Skupina aktivistů si ostentativním demonstrováním proti stále stejným, pro ně neskousnutelným figurám, mezi které patří Andrej Babiš, zřejmě neuvědomuje, že každou další vlnou lidového hněvu činí premiéra silnějším a připravenějším.
Poněkud monotónní kritika jednoho politického symbolu prozatím nikomu výrazný a nezpochybnitelný úspěch nepřinesla. S programem udělat z Babiše a jeho hnutí co nejrychleji trhací kalendář začala ODS v čele s Petrem Fialou, který si navíc libuje v úvahách o budoucím porcování medvěda, jenž zatím ani neběhá po lese.
Na ODS navázali rozjetí Piráti, kteří si plánovali rovnou vítězství v eurovolbách. Nedá se popřít dílčí úspěch pirátské bárky, ale na opojné vítězství nasazení nepříliš známého ajťáka a usměvavé ukulelistky zkrátka nestačilo.
Andrej Babiš a v další vlně Miloš Zeman – o něj demonstrantům v aktuálním seriálu tolik nejde, protože prezidentské volby nejsou na pořadu dne – si měli v těchto dnech pořádně užít „léčbu“ rozvášněným davem.
Poslední vítězství hnutí ANO může být z jistého pohledu hodnoceno jako hubenější a poněkud za očekáváním, přesto se před svými dalšími rivaly umístilo stále s celkem přesvědčivým náskokem.
Dva dny po volbách se však demonstruje dál. Česko se v podstatě nachází v období jakési permanentní kampaně, kdy aktivistické proudy, nesmířené s reprezentativní svobodnou volbou, budou nadále svolávat své chvilky.
V principu nic proti, ale z hlediska vynakládání politické energie se v zásadě jedná o gesta, která o ničem nerozhodnou. Události nebudou měnit politický kýč a závist, ale spíše to, že jedna z vládních stran stojí možná na počátku svého vlastního konce. Stokrát může předseda ČSSD Jan Hamáček uklidňovat a snít, že rozhodující budou až ty příští volby. Pověstné „čekání na Godota“ přinese spásu jen těžko.
Tradiční politickou stranu pohřbila mimo jiné schizofrenie, kdy se její vedení chlubilo účastí v úspěšné vládě a na druhou stranu její představitelé stáli v jednom šiku na náměstích s radikálními kritiky premiéra a vyzývali ho k odstoupení. Jak jinak si to mohl mnohý volič vysvětlit než jako výraz politické schizofrenie?
Je přitom naprosto v pořádku, když premiér úspěšné strany odejde z politiky po odsouzení nezávislým soudem nebo poté, co prohraje v politické soutěži. Není ale normální, aby odcházel z boje v rozehrané partii. Neodpustili by mu to voliči a neobstál by ani jako lídr. Takto se politika nedělá ani na západ od Česka, ačkoliv se „chvilkaři“ urputně snaží vytvořit dojem, že je to jinak.
Kdyby se realizovala taktika „přes náměstí rovnou do Strakovky“, bylo by možno kdykoliv v budoucnu odstavit každého premiéra, a to jenom na základě argumentačních pastí a vypjatého aktivismu.
„Chvilkaři“ premiérovi vyčítají, že za svou politickou kariéru může vděčit vytříbenému marketingu. Že jeho politika je pouze uměle vyhnaným trikem bez hodnotového základu. Marketing může vyhrát volby, rozhodně ale nezajistí dlouhodobou popularitu. Úspěch je vždy třeba odpracovat, jinak ho nikdo nevidí.
Nejsou to přitom právě „chvilkaři“, kteří se permanentně snaží brnkat na emoce a vytvářet marketingovou bublinu, že Česko stojí před zhroucením demokracie? Uplynulý volební víkend totiž opět prokázal, že přání a politická realita jsou dva naprosto odlišné světy.
Fotogalerie |
74
45
14
13
8
8
