Colours of Ostrava jsou pořád velká věc. To nemá smysl shazovat. Dolní Vítkovice fungují jako kulisa, kterou žádný běžný festival na louce nenahradí. Když se mezi pecemi rozsvítí stage, dav se hýbe a člověk má v sobě první pivo, chápe, proč se na Colours pořád jezdí.

Jenže jakmile festival skončí, začne druhá část zážitku. Ta, která se neodehrává před pódiem, ale v peněžence, v kempu, na cestě taxíkem, u ranní kávy a před toytoykou, do které se člověku nechce ani podívat.

A tam už letošní Colours tak hezký obrázek nemalují.

Festival za cenu dovolené

Velké akce nejsou levné. To ví každý. Nikdo nečeká, že festival se světovými jmény, obřím zázemím a tisíci lidí bude stát jako víkend na chatě. Jenže kolem Colours se znovu ukázalo, že cena vstupenky je jen začátek.

Pak přijdou hotely, doprava, taxíky, jídlo, pití, káva, kemp, sprcha, snídaně a drobnosti, které během čtyř dnů naskakují tak rychle, že člověk radši přestane kontrolovat účet.

Během Colours se z Ostravy stane město, kde volná postel najednou připomíná investiční produkt. Kdo neřešil ubytování dlouho dopředu, mohl narazit na ceny, které už s běžným víkendem v Ostravě neměly moc společného. U hotelů a bytů se během festivalu tradičně jede festivalová přirážka. Trh je trh, poptávka je obrovská, ale pro návštěvníka je výsledek jednoduchý: zaplatí částku, za kterou by jindy řešil víkend u moře.

A pak přijde noc.

Taxík ve dvě ráno? Nejhorší chvíle na vyjednávání

Největší nervy tradičně přicházejí po půlnoci. Přes den se dá plánovat. Tramvaj, pěšky, sdílené auto, kamarád. Ve dvě ráno už je to jiná disciplína. Lidé jsou unavení, mobil má poslední procenta, parta se rozpadla na tři části a všichni chtějí hlavně pryč.

A přesně v tu chvíli přichází prostor pro ceny, které člověk nechápe.

Podle zkušeností některých návštěvníků se v noci objevovaly nabídky taxíků, kde cena za krátkou cestu vycházela v přepočtu klidně na stovky korun za kilometr. Padaly i částky kolem pětistovky za kilometr. Samozřejmě nejde říct, že takhle jezdili všichni. Řada řidičů i aplikací fungovala normálně. Jenže pár podobných nočních zážitků stačí k tomu, aby se z festivalové dopravy stalo téma.

Je to jednoduché. Když člověk stojí v noci před areálem, je unavený a potřebuje na hotel, není v dobré pozici. Nechce se hádat, nechce čekat další půlhodinu a často ani přesně neví, kolik má běžná cesta stát. A někteří řidiči to dobře vědí.

Tady by pomohlo jediné: víc viditelná organizace noční dopravy, jasnější doporučení pro návštěvníky a větší tlak na to, aby se z odjezdu z festivalu nestala soutěž, kdo koho natáhne rychleji.

Hotely vystřelily nahoru

Ještě větší položkou je ubytování. Během Colours se z Ostravy na pár dní stane město, kde volná postel získá úplně jinou hodnotu než běžně. Kdo si ubytování neřešil dlouho dopředu, mohl narazit na ceny, které už s běžným víkendem v Ostravě neměly moc společného.

Podle dat, která se objevila v analýze iROZHLASu, byly dva týdny před Colours hotely a penziony přes Booking v Ostravě téměř z devadesáti procent plné. Mediánová cena dvoulůžkového pokoje se během festivalu zvedla zhruba z 2000 korun mimo festival na 4600 korun. U AirBnB byl rozdíl ještě větší: z přibližně 1400 korun mimo festival na více než 6000 korun za noc.

To už není malá festivalová přirážka. To je rozdíl, který rozhoduje o tom, jestli lidé jedou na celý festival, nebo si vyberou jeden den. Zvlášť když k tomu připočtou vstupenku, cestu, jídlo a pití.

Ano, trh funguje podle poptávky. Když je Ostrava plná, ceny rostou. Hotely ani majitelé bytů nejsou charita. Jenže z pohledu návštěvníka je výsledek pořád stejný: pokud neplánuje hodně dopředu, zaplatí za spaní částku, která už připomíná spíš dovolenou než festivalový víkend.

Kemp měl být řešení. Místy byl spíš zkouška odolnosti

Na papíře vypadá kemp jako rozumná volba. Hotely jsou drahé, byty plné, člověk nechce platit nesmysl, tak jde do kempu. Jenže kemp u Slezskoostravského hradu letos ukázal, že levnější neznamená automaticky dobré.

První věc je poloha. Kemp není u areálu. Je u Slezského hradu, takže po celém dni v Dolních Vítkovicích vás čeká další přesun. Přes den navíc nebylo moc kam zalézt. Stínu bylo málo a v parných dnech lidé hledali každý kout, kde se dá aspoň chvíli sedět bez pocitu, že se pomalu vaří.

A pak toalety.

Chyběly normální keramické záchody. Návštěvníci byli odkázaní hlavně na toytoye. Ano, druhý den se čistily. Jenže když je lidí moc, vedro velké a počet záchodů malý, výsledek je jasný. V půlce dne jsou některé prakticky nepoužitelné. A to není hezký začátek dne, když má člověk před sebou další festivalovou šichtu.

Tohle není detail. Toalety jsou základ. Stejně jako voda, stín a možnost koupit si něco normálního k jídlu.

Obchod v kempu? Spíš výsměch

V kempu měl fungovat obchod, něco jako malý festivalový Kaufland. Člověk by čekal, že si koupí ovoce, zeleninu, pečivo, vodu, něco obyčejného, co potřebujete, když několik dní žijete ve stanu.

Realita podle zkušeností návštěvníků působila spíš jako špatný vtip. Ovoce skoro žádné. Zelenina prakticky nula. Sladkosti, pár krabic, pár vitrín, nějaké základní věci a zbytek festivalový merch.

To není obchod pro lidi, kteří přežívají čtyři dny v kempu v horku. To je stánek, který se tváří jako zázemí, ale reálně nenabízí skoro nic z toho, co by člověk v kempu opravdu potřeboval.

A přesně tady začíná ten nepříjemný pocit. I v kempu, který má být dostupnější variantou, na vás čeká další vrstva festivalového byznysu. Všude někdo něco prodává, ale základní komfort pokulhává.

Flat white za stovku a ráno po festivalu

Ráno by člověk po noci ve stanu chtěl hlavně kávu, něco k jídlu a trochu důstojnosti. Jenže i tady přišla klasická festivalová realita. Jedna kavárna, bufet na snídaně a flat white za stovku.

Sto korun za kávu v kempu je cena, kterou by člověk čekal spíš v lepší kavárně v centru Prahy než na festivalové louce, kde se lidé snaží vzpamatovat po noci ve stanu. Jasně, provoz něco stojí. Ale pro návštěvníka, který už zaplatil vstupenku, ubytování, dopravu a další služby, je to další položka, která zvedá tlak.

Nejde o jednu kávu. Jde o celkový pocit. Že všechno stojí hodně, všechno je omezené a člověk za svoje peníze často nedostává odpovídající komfort.

Chill Village bez chillu

Kdo si chtěl připlatit za lepší spaní, mohl sáhnout po Chill Village. Název slibuje klidnější a pohodlnější variantu. Jenže slovo „chill“ v tomhle případě znělo místy dost ironicky.

Stany stály na louce bez pořádného stínu. Přes den se uvnitř dalo být jen těžko. V parnu se z nich stávala sauna, kde člověk nevydrží normálně fungovat. V noci přišel opačný problém: zima. Přes den vedro, v noci kosa.

A do toho mravenci. Místo podle zkušeností návštěvníků leželo na ploše, kde byla mraveniště, takže v noci člověk neřešil jen spacák a únavu, ale i mravence na obličeji, ve věcech a kolem stanu. Když si za větší stan pro čtyři lidi řeknete částku kolem patnácti tisíc korun, už by člověk čekal víc než jen jiný druh nepohodlí za vyšší cenu.

Za takové peníze má mít návštěvník aspoň pocit, že si připlatil za komfort. Ne za louku bez stínu, denní výheň, noční zimu a mravenčí invazi jako bonus zdarma.

Festival fungoval. Služby kolem něj ho ale srážely

Aby bylo jasno: Colours nejsou špatný festival. Naopak. Program měl taháky, areál pořád funguje a atmosféra v Dolních Vítkovicích má sílu. Když stojíte u hlavní stage, vedle vás tisíce lidí a za vámi industriální kulisa, pořád je to zážitek, který se v Česku těžko nahrazuje.

Jenže festival už dnes není jen line-up. Je to celý víkend. Od příjezdu přes ubytování, dopravu, kemp, záchody, kafe, odchod v noci až po návrat domů. A když příliš mnoho částí toho zážitku drhne, začne to poškozovat i samotnou značku festivalu.

Návštěvník neřeší, kdo přesně odpovídá za hotel, kdo za taxíky, kdo za kemp, kdo za kavárnu a kdo za obchod. V hlavě mu zůstane jedna věta: Colours byly dobré, ale strašně drahé a místy dost nepohodlné.

A to je problém.

Meltingpot: debata, nebo sraz jedné bubliny?

Druhá věc, která si zaslouží pozornost, je Meltingpot. Diskusní část Colours má ambici být prostorem pro debaty, osobnosti, společenská témata a názorovou pestrost. Na papíře skvělé. Jenže při pohledu na část programu a jmen se znovu nabízela otázka, jak moc pestré to vlastně je.

Prezident Petr Pavel, novinář Jakub Szántó, Zdislava Pokorná, Marie Bastlová, lidé spojení se Seznam Zprávami, Deníkem N, veřejnoprávními médii a obecně jedním kulturně-mediálním proudem. To nejsou špatní hosté. Naopak, mnozí z nich mají co říct, umí mluvit a publikum je zná. Problém je jinde.

Když se na pódiu pořád střídají lidé z podobného názorového a mediálního okruhu, nevypadá to jako skutečná debata různých světů. Vypadá to jako bezpečný prostor pro publikum, které už přibližně ví, co chce slyšet.

A to je škoda.

Meltingpot by neměl být jen prodloužená ruka pražsko-mediální bubliny přenesená mezi vysoké pece. Neměl by být jen festivalová verze komentářové stránky pro lidi, kteří se už dávno shodli na základních věcech. Když už se mluví o dialogu, společnosti, kultuře a rozdělené zemi, bylo by fér pustit na pódium víc skutečně odlišných hlasů.

Ne kvůli provokaci. Ne proto, aby se tam někdo pohádal pro potlesk. Ale proto, že jinak se z debaty stává spíš potvrzení vlastního světa.

Pavel na Colours: dobrý host, ale taky symbol problému

Petr Pavel na Colours fungoval. To je fakt. Prezident v neformálním prostředí, rozhovor s Liborem Boučkem, kultura, Iron Maiden, společnost, Ankara, Babiš. Pro publikum to byl silný bod programu.

Jenže zároveň přesně ukázal, jak je Meltingpot nastavený. Pavel mluví kultivovaně, předvídatelně, bezpečně pro publikum, které na takovou akci přijde. Bouček mu dává prostor, debata plyne, lidé poslouchají. Všechno je v pořádku. Jenže chybí tření.

A bez tření není skutečná debata. Je to spíš příjemný večer s lidmi, kteří sdílejí podobný základní pohled na svět.

Pavel může mluvit o tom, že kultura spojuje lidi různých názorů. To zní dobře. Ale pokud diskusní program opakovaně obsazují hlavně tváře z jednoho názorového okruhu, pak se to spojování odehrává hlavně uvnitř už spojeného publika.

To není tragédie. Ale je fér to říct.

Fotogalerie 32 fotografií