Sobota 2. listopadu 2024, Památka zesnulých
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Karen Mchitarjan: Já Armén a prastará otázka, proč Turci a Ázerbájdžánci nenávidí můj národ

    Pro někoho regionální konflikt, který trvá už od roku 1988, pro mě válka, v níž jsem čistě teoreticky mohl s bratry zemřít taky. Stačilo, aby rodiče v roce 1993 nesebrali odvahu a neemigrovali ze svého pohodlí do cizí země, aby jejich synové nemuseli místo na vojnu do ostré války. Útočí sice Ázerbájdžán, celý svět ale ví, že za velmi hlasité podpory Turků, kteří již staletí touží po vyhlazení Arménů.

    Abychom si vysvětlili jádro konfliktu, musíme se vrátit o století zpět. Do roku 1915, kdy se naplno rozhořela genocida Arménů, během které Turci povraždili téměř dva miliony obyvatel mého národa. Tehdy už Turci vytvářeli z bývalých kriminálníků vojenské oddíly, které měly jediný úkol, a to vyhladit nás z tohoto světa.

    Asi před rokem byl u mě doma blízký kamarád, s nímž jsme řešili letní dovolenou. Nabízel mi, abych i se svou rodinou s ním letěl do Turecka. Když jsem mu řekl, že nikdy nebudu podporovat ekonomiku země, která vyvraždila téměř dva miliony mých lidí, vášnivě mi začal vyprávět, že k žádné genocidě nedošlo. Řekl mu to jeho turecký kamarád, můj národ prý jenom přesouvali, kdy pár z nás ve vlaku bohužel zemřelo.

    Přesně takto nacisté popisovali a dodnes popisují holokaust.

    Abychom šli do detailu, ano, je pravda, že již zmíněná komanda smrti deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu, ale podmínky byly tak drastické, že přesun většina z nich nepřežila. Když měli to „štěstí“, byli popraveni. Mnoho Arménů popravili ještě před deportací nebo byli upáleni zaživa. Když někdo přežil přesun do Aleppa, byl vyhnán do pouště, kde neměl šanci přežít.

    Genocida celého národa se naštěstí nezdařila, to bych tu nebyl, Arméni ale přišli o rozsáhlá území, která obývali, v roce 1920 se připojili k Sovětskému svazu. Byl to sňatek z rozumu, ačkoliv byl Náhorní Karabach z velké části již v té době osídlený Armény, Rusko nesouhlasilo s jeho připojením k Arménii, v roce 1923 byl připojen k Ázerbájdžánu.

    Území historické Arménie

    To je pochopitelně křivda, co se neodpouští. Hrdý arménský národ si své území zase v devadesátých letech vybojoval zpátky. Nebudu zacházet do detailů, byla to válka o Náhorní Karabach, která trvala do roku 1994 a vyžádala si na třicet tisíc obětí.

    To už jsme v Arménii ale nežili. Moji rodiče, já a můj bratr jsme se z Arménie odstěhovali v roce 1993, kdy Arménii opustily statisíce lidí. Nebylo to kvůli tomu, že bychom si tam žili špatně, naopak s jistotou můžu říci, že jsme tam žili lépe než během začátků v České republice. Zde mým rodičům neuznali vystudované školy. Moje maminka se tady musela živit jako recepční a uklízečka a otec pekl koblihy, aby naši rodinu uživili. Všechno tohle ale vydrželi proto, aby nemuseli pochovat své syny.

    Z dětství si pamatuji, jak nám doma pravidelně zvonil telefon a rodiče věčně řešili, že něčí syn umřel. Jít v Arménii v osmnácti letech na vojnu znamenalo s jistotou jít bez většího výcviku na hranice a bránit svou zem.

    V paměti mi utkvěl i moment, kdy jsme byli v létě na chatě u jezera Sevan a babička mi řekla, že se sousedčin syn vrátil z vojny. Běžel jsem ho přivítat, a ačkoliv mu tehdy mohlo být čerstvých osmnáct, vypadal jako čtyřicátník. Už si s námi nehrál jako předešlé léto, místo toho seděl ve vojenské uniformě u stolu a jen obmotával knot v ručním granátu.

    Etnická situace v roce 1914

    Jinak tomu není ani dnes, kdy se situace se opakuje. Když čtu roky narození mrtvých vojáků, kteří před Ázerbájdžánem, Tureckem a jinými najatými žoldáky brání hranice své vlasti, je mi do breku. Většinou jde o hochy, jimž ještě nebylo dvacet let. Žít v Arménii ale znamená být připravený vzít do ruky zbraň a jít bránit svou vlast, protože žijete v obklíčení sousedy, kteří jsou od narození naprogramováni k tomu, aby vás zlikvidovali.

    Příkladem takového stavu mezi lidmi je zvěrstvo, které spáchal v roce 2004 ázerbájdžánský voják Ramil Safarov na arménském důstojníkovi Gurgenu Markarjanovi na jazykovém školení NATO v Budapešti. Tehdy policie čin popsala jako velmi brutální vraždu, kdy Safarov zabil svého arménského spolužáka sekerou a nožem, když spal.

    „Kromě mnoha bodnutí v hrudníku byla hlava oběti prakticky oddělena od těla,“ popsal major Valter Fülöp z budapešťské policie. Důvodem vraždy bylo jen to, že jeden byl Ázerbájdžánec a druhý Armén. I když v Maďarsku Safarova odsoudili k doživotnímu trestu, v roce 2012 ho vydali do Ázerbájdžánu. 

    V jeho zemi mu ihned mu prezident Ilham Alijev udělil milost, v jeho rodném městě ho vítali jako hrdinu, byl povýšen do hodnosti majora a armáda mu zaplatila výplatu na osm let dopředu. Chladnokrevná vražda Arménů není v Ázerbájdžánu trestným činem. 

    Přesně z toho důvodu v roce 2019 záložník Arsenalu arménského původu Henrich Mchitarjan vynechal finále Evropské ligy. Konalo se totiž v Baku, a ačkoliv šlo o sportovní akci, nikdo nedokázal zaručit jeho bezpečí. 

    Když v roce 1988 došlo v Arménii k ničivému zemětřesení, během něhož umřelo až třicet tisíc lidí a přes půl milionu Arménů zůstalo bez přístřeší, celý svět včetně České republiky posílal humanitární pomoc, Turci a Ázerbájdžánci však slavili.

    Tohle je přesně důvod, proč si snad každý Armén na světě střeží záda, když je v blízkosti Ázerbájdžánec či Turek. Když letos v červenci konflikt v Náhorním Karabachu začal, Ázerbájdžán z celého světa skupoval arménské meruňky, které demonstrativně rozšlapali.

    Část lidí si myslí, že se jedná o arménskou agresi.

    Říká se, že kdyby nezůstala genocida Arménů nepotrestána, nedošlo by k holokaustu Židů.

    Je otázkou, co dodalo Erdoganovi odvahu otevřeně proti mému národu podpořit Ázerbájdžán, ale je dost možné, že to byla lhostejnost světa, když na konci loňského roku stejným způsobem masakroval Kurdy na severu Sýrie. Může to být také dané tím, že celý svět aktuálně řeší pandemii koronaviru a válka v Náhorním Karabachu je z jejich pohledu příliš daleko.

    Kde se ale Turek zastaví, pokud ho nyní nezastaví Arméni? V Řecku? Na Kypru? Nebo kolik dalších mladých životů to bude stát? 

    Na začátku jsem psal, že jde o válku, ve které jsem mohl padnout také. Myslím si, že tyto pocity prožívá každý mladý Armén po celém světě, který aktuální situaci v Arménii sleduje. Pro představu je nutné říci, že zatímco v Arménii žijí přibližně tři miliony Arménů, ve zbytku světa jich je na šest milionů. Mnoho arménských matek kvůli turecké a ázerbájdžánské nenávisti pohřbilo své syny, mnoho z nich to nikdy nechtělo zažít, a proto i s rodinami odešly.

    Dnes máme své vlastní syny a já jsem popravdě rád, že můj syn tento pocit viny mít nebude. Říká se, že nad Ázerbájdžánci stojí Turek, nad Armény bůh. Snad i tentokrát.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 23:30 pondělí 1. února 2021. Anketa je uzavřena.

    • Super
      254
    • Tvl
      50
    • Trapas
      31
    • Haha
      18
    • Cože
      17
    • Sladký
      15