Proto jsme se rozhodli, že tento vánoční komentář odlehčíme tím, že odpovíme na některé dotazy ve stylu influencerů, tedy: Pořád se nás někdo ptá, ale vy víte, že se nikdo nikdy nezeptal. U nás je to skoro to samé, ale my vám chceme říct aspoň to málo, které nám píšete pod články, do Messengeru nebo je sledujeme v diskuzích. Bára si dolije dvojku, Petr dokrájí okurku (kterou rovnou snědl) do ginu s tonikem a jdeme na to.
1. Co to vlastně je „bulvární”?
Hlavním atributem bulváru je zjednodušení a skandalizace jevů, věcí a příběhů. Všichni žijeme ve světě drbů a na nich postavených hotových legend, celý západní svět a jeho kultura staví na největším bulvárním díle historie a tím je bible. Vraždy, smilstvo, tragédie, lži, úskoky, katastrofy a jeden vymyšlený pán navrch, tomuhle se žádný bulvární novinář nepřiblíží ani za deset svých životů.
2. Proč nepíšete do normálních novin?
Ale co to vlastně jsou normální noviny? Noviny mají svoje zaměření a témata na to, jakou část společnosti chtějí oslovit a kde vidí svoje čtenáře. Pokrytci a politici říkají, co je a co není morální v novinách, ale ve výsledku vždycky rozhoduje čtenář, který koupí, nekoupí, klikne, neklikne. Oba jsme se k bulváru dostali čistě náhodou a celebritám jsme se vždy vyhýbali, dříve jsme ani nechodili na večírky a když už jsme zašli, zase jsme tam jen pili jen my dva sami spolu schovaní někdě v rohu. To se ale změnilo poté, co jsme se po publikování našich komentářů a podcastů zjevili na jednom velmi podružném večírku, kam jsme šli jen proto, abychom se potkali se starými přáteli, a přivítal nás kolega z televize se slovy: Teda, co tohle musí být za party, když se tu zjeví duo K + K?
To nás nakoplo k tomu chodit víc na společenské akce, ale podle nás samotných nesplňujeme typickou a často mylnou představu čtenáře o bulvárním novináři. Jen nás baví psát o věcech trochu jinak, což někdy tam, co si čtenář myslí, že jsou „normální“ noviny, nejde. V bulváru se autor může více odvázat a může si v něm víc dovolit, proto nás taky baví. A taky chceme všem dokázat, že bulvární novinář neznamená idiot.
I když nám to pořád někdo píše a bude psát až do konce našich životů. Ale za každých deset idiotů se jedna jediná zpráva ve znění: „Já pracuji jako novinář v Českém rozhlase a vás dva miluju“, vyplatí. A my za to opravdu ze srdce děkujeme, protože přesně proto to děláme.
Takhle my většinou trávíme občasné večírky. S nikým se tam nekamarádíme, pijeme sami v rohu a pak jdeme spořádaně domů, když už není co nalít.
3. Ta témata si vymýšlíte?
Čteme vaše komentáře, a to všechny. Vaše hejty, pochvaly i vaše hádky mezi sebou v diskuzích, někdy odpovíme a někdy se zasmějeme, všímáme si, o čem se bavíte na sociálních sítích, a když vidíme, že se o něčem hádáte, vidíme v tom téma. Myslíme si, že největší chybou jakéhokoliv novináře je podceňování čtenáře. Z praxe nám utkvěla jedna rada, že „v momentě, kdy tebe jako autora to téma přestane bavit, tak čtenáře to bavit teprve začíná“.
Někdy je to pro nás otrava, pravda.
4. Kdo píše do bulváru a jsou tito novináři neschopní pisálkové, co nedostali místo jinde?
Nemyslíme si, myslíme si, že si to myslí hlupáci. Na bulvár musíte mít nějakou fantazii, představivost, umět si hrát se slovy a dodat tomu pointu. Udeřit téma na hlavičku, a to v krátké a zábavné formě. Nepředstavujte si, že se ráno vzbudíme a sjíždíme celebrity nebo je řešíme u oběda, většinou jsme kovářovy kobyly, co chodí bosy. Když budeme mluvit konkrétně o naší redakci, jsou v ní autoři s vysokými školami, baví je historie, filmy, knihy, ČT Art, politické diskuze a různé dokumenty na našich i zahraničních kanálech. Na televizi nám povětšinou jede ČT24, ČT2 a dokumentární stanice.
Na Instagramu nás všechny zajímají více vědecké a přírodopisné kanály než stories celebrit. Jsme normální lidé s běžnými zálibami a rozhodně nezačínáme den myšlenkami, jak se někteří domnívají, komu chceme dnes zničit život.
5. Které téma je pro vás za hranou?
Asi žádné, hranici vždycky určuje čtenář nebo legislativa, my jsme jenom médium, přenášíme příběhy z toho světa na monitor. Nejsme tady od toho, abychom stanovovali hranice, co je morální a co už ne. Obecným tabu jsou děti.
6. Jste dělníci bulváru?
Asi ano a možná v této otázce někdo naráží na zažité stereotypy, které se tady vytvořily jednak kvůli „lžidokumentu“ (v němž Bára byla taky), jenž vykresluje šéfredaktora jedné redakce jako nadrženého šílence toužícího po moci a likvidujícího celebrity, a jednak kvůli jakémusi podivnému sitcomu, který byl natolik blbý, že ho diváci hned přestali sledovat.
V něm hysterický vydavatel křičel na lidi, aby mu přinesli na někoho nějakou špínu, byly tam jakési tři polodementní blondýny, které chtěly sbalit fotbalistu, pak tam byl jakýsi bezskrupulózní fotograf = budoucí vrah, co padá ze stromů, na nichž číhá na celebrity, sám bydlí v kontejneru a vloupává se slavným do bytu, aby měl „kompro“. Tento předobraz, o to smutnější, že byl vytvořen člověkem, co v této branži pracoval, usnadňuje pak samozřejmě představu o tom, že jsme všichni hloupí, povrchní, zajímají nás jen drby a skandály.
Na základě toho jsou pak čtenáři našich komentářů udivení, že jsme se jim trefili do noty, přitom k tomu není žáfný důvod.
7. Je všechno pravda, co napíšete?
Tak máme tu nějaký tiskový zákon, kterým se musíme řídit, a pak také české soudy, které, jak už jistě víte, nějaká rozhodnutí o lživých bulvárních kauzách vydaly s následným odškodněním. Obecně tady ve společnosti panuje jakési klišé, že novináři si v honbě za článkem vymýšlejí.
Ovšem ano, i to se stalo, to nepopíráme. Takový člověk je ale krátce nato odhalen a následně vyhozen, oba jsme to zažili.
8. Proč jste začali psát tyhle komentáře?
Na to se nás většinou ptají lidé, co nás osobně znají. Nejde nám o to ukázat náš osobní postoj, víc nás motivuje nechat čtenáře nahlédnout na danou věc z jiného úhlu, byť se jedná třeba i o celebrity. Stejně tak jako novináři ekonomických a politických rubrik mají o povědomí o zákulisí toho, jak vznikají fúze nebo dohody, jaké jsou politické hry a kdo v nich a proč figuruje, tak my chceme tuto službu poskytnout i čtenářům bulváru.
9. Proč je to tak dlouhé?
To nám říká pořád náš šéf František. Je pravda, že dlouhý text někdy působí tak, že jsme uchopili myšlenku a nejsme schopni ji opustit, ale když my vám toho chceme tolik říct, občas u toho padne lahev nebo dvě a to pak nevidíte konce...
10. Proč píšete o politice? Neměli by bulvární novináři psát jen o celebritách?
Politici jsou celebrity stejně jako herečky. Přistihnout je při lži je jistý druh disciplíny a není nic bulvárnějšího než právě politika. Je postavená na manipulaci a fabulaci, výmluvy a pokrytectví baví čtenáře stejně jako nevěry nebo hádky slavných. Svět celebrit jde navíc trochu mimo nás. I když pracujeme v bulváru, politika nás baví víc, protože ji řeší opravdu každý. Navíc my nemáme na svět slavných zrovna dvakrát vazby, mezi celebritami žádné kamarády nemáme, občas si s někým tykáme nebo si zavoláme po čase, jak se nám vede a jestli oba žijeme, ale to je vše.
U nás si článek nikdo neobjedná a nikdo si není jistý, nicméně je pravda, že respektujeme určitá slavná jména. To je ovšem vše.
11. Proč nepíšete o Babišovi?
Ale píšeme a budeme psát. Často narážíme na komentáře, že „to jsou ti dva z Mafry, zaměstnanci Agrofertu, to jim určitě Babiš poslal fakturu za článek a píše to za ně Prchal“.
Je to ve skutečnosti tak, že Petr viděl Babiše jen jednou ještě v době, kdy pracoval v Blesku, a Bára ho zná jen skrze televizi. Naopak se k němu dokonce i blběji dostáváme, než z něho vydolujeme odpověď na dotaz, trvá nám to daleko déle než kolegům z vydavatelství CNC. Do našich komentářů ho pravidelně zahrnujeme, párkrát jsme mu docela naložili a žádná výhrůžná SMS s padesáti otazníky nám v pět ráno nepřišla. Snažíme se psát na společenskou poptávku a na to, co se řeší mezi vámi. Mimochodem díky psaní těchto textů jsme si ověřili, že chytří a vzdělaní lidé rádi čtou i bulvár. Většinou pak zjistíte, že vzdělaní lidé jsou největší hltači bulvárních kauz, když si s nimi sedneme ke stolu mimo naše prostředí, často se nám stane, že nás zahltí takovými znalostmi kauz, že my sami jsme mimo a dokonce si na tyto věci vytvářejí vlastní úsudek.
Naše čtenáře nekastujeme, nedělíme je na hloupé, chytré, levicové, pravicové, proto neřešíme, zda se u nás Babiš objevuje hodně, nebo málo. Prostě když je proč, píšeme o něm.
12. Z komentářů pod článkem: Koukalová a Konečný jsou jako kdo?
Tak teď to teprve bude na dlouho.
Bára o Petrovi: Je to vystudovaný umělecký fotograf, ale teď spíše mizerný kytarista se zálibou v 3D tisku, s nímž otravuje všechny a všude, zejména když se mu tiskne nějaká ušmudlaná vázička a nikdo nesmí projít kolem, aby náhodou nekopl do toho krámu.
Neustále si nemůže vzpomenout na jméno někoho slavného, komolí jména a názvy, ztrácí a zapomíná věci jako peněženku, platební karty, boty a vlastní děti, má sice tři, ale tváří se, jako by jich měl deset. Řeknete mu jednu důležitou věc, on ji do minuty zapomene a pak křičí na mě, proč mu to nikdo neřekl.
Má podivnou zálibu stočit diskuzi k nějakým dávno mrtvým lidem a tři hodiny o nich hovořit.
Vyzrazuje spoilery.
Pouští z desek hudbu, kterou nikdo nechce poslouchat.
Když si půjčí moje auto, vyhazuje z něj moji navolenou hudbu.
Jeho největším úspěchem letos bylo, že na dovolené jel na kole a nespadl.
Pro náš okrasný záhon s kamínky v Mafře vymyslel přezdívku Srebrenický příkop a hrozně se tomu smál. Má rád válečné dokumenty a válečné knihy a pak je převypravuje a nikoho to nezajímá.
Rozumí vínu, umí vařit, bojí se výšek, dostal hysterický záchvat na visutém mostě v Portu a zapřísáhnul mě, že to nesmím nikdy nikomu říct, takže vám to všem říkám. V Americe jezdil po strašidelných domech a pak mě s tím děsil, obdivuje Churchilla, nosí čepice i v deseti stupních nad nulou a úplně nesnáší hipsterské kraviny.
Omikronu říká Omrikon.
V dnešním světě se cítí „too old for this shit“.
Petr o Báře: Nemá ráda hloupé a hlasité ženy a když je naštvaná, což je skoro pořád, obzvlášť když jsem jí vymazal z auta album Mamma Mia!, u kterého si zpívá při řízení, bouchá pěstmi do stolu a tříská s věcmi. Vytočí se během vteřiny a za dalších pět dělá, že se nic nestalo a diví se, proč my se divíme.
Dává jména svým i cizím autům, po třech ginech s tonicem umí skvěle imitovat britskou královnu a Margaret Thatcher, každý rok ji napadne nějaký obskurní plezír jako naučit se mrtvou řeč, minulý rok to byly lekce latiny, teď jsme u francouzštiny, ta aspoň žije.
Nesnáší hvízdání a pískání a když někdo na večírku u stolu začne zpívat, pokud to ale není ona sama. Vždycky řekne, že nebude pít, ale pak mě posílá pro drinky a nejlépe rovnou dva. Dva pro ni, aby nemusela čekat, samozřejmě.
Miluje antické Řecko, Řím a všechno, co je víc než dva tisíce let staré a trčí to ze země, dovolenou si vybírá podle počtu římských viaduktů, vystavených trosek a dostupných muzeí, kde pak brečí nad každým vykopaným kamenem a dává o tom deset stories na Instagram nebo mi o tom píše padesát zpráv s dvaceti zmaštěnými fotkami z jednoho úhlu.
Nesnáší feministky a až se vdá, bude chtít mít jméno manžela a příponu -ová. Vytáčí ji nevychovaní a ufňukaní muži. Tvrdí, že nemá smysl pro humor, ale směje se kdejaké kravině. Má „resting bitch face“ a umí ho použít v nejméně vhodých situacích jako když mluvíme s někým strašně důležitým a ona se k němu otočí zády nebo dokonce úplně odejde, aby mu dala najevo maximální nezájem, což pak já musím žehlit.
Mluví a píše rychleji, než myslí, a někdy ji to pak mrzí.
Pořád by chtěla používat slovo „zamřelina“, což četla v jedné knize, kterou mi vnutila a já ji ani nečetl, ale nikdo už neví, co to znamená, tak má ode mě zakázáno to psát do článků.
Ani jeden nesportujeme a nejspíš ani nebudeme. Radši dlouhej kouř, kafe, dvojec a dobrou whisky.
13. Proč píšete ve dvou?
Přece gender, ne? Konečně tady máte komentář, který nese ženské i mužské buňky, my vlastně plníme kvóty. Petr chtěl říct, že se u toho strašně hádáme, ale lže, nepohádali jsme se u toho nikdy, protože máme téměř totožný pohled na svět.
Feministy (koho?!) navíc potěší, že Bára má právo veta.
Jedno selfie od stolu speciálně pro vás. Musíme bohužel přiznat, že Petr, ten dacan, se kvůli vám ani neobtěžoval se namalovat.
