Dánská aplikace iConsent, tedy iSouhlas, nakonec bohužel není pro Česko dostupná, a to vlastně zcela logicky, je totiž naroubovaná na jejich legislativu a zákon, který začal platit tento rok. Tento zákon říká, že na jeho základě může být za znásilnění požadován jakýkoliv sexuální akt bez jasného souhlasu obou, případně všech (pokud jste třeba Dáni a máte rádi švédskou trojku).
Do té doby, než nový zákon začal platit, bylo v případě znásilnění potřeba prokázat, že se obviněný dopustil násilí, takže zkrátka takový standard o vině a trestu, teď vám ale stačí jen někoho udat bez důkazu a ten člověk je pak v háji.
Smutně jsme se tedy dívali na ikonku srdíčka ve tvaru dvou potřásajících si rukou na Google Play, kdy pro nás jsou akorát k vidění screeny aplikace a náhled Bjorna a Jessiky, kteří si 9. prosince 2020 ve 21:58 dali souhlas k sexu a pak měli čas kdykoliv do 24 hodin uskutečnit soulož.
A když si pak Bjorn nebo Jessica za pět let vzpomenou, že byli 9. prosince od 21:58 do 10. prosince 2020 do 21:58 znásilněni, stačí prý jen vytáhnout u soudu aplikaci iConsent, kde je v historii uložen jejich šifrovaný souhlas, a bude vymalováno.
Všimněte si, že má více než tisíc stažení.
Nás dva ale taková drobnost jako aplikace omezená jen pro Dány neodradila, a protože co je už v Evropě, to je pro nás skoro za rohem, stáhli jsme si tedy obdobou aplikaci, která má globální formát. Jmenuje se Say Yes.
Ta slibuje, že pomáhá lidem v dnešním světě dělat jednodušší a chytřejší rozhodnutí a je tu od toho, aby byla vysloveným souhlasem k sexu poskytnuta uživatelům bezpečnost. Prý stačí jen pár kliknutí a můžete si užívat bez stresu. Přihlášení není složité, pracuje to na principu zalogování skrze Facebook nebo e-mail, hned se propojíte a je to podobné jako třeba na Tinderu, máte svůj profil, pak se stačí jen spřátelit se s kamarádem do postele. My dva jsme se tedy museli vzájemně přidat do přátel a už jsme si poskytovali souhlas k sexu.
Vzhledem k tomu, že jsme v té době seděli v naší kantýně u oběda, souhlas k sexu jsme nenaplnili. Jednak proto, že všude kolem byli lidé, jednak nás taky, pravda, více rozvášňoval oběd (Petr měl hamburger a Bára panenku). Nakonec ani jeden nevíme, jak bychom tento dokonaný experiment vysvětlili Petrově manželce, aniž by došlo ke zbytečnému mrzení na všech stranách.
Je pravda, že aplikace vypadá docela primitivně, ale když jsme si začali souhlas k sexu zase odebírat, trochu nás zmátlo, jak to funguje. Když sex povolíte, ukáže se vám na vašem profilu, koho jste požádali o povolení a komu sami jste povolení poskytli. Když ale chcete vámi daný souhlas k sexu odvolat, už to nejde, v aplikaci vám visí jeden odsouhlasený sex navíc.
Takže co teď s tím?
Můžete se vyspat za ten den s někým navíc? Nebo to funguje jako bonus pro samohanu? Ví čert, případně by nám to mohl vysvětlit nějaký aktivista, protože kvůli jejich pitomostem tyhle věci vznikají.
Bára Petrovi potvrdila souhlas k sexu a teď se už nemusíme ničeho bát.
Na rozdíl od dánské aplikace, která uchovává vaše souhlasy k sexu v podobně šifrování, tady nemáte žádnou historii, vlastně můžete povolovat a rušit sex pořád dokola. Po chvíli nás to mezi námi dvěma přestalo bavit, rozhodli jsme se tedy najít si jiné lidi, kteří budou chtít s námi povolený sex, a abychom to aspoň někam dotáhli, oba jsme si dali na profil fotky, Petr tam má samozřejmě „duck face“, protože co jiného.
Narazili jsme na kluka Jamese, jenž měl hned 52 odsouhlasených sexů, Bára mu tedy poslala požadavek a teď čekáme, co se stane. (Nestalo se dosud nic, James je samozřejmě aplikací navržený profil.)
James má 52 souhlasů k sexu a Bára má jeden odsouhlasený a jeden navíc bez souhlasu. O souhlas můžete navíc požádat QR kódem.
Podle zběžného průzkumu je tato aplikace plná avatarů, například James je zcela jistě fotka stažená z fotobanky Getty Images a Jessica88, která s ním odsouhlaseně spala, je fotka stažená ze Shutterstocku. Rovnou z aplikace můžete ale nahrát video se souhlasem k sexu, které se následně uloží do paměti (viz v záhlaví článku), nebo můžete svému sexuálnímu partnerovi poslat QR kód a jeho přijetím dává souhlas.
V aplikaci si můžete i nahrát souhlasné video.
Protože tato věc funguje globálně pro všechny státy, nemá samozřejmě žádné legislativní krytí, v podstatě se to s českou náturou může zvrhnout v bordel pro všechno, třeba „Milion chvilek pro sex“ nebo „Souhlasy pro sbírku víček“ apod.
Končí to tak, že větší strach mají normální lidé, ne agresoři
Konec legrace a hraní si s naší budoucností, dánská aplikace je sice postavená na hlavu, kdy vývojáři měli dobrou vůli vyrobit něco, co by Dánům dalo naději, ale dánská média se tomu vysmívají, přestože by se spíš měla vysmívat tomu zákonu, na základě něhož vznikla, kdy někdo ho taky musel napsat a následně přijmout.
Aplikace se samozřejmě nelíbí aktivistkám, které by evidentně nerady, aby měl někdo v ruce nějaký důkaz, že si to ta dotyčná nerozmyslela, když pak s tím někde za sedm let vyběhne, jak se to teď často děje, kdy lidé přicházejí o práci a kariéry jen na základě nějakého tvrzení, které se ještě ani neprokázalo.
Představte si obyčejnou situaci. Dva se sejdou v restauraci, dají si lahev, za hodinu jsou spolu v ložnici a najednou někdo řekne ne…
„Pokud se druhý svléká a nadšeně opětuje to, co děláte, je jasné, že souhlas máte. A pokud si nejste jistí, je lepší se zeptat. Třeba: Mám pokračovat? To stačí, není to žádná věda a nic to nestojí,“ říká k tomu Johanna Nejedlová, k níž se ještě vrátíme.
To má pravdu, takovou vědu normálně lidé nedělají. Když někdo řekne „ne“, většina společnosti je příčetná a přestane. A když se někdo zeptá, jestli může pokračovat, nebo se začne vyptávat dokola, je celému sexu konec raz dva, protože vážně není nic vzrušujícího než podobné diskuze v posteli.
Celá akce kolem schvalování sexu útočí na normální svět a lidi se zdravým rozumem, kdy vytváří akorát chaos, zmatek a nedůvěru v běžného člověka, protože uzurpátor či násilník vám na nějaký souhlas kašle a zkrátka si vás vezme.
Pomůže vám vždy a jen legislativa, která bude násilí, kam patří i obtěžování a zneužívání, bezpodmínečně trestat, nepomůže vám zaměřovat se na mladé lidi nějakými nápady, že vás někde budou hlídat barmani, jestli se správně balíte.
„Chceme vytvořit síť podniků, které netolerují obtěžování. Budeme školit jejich barmany, sekuriťáky a další zaměstnance tak, aby věděli, jak reagovat, když si někdo přijde stěžovat. Je důležité lidem ukázat, že si to nemusí nechat líbit a mohou se ozvat. Všichni si představují, že tam budeme mít policajty, co tam budou dělat nějakou flirtovací stráž. Ale my bychom spíš chtěli, aby byli lidé z personálu empatičtí a citliví. A tomu člověku, který má pocit, že je obtěžován, pomohli, když si o to řekne,“ řekla v rozhovoru pro Flowee právě Johanna Nejedlová, aktivistka za práva žen.
My vyrůstali v divokých 90. letech a i ta poslední diskotéka u nás na vsi fungovala sama od sebe tak, že když nás někdo otravoval, buď jste byli šikovní a poradili si sami, nebo stačilo opravdu říct barmanovi či vyhazovači a bylo vymalováno. Dost často se taky stalo, že u baru to ti lidé za ním nebo vyhazovači pozorující plac poznají sami a zasáhnou. Lidé totiž vědí sami od sebe, co mají dělat, a společnost je schopná si poradit, nikdo jí pořád nemusí říkat a školit ji (za granty), co má dělat.
Evidentní je, že toto není zaměření na problém s násilím, ale zaměření se na kolektivní vinu.
Končí to nakonec tak, že normální lidé mají větší strach než skuteční násilníci.
„Vycházíme z faktu, že ne všichni muži si uvědomují, že v partnerském životě znásilnění provedli. Většina lidí si znásilnění představuje jako nějakou krvavou scénu plnou násilí, jenže znásilnění může vypadat úplně jinak, například když žena říká svému partnerovi, že nechce sex, a on ho s ní stejně má, protože si říká, zrovna nemá náladu, ale když začnu, přesvědčím ji. To, že ji k aktu donutil, totiž vůbec nepovažuje za znásilnění. Jenže to znásilnění je. Proto je nutné mluvit o tom, jak moc je důležitá komunikace s partnerem a vnímání signálů, jestli s vámi druhý člověk sex opravdu chce,“ říká dále Nejedlová, která teď vyskakuje zpoza každého rohu a vypadá to, že mluví za nás všechny.
Zatím si z toho odnášíme jen to, že se téměř všichni doma znásilňujeme, takže nevíme, co teď máme dělat, protože i my oba jsme zažili sex „nemám náladu a chuť, dej mi pokoj“, ale nepovažujeme to za znásilnění, jsme tedy zmateni a nevíme, zda ty lidi máme teď zpětně nahlašovat. Jsou dokonce i takové situace, a je dobře, že o nich čteme, kdy nejde vyloučit princip pomsty zejména u rozvodových řízení, kdy dva lidé ve snaze dostat děti do péče nařknou bez skrupulí partnera ze znásilnění, a dokonce i ze zneužívání dětí.
A píšeme slovo partner, ale myslíme tím upřímně ženy.
Na internetu si ženy radí, jak obvinit manžely ze sexuálních útoků na děti.
Nekalá praxe u rozvodů, ženy křivě obviňují manžely ze sexuálního zneužívání.
Manžel sexuálně zneužívá dítě, lžou matky při rozvodu kvůli pomstě.
To je jen zlomek zlomku titulků a jistě se teď chcete ohradit, že to jsou výjimky a jedná se hlavně o děti, stejně jako my bychom se mohli ohradit, že fakt každý partner nebo manžel není znásilňovač a není důvod nás tím strašit už předem. Za všechny ženy teď všude mluví ty, které mají blíže neurčené zážitky z minulosti, kdy v tom hrál roli alkohol na obou stranách, muži jsou sexuální agresoři, a tak asi ani není divu, že vycukaným Dánům nachystali aplikaci, kde si budou každý sex raději ukládat.
Řešme násilí, které proběhlo, ne to, co se ani nestane
Nevadí, že v každé druhé Výměně manželek vidíme chlapa, jak napadá manželku a děti se na to zcela apaticky dívají. Většinou v tom roli hraje alkohol, nezaměstnanost, exekuce a vyloučený region. Tam, kde bývá největší nebezpečí, se pozornost vůbec neupíná, ale zase se míří na normální sex, volný sex a seznamování. Každý den jsme k tomu blíž a blíž, neustále vám někdo říká, že se děje epidemie násilí a znásilnění kamarády, blízkými lidmi a partnery, dostává se tak tedy prostoru čemukoliv, co by mělo omezit běžnou lidskou interakci a jsou na to potřeba souhlasy.
Osvěta má mířit k tomu, aby všichni, a to nejen ženy (pozor!), všechny formy násilí nahlašovali a s důvěrou se obraceli na policii, ne aby nás hlídala nějaká aplikace či barmani a každý potenciální partner nebo kamarád byl budoucí znásilňovač. My nejsme padlí na hlavu, chápeme, co lidé starající se o prevenci myslí, ale dánská aplikace, jejíž primitivní verzi seženete i v globální dostupnosti, je jen logický důsledek toho všeho, kdy bychom se měli starat o násilí, které již proběhlo, a ne ho potírat tam, kde se ještě ani nestalo a stát se nikdy ani nemusí, protože kde není žalobce, není ani soudce.
My víme, že náš titulek vybízí k tomu nebrat to na lehkou váhu, ale chceme vám tím říct jen to, že pořád máme základní víru v elementární příčetnost lidí, kteří nikoho nenapadají a slovo „ne“ berou jako ne, aniž by k tomu kdy potřebovali dalšího aktivistu, další padesátou neziskovku nebo děsivou aplikaci, a kdy pořád věříme tomu, že vůči největším blbostem a hlavně omezování další svobody a lidské vůle (které máme v téhle době už tak dost málo, sakra!) je nejlepší obrana humor, nadsázka a vlastně i možná i tichá prosba, abyste nás nechali na pokoji, zdůrazňovali důvěru hlavně v odpovědné orgány a přestali nás všechny dokola hromadně vinit. My už fakt nevíme, co máme být dřív, jestli rasisté, radikálové, xenofobové, transfobové, predátoři, „mítúčkáři“, nebo znásilňovači.
Jinak na to dojedeme všichni, a to včetně těch, co nás teď chtějí „zachránit“ před námi samotnými. Nebo vy si vážně myslíte, že lidé žijící před rokem 2000 si s tím neuměli poradit po svém? Už to zvládli i dřeváci ze starověku.
Fotogalerie |
