Nejprve k výzvě Orange the World, což má být kampaň OSN, ale akorát tak smrdí další založenou neziskovkou v pořadí. Ministr zahraničí Tomáš Petříček se vyfotil s papírem, že je proti násilí na ženách. To je sice moc hezké, ale každý elementárně příčetný člověk tak nějak předpokládal, že nikdy nebyl pro. Takže jsme se začali zabývat tím, co nám tím chce vlastně sdělit, ale zatím jsme bohužel na nic nepřišli. Předpokládáme, že většina z nás je proti násilí nejen na ženách a nějaká menší skupina, byť to nepřizná, to násilí páchá, a to z různých důvodů. Teď je zcela legitimní se ptát, jestli když budu držet papír a rozsvítím oranžové světlo, nějak to změním.
Násilí na komkoliv je zločin a jediným řešením je vynucování si práva, proto taky máme zákony, které právě kvůli násilí začaly vznikat už ve starověkých civilizacích. Petříček se vyfotí s cedulí a napíše k tomu, že pandemie ovlivnila domácí týrání a že bude vždy stát na straně obětí. Musím to tedy lajknout a vyfotit se s cedulí, protože když se nevyfotím s cedulí a nenapíšu si do statusu hashtag, podporuji agresory? Nebo proč nám musí ministr zahraničí a jeho celý úřad říkat, že jsou proti násilí? Nebo na jaké straně tedy doposud stál?
Jak si to máme vyložit? Do té doby, než jste se vyfotili s cedulí, jste pro násilí byli?
Tyhle akce, byť mají dobrý záměr, lidé spíše používají k nějaké stylizaci a vytváření nějaké podivné představy, že žijeme ve společnosti, kde je normální mlátit lidi okolo sebe, a pokud si nevezmu do ruky papír, jsem součástí té hrůzy. Je to úplně ten samý případ, jako když bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, zcela oprávněně dávno zapomenut, v roce 2016 šel a na dveře úřadu vylepil nálepku Hate Free. Samozřejmě se u toho nechal fotit, jaký je to bojovník proti nenávisti. Celý úřad byl pak za pitomce, protože slušní a vychovaní lidé jsou proti nenávisti a násilí sami od sebe, na to nemusejí nosit nálepky na čele. A hlavně znamená to tedy, že předtím než tam Pelikán tu nálepku dal, byli úředníci Ministerstva spravedlnosti prolezlí nenávistí a Pelikán to tam osobně pročistil?
Pokud by chtěl Tomáš Petříček ze své pozice ministra zahraničí v tomto směru opravdu něco změnit, měl by se vyfotit s cedulí v zemích, kde bychom řekli, že je žena na úrovni psa, ale to nedává smysl, protože zvířata jsou v našem právním řádu chráněna a za násilí na nich je trest. Takže jsme nuceni napsat v zemích, kde je žena někde na úrovni otravného hmyzu, kdy když ho zašlápnete, nikdo se po něm nebude shánět. Naši kamarádi ze Saúdské Arábie, se kterými si třese rukou celý západní svět včetně nás, se k ženám chovají jako prasata, pojede jim tam Petříček dělat školení? Nebo zašle jim fotku na ambasádu? V nejlepším případě by s ním s hlasitým smíchem vyběhli a my bychom pár let museli tankovat do auta vodu. Ono je totiž snadnější dělat frajerský aktivismus v civilizované Evropě než skutečně riskovat tam, kde to je opravdu třeba, že ano.
Násilí tady je, bylo a bude vždycky, ale hashtagem pěst nezastavíte. Zcela vážně pochybujeme o tom, že se domácí násilník podívá na Twitter, zda někdo náhodou nedrží nějakou ceduli, aby si pak řekl: „Sakra, to je v háji, zaměstnanci ministerstva jsou proti tomu, abych svou ženu bil, tak to já toho radši nechám, protože mi vyhrožují kampaní OSN.“
Je bláznovství předpokládat, že snad někdy někam samo od sebe zmizí. Zejména nebezpečné je pak psát, že „násilí do naší společnosti nepatří“, jak Petříček uvedl. Bohužel patří a patřit bude, a to nejen na ženách. Je třeba se na něj připravit a naučit se s ním pracovat a počítat, že vás může vždycky potkat. A co násilí na mužích? O tom se bavit nebudeme? Nebo to není tak důležité, aby se kvůli tomu někdo vyfotil s papírem?
Nedávno si pár soudruhů v Seattlu taky myslelo, že násilí do jejich společnosti nepatří, tak vyhnali policii a zřídili si láskyplnou zónu, která jim tam vydržela dva dny do první mrtvoly na chodníku. Když se pak marně domáhali policie, je nám skoro až líto, že jim náčelník stanice neřekl, aby si zavolali na pomoc všechny ty instagramové „hashtagovače“ a „vystavovače“ papírků s nápisy.
Základem snad je, a na tom se shodneme všichni, že musí fungovat hlavně systém a právo, takže proč nám musí OSN se svou kampaní říkat něco, co dávno víme? Pokud víte, že někdo něco spáchal, a to v jakémkoliv ranku násilí, přestaňte o tom vypisovat na sociálních sítích a běžte na policii a zakročte sami, ostatně to je vaše občanská povinnost. Není to tak, že si v přeneseném slova smyslu vyliju kyblík na hlavu a tím změním svět k lepšímu, to vede akorát k nějaké kolektivní vině, že my všichni za to můžeme.
Stejně jako u kvót, protože někdo má pocit, že všechno musí být padesát na padesát, takže když to nepodporujeme, zabraňujeme tím vlastně ženám dělat kariéru. V Německu teď musí ve větší firmě s představenstvem, které má minimálně tři členy, zasednout alespoň jedna žena a bude to povinné. Německá kancléřka Angela Merkelová byla proti zřejmě i z toho důvodu, že to je žena s ohromující kariérou a uvědomuje si, že vysoké funkce se nedá dosáhnout nějakou umaštěnou tabulkou.
Nicméně kvóty jsou zavedeny a tato debata se přesouvá i k nám. Ale zeptal se někdo, jestli o to ženy vůbec stojí?
Jeden organizátor pražského hudebního festivalu měl nápad, že počet mužských a ženských kapel musí být půl na půl, jenže to mělo velký háček. Tolik ženských kapel tady není. Proč? My nevíme. Nevíme, proč tolik holek nemá ambici zakládat kapely, aby si někdo splnil nějakou tabulku a prezentoval se jako pokrokář. Možná to stejné bude i s tím managementem, představte si, že jste šestnáct hodin v práci, máte odpovědnost za velké peníze a musíte se naučit hrát i špinavé hry, máte žaludeční vředy a časem neznáte svoje děti.
Kvóty na lidi jsou totální zvrhlost. Můžete být žena, která dělá právo, historii nebo vědu, ale nemáte ambice být ve vedení, chcete být více doma s dětmi nebo se nechcete potýkat s manažerskými blbostmi a chcete se soustředit jen na svou vlastní práci. No a? Nebo jste žena, která má vysoké ambice a zase rodina pro ni není důležitá. No a? Nebo jste dokonce superžena, která zvládne obojí. No a? To je jen vaše osobní rozhodnutí a žádné vládě a lidem vypisujícím nějaké strašidelné kvóty po tom nic není.
Nedokážeme si představit, že nám bude nabídnuta pozice jen proto, že nemáme penis nebo máme určitou barvu kůže, to je přece urážka, nebo ne? Vy nechcete být odměněni za svoje schopnosti? Jak vám ženám bude, až dostanete nějaké vysoké místo jen proto, že jste žena? Jak si budete připadat v práci, kde se vám každý bude posmívat, že tam jste jen proto, abyste naplnila kvótu? Jak si získáte autoritu? Je to totální cejch, rovnou by vám to mohli vypálit na čelo. Je to naprostá degradace ženských snah uspět sama od sebe a něco si vydobýt vlastními silami a schopnostmi. Samotná cesta je přece cílem, musíte padat a vstávat a snažit se a čelit překážkám, to jediné nás posiluje a dělá nás všechny lepšími a zkušenějšími. Kdo si myslí, že když vám někdo něco dá jen tak, že to je pokrok ve společnosti, ji akorát rozkládá a demoralizuje. A kam to bude pokračovat dál?
Dál se bude shánět dvaapadesát pohlaví do funkce, protože pak se ozvou nebinární lidi, jelikož podobné povinné kvóty legitimizují nás všechny požadovat funkce jen proto, že něco jsme, a ne že něco umíme. Když se člověk podívá kolem sebe, má pocit, že tolik lidí koná dobro, a svět je přitom čím dál horší. Připomíná to film Demolition Man, kde není násilí ani sex a všichni mají stejný krásný názor, ale nedá se tam žít. A ti, kdo tvrdili, že žádné násilí není a nebude, ti vždy chytli kulku jako první.
Fotogalerie |
340
66
26
26
20
18
