktikantka, pak jako vedoucí a tam se hrály různé společenské hry, které byly založeny na tom, že si kluci vybírají holky, dávají jim pusinky a vlastně všechny akce, setkání, či výlety byly prodchnuty tím, že holky i kluci se vzájemně hledají. Pak přišla devadesátá léta s pornografií a s časopisy a řvalo to na každém rohu a potom se o tom přestalo nahlas mluvit, ale přitom všichni mají rádi sex, všichni sexem vznikli a touží po něm. Dokonce existuje moc hezká kniha Morální zvíře a ta je celá postavená na tom, že všechno, co děláme, všechny funkce, o které usilujeme, všechna auta, která kupujeme, děláme proto, že chceme sex. A teď je to jaksi znovu nalezené téma, ale paradoxně se o něm strašně mluví, ale ten sex se ve skutečnosti nedělá.

Já když koukám na mladou generaci, tak chlapi nebalí holky, protože když jsem já chodila na diskotéky, tak od baru chodili chlapci a balili nás. Dneska je to tak, že holky sedí u baru a vybírají si kluky. Dneska si říkám, že jestli by neměly vzniknout spíše nějaké iniciativy na podporu chudáků mužů a chlapců. Kontaktoval mě student z nějaké vysoké školy, že by se mnou chtěl udělat rozhovor a začal tím, že on je z té generace, ve které se nemůžou svádět ženy, ale že ženy jsou ty, kdo si vybírají a kdo to zahajují, protože jinak by ten muž byl predátor. Mně to připadalo neuvěřitelné, protože já mám pocit, že celý život žiju obklopena muži, mám pocit, že jsou úžasní a báječní a že nás svádějí a skoro jsem si říkala, jestli už nejsem na prahu nějakého důchodcovského věku, ale nemám pocit, že by se muži nějak proměnili.

O svém koníčku

Celý život dělám něco výtvarně, malovala jsem na hedvábí, malovala jsem obrazy, ale teď jsem našla aktivitu, kterou si můžu brát s sebou do vlaku, protože 25 let pracuju v Praze a bydlím v západních Čechách, objevila jsem korálky a mám na to takové desky, které jenom tak složím, všechno tam zůstane, korálky nevypadnou, a pak si to ve vlaku otevřu a velmi to uklidňuje a přitom promýšlím různá veřejná vystoupení. Mám velké přebytky, pořád něco vyrábím a přece jenom můžu nosit jenom jednu brož a jeden náramek, tak mi kamarádky začaly říkat, že by to také chtěly a jestli bych jim něco nemohla udělat tady v té barvě.. Současně jezdím na kurzy s dalšími podobně nadšenými holkami a vyměňujeme si zkušenosti, a to je to úplně nejlepší sdílení, které znám.

Fotogalerie 6 fotografií