Reakce na první český true crime
Po zveřejnění dokumentu Aneta, který kriticky zkoumá policejní vyšetřování desítky let staré smrti, veřejnost začala zpochybňovat oficiální verzi událostí. Film zmiňuje systémová pochybení a poukazuje na nedostatky ve sběru a zpracování důkazů, což v mnoha divácích vyvolalo otázky o důvěryhodnosti policejní práce. Policie však trvala na svém a nasadila do veřejné debaty Josefa Mareše, aby případ osvětlil.
„Josef Mareš šéfoval 1. oddělení pražské kriminálky a před soud dostal desítky vrahů. Nebývá zvykem, aby se veřejně vyjadřoval ke spekulacím,“ napsala policie k videu, které za pár dní nasbíralo přes 80 tisíc zhlédnutí. Navzdory jeho autoritě a dlouholeté zkušenosti však jeho výstup neodpověděl na klíčové otázky. Naopak, režisér Sádek tvrdí, že některé detaily ještě více zatemnil.
„Velmi jsem doufal, že se konečně dozvím něco nového. Že objasní postup policistů, nebo vyvrátí některá naše zjištění. Jenže místo toho Mareš potvrdil, že systém nefunguje tak, jak by měl. Není alarmující jen to, co říká, ale hlavně to, co neříká,“ uvedl režisér.
Policie mluví, ale neodpovídá
Na modrém pozadí, které vypadalo jako výchozí šablona z powerpointu, strávil Mareš 22 minut před kamerou, zatímco četl z policejních protokolů. Režisér dokumentu Aneta, Jiří Sádek, na jeho vystoupení reagoval po svém. Natočil vlastní video – minimalisticky laděné, s šedým pozadím – v němž detailně rozebírá Marešovu obhajobu a klade otázky, které podle něj zůstaly nezodpovězené. Je to pravděpodobně poprvé v české historii, kdy vznikl něco jako reakční video na dokumentární film.
Kdo tedy přesvědčil víc?
Filmová rekontrukce v ateliéru.
Marešovo video mělo jasný cíl – přesvědčit diváky, že postup vyšetřovatelů byl správný a že film zkresluje fakta. „Nezjistili jsme nic, co by nasvědčovalo tomu, že se stal trestný čin a že by se tohoto trestného činu dopustila nějaká konkrétní osoba, a tak nám nic nezbývalo než znovu ten případ odložit,“ shrnujje Mareš případ. Místo aby přinesl nové informace, Mareš většinu času přežvýkává již známé detaily. „Čekal jsem, že mě pan Mareš něčím překvapí,“ říká Sádek ve své odpovědi. „Místo toho mi jen potvrdil, že systém nefunguje.“
Jedním z Marešových hlavních tvrzení je, že případ byl od počátku vyšetřován jako podezřelé úmrtí. To je podle něj standardní praxe. Sádek však ukazuje dokumenty, které si jeho tým vyžádal, a tvrdí něco jiného: „Veškerá dokumentace od prvního papíru je nadepsaná jako sebevražda. To není jen administrativní detail. To nastavuje celý tón vyšetřování.“
Srdce, které chybí
Jeden z nejkontroverznějších bodů filmu Aneta je absence klíčového důkazu při repitvě – Anetina srdce. Mareš tento moment zlehčuje jako administrativní chybu: „Lékař se prostě jen nespojil s kolegou, který měl na starosti první pitvu, a nezjistil si informace.“ Sádek ale kontruje, že absence srdce není detail. „Srdce je klíčové pro určení, jestli šlo o sebevraždu, nebo násilný čin. Tohle nejsou naše slova. To říkají zahraniční odborníci, které jsme oslovili,“ zdůrazňuje.
Patolog, který prováděl repitvu, sám přiznal, že během své čtyřicetileté praxe nikdy nezažil, aby v těle chyběl orgán. „Mareš tuhle skutečnost bagatelizuje. Proč? Protože absence srdce je obrovský problém, který ukazuje na nedostatky v celém systému,“ tvrdí režisér.
Dva roky ticha
Mareš ve videu opakovaně zdůrazňuje, že případ byl znovu otevřen v roce 2016, kdy policie vyslechla desítky svědků. Sádek však připomíná, že událost se stala už v roce 2014. „To znamená, že dva roky se nedělo nic. A znovuotevření případu nebylo na popud policie, ale na přímý tlak Anetiny matky,“ upozorňuje.
Další otázka se týká svědků. Mareš tvrdí, že policie ztotožnila velké množství lidí, kteří mohli k případu něco říct. Sádek dodává důležitý detail: seznam svědků policii předala právě Anetina matka. „Tohle není investigativní práce. To je práce sekretářky,“ říká ironicky.
Fotografie pořízená během filmové rekonstrukce.
Toxická psychóza? Spíše toxická hypotéza
Policie uzavřela případ s tím, že Aneta spáchala sebevraždu pod vlivem kokainu, což mělo způsobit toxickou psychózu. Sádkův tým však přizval zahraničního toxikologa Marca Deveauxe, jehož posudek tento závěr vyvrací. „Množství metabolitů kokainu v krvi bylo tak nízké, že nelze hovořit o intoxikaci,“ uvádí Deveaux. Pokud tedy kokain nebyl příčinou, proč na této hypotéze trvalo celé vyšetřování? Podle Sádka proto, že to byla nejjednodušší cesta k uzavření případu.
Zdravotníci mimo hru
Mareš také naznačuje, že zdravotníci mohli mít vliv na průběh vyšetřování. Sádek však tento argument odmítá jako neférový. „Zdravotníci dělají svou práci nejlépe, jak mohou. Není fér je obviňovat za zpackané vyšetřování,“ říká.
Natáčení provázely silné emoce.
Co Mareš neřekl?
Sádek opakovaně zdůrazňuje, že Mareš ve svém videu obchází zásadní otázky. „Nejde jen o to, co Mareš říká, ale hlavně o to, co neříká,“ podotýká. Policie se podle něj zaměřila pouze na dílčí body, které jsou snadno obhajitelné, zatímco zjevné systémové problémy ignoruje. „Náš dokument není o hledání viníka, ale o tom, aby se podobná selhání neopakovala,“ shrnuje režisér.
Gesta, tón a řeč těla: Jak mluví režisér a jak policista?
Jednou z nejvýraznějších částí reakčního videa Jiřího Sádka je jeho klidný, ale důrazný způsob projevu. Režisér sedí před minimalistickým šedým pozadím, gestikuluje rukama, zvedá je do úrovně ramen, což působí sugestivně a zapojuje diváka. Každá jeho věta je promyšlená a často provázena empatií, ať už mluví o rodině Anety Rodové nebo o pochybeních policie. Sádek používá otázky i odpovědi, čímž divákovi nenásilně pokládá hypotézy, například: „Pokud někdo tvrdí, že Aneta spáchala sebevraždu, proč chybí důkazy, které by to potvrzovaly?“ Jeho tón je pevný, ale ne agresivní, což podporuje pocit, že jde o člověka, který se chce dobrat pravdy, nikoli zaútočit.
Jeho dikce je bezchybná, každá věta pečlivě zacílená. Pro některé diváky tak může působit až příliš kontrolovaně a manipulativně. V kombinaci s dramatickými pauzami a gestikulací (například zvedání rukou, aby zdůraznil důležitost sdělení) to místy vyvolává dojem, že ví, jak na diváka hrát.
Režisér filmu Aneta Jiří Sádek.
Jeho empatie je navíc selektivní – s matkou Anety soucítí, ale policii neváhá označit za byrokratický aparát, který „pouze vytahuje dílčí informace“ bez hlubší analýzy. Sádkovo video je tak emocionálně silné, ale v očích skeptičtějšího diváka může působit jako důmyslně nasvícená scéna, která má víc podtrhnout jeho pravdu než zprostředkovat nestranný pohled.
Mareš naopak s diváky komunikuje zcela jinak. Jeho video působí jako improvizovaná reakce, která vsází na faktografii. Téměř třetinu videa čte z dokumentů a i v momentech, kdy mluví z patra, používá neformální obraty jako „tam byl ten barák, kde se to stalo“. Místo gestikulace se Mareš často drbe na hlavě, hledí do země nebo kontroluje poznámky. Pro mnohé diváky může působit autenticky, pro jiné ale spíše nejistě.
Elitní policista a bývalý šéf 1. oddělení Josef Mareš
Když se podíváme na řeč těla obou mužů, je to jako srovnávat pečlivě připravené divadelní představení s rychlým improvizovaným monologem. Sádek sedí rovně, drží oční kontakt s kamerou a gesta používá k doplnění svých slov. Jeho výraz a tón působí klidně, ale s jasným podtextem: „Já mám pravdu a podložím ji důkazy.“
Mareš naopak působí neformálně, jako by si sedl k diskusi na kávičku a pokusil se vysvětlit, co se stalo. Často uhýbá očima, kouká do poznámek nebo si sahá na hlavu, škrábe se, což může působit nervózně. Divák si tak z jeho videa spíš odnese dojem, že mluví člověk, který si není úplně jistý, než někdo, kdo má všechny odpovědi.
Bitva o sympatie
Obě videa – Marešovo i Sádkovo – ukazují propastný rozdíl v přístupu k veřejnosti. Mareš volí formální, úřední tón a spoléhá na autoritu své pozice. Sádek naopak mluví osobně, přímo a s emocemi. „Marešův projev působí jako přednáška na policejní akademii. Sádek mluví jako někdo, kdo si chce získat srdce diváků,“ píše pod video čtenář Jan.
A kdo vyhrál? To záleží na tom, komu jste už předem nakloněni věřit. Marešovo video je pokusem o obranu policejní práce, ale nezodpovězené otázky zůstávají. Sádek mezitím pokračuje v tlaku na systém. „Nejde o útok na policii. Jde o to, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo,“ uzavírá režisér.
