Začněme úplně od začátku. Narodila jste se v Bělehradě, jak vypadalo vaše dětství?
Maminka je rodilá Pražačka, do Bělehradu si v podstatě jen odskočila mě porodit a hned po dvou týdnech od mého narození jsme se vrátili do Česka. Obdivuji ji za její odvahu, protože to udělala jen kvůli tomu, abych získala jugoslávský pas. Celé dětství jsem pak prožila v Praze 1, bydleli jsme v Klimentské ulici s mojí prababičkou Kristýnou, po které jsem pojmenovala starší dceru. Pak jsme žili na Těšnově a potom nás přestěhovali do paneláku v Hostivaři, kde jsem chodila na základní školu.
Pak jste se ale do Jugoslávie ještě vrátila, že?
Ano, od mé čtvrté třídy do druhého ročníku obchodní akademie jsme tam bydlela s maminkou a sestrou v malém městečku u Bělehradu. Za komunistů to pro nás v Česku bylo těžké, jelikož táta byl cizinec. Mně ve škole pořád něco zakazovali, kontrolovali a sledovali moje rodiče. Komunistická klasika. Tehdy jsem nechápala, proč třeba nemohu se svými kamarádkami vystupovat na spartakiádě, když všichni ostatní mohou. Zkrátka dětské starosti. Rodiče proto usoudili, že svobodnější dětství budeme mít v Jugoslávii, kde jsem se mohla učit jiné jazyky než ruštinu. Maminka si tam otevřela krejčovskou dílnu.
Poté ovšem přišel další návrat do Česka, a to už natrvalo. Hrála v něm roli válka v Jugoslávii?
Tady proběhla revoluce, tatínek si v Česku založil firmu, a ano, v Jugoslávii už navíc probíhala válka. To byl moment, kdy jsme se vrátili. Ale jsem přesvědčena, že bychom se přestěhovali, i kdyby válka nebyla.
Alexandra Udženija vypráví o dětství v Jugoslávii i Česku.
U vás doma je to trochu telenovela. Jste napůl Češka, napůl Srbka a za manžela máte Chorvata. Jak jste se poznali?
Manžela jsem potkala v devadesátém druhém roce v klubu Radost na Bělehradské. Byla jsem tam s kamarádkou na párty a ona najednou ukázala na mého manžela a říká: Hele, tenhle kluk je taky z Jugoslávie, bydlí v paneláku vedle nás! Když pak procházel kolem, dali jsme se do řeči. Teď už jsme spolu pětadvacet let.
