1. Dítě i s vaničkou
„Vylévání dítěte i s vaničkou“ je léta českým národním sportem. Když sem po roce 1989 přišli odborníci ze Západu, chválili tuzemské odpadové hospodářství, respektive fakt, že bylo tehdy Česko plastem neorané. „Neopakujte naše chyby a poučte se nich,“ apelovali na místní kádry.
Plastová lobby a tuzemský hlad po igelitu nicméně chtěly jinak, a tak i střed Evropy za pár let ovládly obalové materiály a vše z plastu. Po třiceti letech se „obřadně“ vracíme k síťovkám, řešíme zálohované obaly, zatímco kvetou objednávky jídla domů a plastů neubývá, naopak.
Na druhou stranu spalovny odpadu z něčeho žít musí, však taky v „hubených měsících“ dost trpí, protože je není čím živit. Čili nevyrábějí teplo a tím také negenerují zisk. A ten je v Česku stále mnohem přednější než čistota životního prostředí...
Češi objevili kouzlo jídla s donáškou. To s sebou bohužel nese značnou ekologickou zátěž.
