Další z benefitů, ve kterých se občané naší země nechtěně ocitli na předních příčkách nelichotivě vyznívajících tabulek, je nízká minimální doba dovolené. Přitom neziskovost firem k takovému přístupu důvody nezavdává. Řadě nadnárodních korporací se o ziscích, které mají v ČR, v jiných zemích ani nezdá.
Zákoník práce stanovuje spodní hranici čerpané dovolené na čtyři týdny, respektive dvacet pracovních dnů. To nás ale řadí na úroveň Bulharska, Rumunska, ale překvapivě také Belgie.
Tam jsou na tom zaměstnanci zdaleka nejhůře. V počtu dní jsou na tom stejně jako my, ale první rok na dovolenou nemají vůbec nárok. V závěsu jsou s dvaceti dny i Polsko a Slovensko. Tam se ale s počty odpracovaných let nárok zvyšuje. V Polsku po deseti letech o jeden den a na Slovensku po patnácti dokonce o celý týden.
Nejlépe na tom v Evropě jsou Britové s osmadvaceti dny, Švédové s pětadvaceti nebo Rakušané s 25-30 dny, kdy po dvaceti pěti letech práce vzniká nárok na 36 dní. Špatně na tom není ani Litva, tam je dovolená uzákoněná na 28 dní. V praxi se mají dobře i ve skandinávských zemích, kde je běžných šest týdnů volna ročně.
Z mimoevropských zemí jsou na tom hůře především v Asii, ale i v USA. Pracovití obyvatelé asijských zemí dokonce dovolenou odmítají, protože mají pocit, že během odpočinku nemohou být přínosem pro společnost. Například v Japonsku byla čtyřtýdenní dovolená uzákoněna až poté, co extrémně narostl počet sebevražd z přepracování. Přesto část obyvatelstva dovolenou odmítá. Ve Spojených státech neexistuje zákonem regulovaná dovolená vůbec a zaměstnanci jsou plně odkázáni na libovůli zaměstnavatele.
Zaměstnavatelé v ČR o uzákonění dalšího volna nestojí, protože by to zvýšilo jejich náklady za jeho proplácení a navíc by museli zvýšit počty zaměstnanců kvůli zástupnosti. Zákoník práce je na pořadu schůze jednání Sněmovny 14. března a s blížícími se volbami je očekávána bouřlivá diskuze.
Fotogalerie |
15
10
10
10
9
7
