Ministryně financí Schillerová: Jsem milovnice šátků a bot, na selfíčka se „šteluju“ dlouho

Alena Schillerová ve své pracovně | foto: Tilen Vajt/Pavel Dvořák

Patří mezi nejvýraznější ženy polistopadových vlád, zapamatovatelná je nejen svým projevem, kdy mluví klidně, ale důrazně, ale také pro svůj styl oblékání a zejména oblibu šátků. Několikrát už ministryni financí Alenu Schillerovou za její kreace kritizovali, ona ale má svou vlastní hlavu.

Začneme naprosto nejobyčejnější otázkou. Jak se máte, paní ministryně? Jak zvládáte vedra?

Dobře, ale vedra nemám ráda, maximálně u moře, kde můžete vlézt do vody a zchladit se, ale ve městě se jim vyhýbám. Vedra si užívám na Mallorce, jezdíme tam už dvacet let na stejné místo.

Jaké to je pro vás, když dnes máte den rozhovorů, venku je skoro čtyřicet stupňů, vypadat celý den skvěle na focení? Je večer a přede mnou jste tu měla několik redakcí.

Je dobré nechat se nalíčit nejlépe odborníkem, ale taky se ještě může stát, že to nedopadne dobře.

Viděla jste někdy svou fotku a řekla jste si: Panebože, to je hrůza?

No jasně, hromadu. A někdy si fakt říkám, jestli to nedělají schválně, ale já jsem se sebou spokojená, takže mi to zase tak nevadí.

Vy se od začátku srdečně smějete, což čtenář samozřejmě nemůže vidět, ale musím vám říct, že máte nádherné zuby. Je to nějaká speciální péče, nebo máte štěstí na krásný chrup?

Mám štěstí, mám je po tátovi, ale chodím pravidelně jednou za půl roku na prohlídku a na dentální hygienu a jednou za dva roky chodím na bělení.

Máte i pro nás dnes lifestylový rozhovor a focení a zase máte na sobě šátek. Vy jste tím už pověstná.

Jsem milovnice šátků, mám jich hodně a mám některé, které preferuji. Jednak se mi líbí, jednak tím schováte různé nedostatky.

Proč si nevezmete sako nebo bolerko?

Když je zima, nosím saka, ale v letních měsících, když mám šaty bez rukávů, si beru šátek, protože mi připadá nevhodné v mém věku ukazovat holé paže.

Já jsem projížděla váš Facebook a vy tam máte hromadu fotek, kde máte jeden a ten samý šátek, tohle není on, jsou tam vlčí máky a...

No já ho mám strašně ráda.

Kde jste ho vzala?

Koupila jsem si ho v Brně v jednom svém oblíbeném butiku.

Ten už musíte mít podle těch fotek odjakživa.

Ne, mám ho teprve od jara. Já ho nosím ke dvojím šatům, k modrým a lososovým, ale teď se to asi sešlo na vícero fotkách, tak teď jste mě možná ponoukla, abych to změnila.

Šátek s vlčím mákem je její oblíbený. Přestože se nám zdálo, že ho má na sobě...

Šátek s vlčím mákem je její oblíbený. Přestože se nám zdálo, že ho má na sobě pořád, koupila ho ministryně teprve před půl rokem.

To bych určitě nechtěla, ale vaše obliba šátků a střihu šatů zavdala i jedné fotce, víte, o čem mluvím?

No jasně, já a Marie Benešová v AZ-kvízu. (Reakce na „tetkovské“ šaty ministryně financí a ministryně spravedlnosti na tiskové konferenci po pondělním jednání vlády, pozn. red.)

Alena Schillerová a Marie Benešová v AZ kvízu.

Alena Schillerová a Marie Benešová v AZ-kvízu

Co vy na to?

Pobavilo mě to, a dokonce jsem si to dala i na Facebook. Všechny ty varianty, ať už to byla Yamaha, nebo ten záběr před a po jste viděla? Člověk si ze sebe musí umět udělat legraci a tohle se povedlo, já jsem se v pondělí večer pobavila těmi komentáři jednak toho mého fanouškovského křídla, ale i toho, které mě tolik nemusí. Bylo to vtipné.

Ty kritické komentáře tam byly i ohledně vašeho stylu, samozřejmě ne každý může být expert na módu a všichni mají nějaký názor, ale přemýšlela jste o stylistovi?

Zatím ne. S takovým člověkem bych musela souznít. A momentálně jsem ve fázi, kdy jsem pověřila tímhle svoji dceru, kterou považuji za ženu, která se umí oblékat, samozřejmě je mladá, štíhlá a krásná. Přijede sem příští týden a pomůže mi probrat šatník a začne mi radit.

Za co utrácíte ráda peníze?

Takové ty klasické ženské věci, kadeřník, kosmetika a boty. Já miluju boty.

Kolik máte párů?

To ani nevím, něco mám v Praze, něco mám v Brně. Snažím se to čas od času vyřazovat, ale určitě víc než dvacet párů. Možná i třicet.

Na kabelky nejste?

To taky.

Jakou máte nejdražší?

Manžel mi dal k Vánocům vuittonku, ale abych vám řekla pravdu, raději mám levnější kabelky. Ráda si kupuji kabelku jako doplněk k oblečení, aby mi to ladilo k šatům, a to se zase nedá kupovat kabelka za několik desítek tisíc. Mám ráda značku Coccinelle, je cenově dostupná a mají krásné kousky.

Mezi vaše povinnosti patří nejenom ty oficiální a nudné věci, ale i společenské akce, je to pro vás trpěné zlo, nebo jste ráda, že „jdete ven“?

Já moc nejsem ten typ. Dostávám hrozně moc pozvánek na různé akce, ale pečlivě si vybírám, kam půjdu. Jednak mám málo času, jednak také svou účastí jisté akce podporuji nebo zaštiťuji, takže se snažím spíše podporovat dobrou věc.

Jedna z typicky společenských akcí, kam jste přišla, byl červený koberec ve Varech. Lidé na vás pískali. Co se vám honilo hlavou?

Já jsem to vůbec neslyšela. Přečetla jsem si to až v novinách a vůbec jsem to nezaregistrovala, naopak jsem viděla, jak mi lidi zamávali a zatleskali. Ale beru to, jak to je, nijak to nehodnotím. Máme demokracii a každý má právo vyjádřit svůj názor. Pokud pojedu příští rok do Varů, zase půjdu středem.

Pískot ve Varech na koberci neslyšela.

Pískot ve Varech na koberci neslyšela.

Jste ministryně financí, kdo doma drží kasu?

Manžel. Nebývalo to tak vždycky, ale teď, co jsem tady a věnuji se práci zde, i když ona to není práce, je to veřejná služba, můj manžel řídí tyhle věci.

Vaše dcera má politické ambice, nebo měla, je to stále ještě pravda?

Už ne. Ona byla radní v minulém volebním období za město Brno, je členka hnutí ANO, nepobírala za to ani žádnou odměnu, nebo jen tu symbolickou, a rozhodla se v tomto období nekandidovat.

Bylo mi hodně smutno, čtyři stěny zachraňuje Klára

Svěřujete se doma s ministerskými věcmi?

Velmi málo. Já jsem málo doma s rodinou, takže se snažím jet domů na víkend, což se mi ne vždy podaří, a když na ten víkend přijedu, moje základní priorita je vidět vnuka, jelikož ho vidím méně, než bych si přála. Doma tedy řešíme jen tyhle domácké věci. Já si jedu k rodině odpočinout od politiky a mohu vás ujistit, že tam ani politika nikoho nezajímá.

Ani taková ta klasická věc, kdy dva lidé přijdou domů z práce a ptají se: Co v práci, zlato?

Jenže já nepřijdu z práce domů. Já přijdu do bytu tady v Praze a tam koukám na čtyři stěny a můžu si to říkat akorát tak sama sobě.

Co děláte mezi těmi čtyřmi stěnami?

Hlavně přijdu hrozně pozdě, televizi už nepouštím. Většinou si zalezu k počítači a řeším e-maily a resty, které jsem během dne nestihla. A když náhodou ještě neusnu, pustím si třeba hudbu.

Co si pustíte?

Podle nálady, nemám žádný vyhraněný styl. Někdy mám náladu na vážnou hudbu, ale mám ráda i jazz a českou soudobou hudbu.

Na koho jste si naposledy koupila lístek?

Na Jaromíra Nohavicu.

Hodně lidí se po únavném dni složí právě u televize, vy nejste filmový fanoušek?

Mám ráda filmy, ale nemám na to čas. Před půl rokem jsem byla v kině na Bohemian Rhapsody a to bylo neuvěřitelné, to mě strhlo. Byla jsem v kině asi po dvaceti letech, sama, s ochrankou. Občas zajdu na operu, v Brně jsem byla párkrát na muzikálu, v divadle na představení Děsnej pátek. Znáte to? Jak si matka s dcerou vymění těla...

Znám, ale jenom jako film.

Tak tam jsme šly s Alenou Antalovou, kterou mám ráda, já mám to štěstí, že ji znám i osobně. Ona tam právě hraje hlavní roli.

S herečkou Alenou Antalovou vyráží do spoolečnosti.

S herečkou Alenou Antalovou vyráží do společnosti.

Jak to vypadá, když jde ministryně s ochrankou do kina? To si musí ochranka koupit lístek a popcorn?

No.

A když nechtějí jít?

Tak musí, starají se o mou bezpečnost. Já mám jen jednoho ochránce, ale já se do toho nepletu, to je jejich práce. Někdy se jich zapojí víc, ale já o nich kolikrát ani nevím, tohle je otázka bezpečnosti.

Lístek do kina za sto padesát, kolik nosíte u sebe peněz?

Málo, do tisícovky. Platím všude hlavně kartou, kde to jde.

Není vám takhle smutno, když přijdete sama domů a tam jsou jen ty čtyři stěny?

Bývalo mi smutno, když jsem v roce 2014 přišla do Prahy. Já jsem se v osmnácti vdala a najednou jsem byla poprvé bez rodiny, to byl zvláštní pocit. Byla jsem na ubytovně finanční správy a říkala jsem si: Panebože, cos to udělala? Proč jsi odešla? Vždyť jsem měla skvělou rodinu a hezký dům, práci, kterou jsem měla ráda, ale šla jsem na finanční správu dělat ředitelku odboru a bydlela jsem na ubytovně. Tak tehdy mi bylo smutno. Ale zvyknete si, já jsem neplánovala tady zůstat, chtěla jsem se po roce a půl vrátit do Brna. Od té doby už nic neplánuju. Pak přibývalo práce na pozici náměstkyně a pak i ministryně, takže člověk pak nemá čas přemýšlet nad nějakým smutkem.

Máte nějakou kamarádku, která vám zavolá a řekne vám: Už na to kašli, pojď si dát dvojku?

Málokdy, ale nejvíc v tomhle směru funguje Klára Dostálová (ministryně pro místní rozvoj, pozn. red.), ona je strašně extrovertní člověk, pozitivní a milý, nesmírně si jí vážím. Ona dojíždí domů, ale občas přespává kousek ode mě, tak mi třeba zavolá, abych přišla na dvojku. Tak si ji dáme a pokecáme o děckách a o rodině.

Ministtryně kamarádky. S Klárou Dostálovou si Schillerová rozumí.

Ministryně kamarádky. S Klárou Dostálovou si Schillerová rozumí.

Babišovy ženy na rychlé poradě ve sněmovně - Schillerová a Dostálová mají k...

Babišovy ženy na rychlé poradě ve Sněmovně. Schillerová a Dostálová mají k sobě dle ministryně financí blízko.

Jste ve vládě čtyři ženy, vycházíte spolu? Pokud pomineme stranické věci.

S Klárou si troufnu říct, že máme velmi přátelský vztah, paní Benešová (ministryně spravedlnosti, pozn. red.) přišla nedávno, takže tam se ten vztah zatím ještě rodí, zatím je čistě jen profesionální, je to příjemná dáma, a s ministryní sociálních věcí Janou Maláčovou máme také profesní pracovní vztah.

Navenek to ale vypadá jako rivalita.

Já bych to tak neviděla. Samozřejmě že ministr sociálních věcí a ministr financí stojí vždy na opačné straně a to platí ve všech zemích. A to i bez ohledu na to, jestli jsou ze stejné stáje. Chápejte, já se starám o finance a ráda bych, aby tu zůstaly zdravé veřejné finance i po volbách, my tady nebudeme věčně, ale tahle země tady bude dál. Staráme se o to, abychom nezadlužovali tuto zem, investovali, kdežto ministr sociálních věcí je spíše v roli toho, kdo dává. A já musím hlídat, abychom toho nerozdali moc. Když hospodaříte doma, taky můžete vydat jen to, na co máte, to je jednoduché. Takže je to takto a já osobní vztahy do práce stejně netahám.

Opírám se o rodinné stříbro a jednoho poradce

My se k vládě ještě vrátíme, ale já tu mám takovou vsuvku, že jste odešla do Prahy na finanční správu, vy jste celý život pracovala ve státní správě.

Ano.

Souhlasíte s tím, že státní správa a práce pro ni je jakýmsi způsobem fascinující? Znám vícero lidí, kteří jsou v ní po celý život a za soukromou sféru by neměnili, přestože by mohli mít více peněz. Vidíte to stejně?

Asi chápu, co tím myslíte. Já jsem ve finanční správě pracovala 25 let, ale asi bych nepoužila termín fascinující. Šla jsem tam, dostala jsem nabídku, můj syn měl dva roky, a říkala jsem si, že tam budu tak tři čtyři roky. Ale postupem času mě ta práce strašně pohltila a všude, kde jsem byla, když to zpětně hodnotím, tak jsem všude byla šťastná. Třináct let jsem byla na Finančním úřadě Brno-venkov a vypracovala jsem se tam od referenta až na ředitelku a uměla jsem si představit v té době, že tam budu do penze. Pak jsem dostala nabídku na krajskou úroveň a pak dále a všude jsem začínala s nadšením a viděním, že v této sféře panuje obrovská soudržnost. Ano, dá se říct, že to je komunita a přes všechny ty kopance, které ti úředníci dostávají, nebo že by mohli vydělávat více, vidíte, že jsou to srdcaři. Je tam celá řada lidí, kteří jsou úžasní odborníci a vydělali by si v soukromé sféře jednou tolik. Makroekonomové, experti na bankovnictví, na rozpočet, na daně... Platy se už zlepšily, ale tito lidé neodejdou hlavně proto, že tu práci milují. A to je to, co je možná fascinující. Poznala jsem to jako náměstkyně ministra financí v celní správě, tam je to ještě silnější. Ozbrojené složky, to byl pro mě nepoznaný svět. Na úřadě bylo přes 80 procent žen a tady jsem se najednou ocitla mezi samým testosteronem, když to přeženu, to tam raději nepište (smích), ale byla jsem v udivení. Dávali vyznamenání a mně to připadlo až úsměvné, dokud jsem nedostala svůj první odznak za spolupráci, najednou pochopíte, že pro ně je odznak mnohdy daleko cennější než třeba finanční odměna. Platí tam pravidla chlapství, podání ruky je závazek, jsou tam složky, které jsou na úrovni specializovaných složek na policii. Oni jsou také ohromní srdcaři, to jsou lidé, kteří táhnou ten systém třeba třicet let a jim by zlomilo srdce, kdyby odešli.

Vy jste to předestřela, jelikož jedna z výtek směřujících na státní správu je zkostnatělost. Na úřadech jsou opravdu lidé, pro něž je to první práce a jediná až do důchodu. V soukromém sektoru někdo přijde a za měsíc odchází jinam, říká se, že je dobré po pěti letech měnit zaměstnavatele...

Nebylo to vždycky tak, já pamatuju doby, kdy byla státní správa hůře placená, že fluktuace byla silnější a je plus minus pořád. A je to i regionální otázka. Hodně se to zlepšilo poté, co se zvedly platy. Do veřejného sektoru se v poslední době přidalo 57 procent a lidé, kteří vyrostou v té státní správě, a tím myslím i sama sebe, já z toho čerpám dodnes, tak tito lidé jsou to rodinné stříbro. A nevytvořili se tady za rok. Pracují na sobě. Já jsem dvacet let působila na právnické fakultě v oblasti daňového procesu a celou řadu mých studentů ze seminářů vidím ve státní správě na významných místech. Je důležité ale neuzavřít se v bublině pouze úředníka a ti největší odborníci, kteří tady dnes jsou, ti si to vyšlapali.

Dá se spolehnout jen na ně?

Já jsem jediný ministr této vlády, který neměl donedávna žádného poradce, teď mám jednoho pána, jenž rozumí ekologii. My tu děláme ekologické zakázky a já to mám podepisovat, proto jsem chtěla někoho, kdo nebude odsud z úřadu. Dojednáváme zde ekologické zakázky a tento poradce v oblasti pracoval celý život, pomáhá mi ty věci posuzovat, protože já tomu samozřejmě nemohu rozumět.

Někdo to nazývá ekologickou hysterií, ať to začíná zákazem brček a končí hádkami kolem Grety Thunbergové, nebo po nápady Zelených přestat létat a kupovat si elektrická auta, přestože jejich výroba je neekologická, vy sama věnujete eko tématům obecně pozornost?

Ano, ale podle mě vždy všechno, co jde do extrému, je špatně. Klima jako takové bude velké téma, a než tady dělat nějaké scény a lehat si na koleje, radši ať každý začne od sebe. Já třídím odpad, snažím se šetřit vodou, nesvítit zbytečně, prostě takové ty běžné věci, co kde můžete udělat každý den. Ale ať už je to sucho, boj s kůrovcem, vymírání druhů, to všechno je a bude velké téma a my se budeme muset vrátit k těm starým zvykům našich předků, kteří věděli, jak a kde sázet stromy, proto neměli kůrovce, protože měli smíšené lesy a nesázeli jen smrky, ale nedělat extrémní hlouposti. Jako že přestaneme létat? Nebo budeme jezdit na mezkovi? To mi připadne mimo mísu, ale klima a ekologii jako takovou nepodceňuji, proto také mám poradce pro tyto otázky. Ale jen jednoho, podívejte se, jestli nějaký jiný ministr této vlády to má jinak než já. A víte proč? Protože se opírám o to rodinné stříbro, které máme ve státní správě.

Tohle „rodinné stříbro“ bývá prý nejvýkonnějšími politiky.

Na Andrejovi Babišovi byl například vidět ten vývoj, kdy přišel na úřad v roce 2016 jako ministr financí. Od kolegů vím, s jakou nedůvěrou přišel k těm úředníkům, protože byznys se na tyto lidi dívá jinak. A jak se změnil! Dneska preferuje právě je, když se podíváte, kolik z ministrů jsou vlastně vysocí úředníci... Takže je to pro řízení a pochopení toho úseku důležité.

Psali mi, ať neolizuji lžičku

Jaký máte vztah k Andreji Babišovi?

Já myslím, že dobrý. Samozřejmě my se umíme i pohádat, o rozpočet se určitě pohádáme, ale my se umíme pohádat kultivovaně.

Dáte si spolu „kafe“?

Jsem u něj snad každý den, ale řešíme hlavně pracovní témata, ale někdy si řekneme, co nového u našeho vnuka nebo kde on byl na dovolené. Ale je to málokdy, většinou je to „kafe“ hlavně pracovní. Už jsme spolu pracovně dlouho, já jsem mu před funkcí navíc dva roky dělala náměstkyni. Jednou mi někdo řekl v Bruselu, už nevím kdo, když jsem se stala ministryní financí, že nejúspěšnější vlády jsou ty, kde spolu mají dobrý vztah ministr financí a předseda vlády. Umíme si naslouchat, máme k sobě respekt a já nemám z jeho strany pocit, že bych nebyla vyslyšena se svými názory a se svými postoji.

Dobrá vláda je taková, kde si spolu rozumí ministr financí a předseda, říká...

Dobrá vláda je taková, kde si spolu rozumí ministr financí a předseda, říká Alena Schillerová.

Nedávno proběhla ve Sněmovně ostrá výměna názorů mezi vámi a Miroslavem Kalouskem, který vás počastoval slovy „moje bývalá podřízená“, urazilo vás to?

Já jsem byla jeho podřízená asi tak stejně, jako on byl můj nadřízený a těch dalších x ministrů, které jsem zažila. Neurazilo, pan předseda Kalousek... Ono je to pořád dokola, je evidentní, že už je dlouho z funkce, ale to nemyslím nijak zle, v tomto oboru musíte denně na sobě pracovat, denně něco studovat, nechat si něco vyložit, tady se nedá žít z podstaty. To můžete třeba rok, ale on už je šest let pryč. Tohle se stalo na interpelacích a jednalo se o složitý právní problém, kdy Ústavní soud rozhodl v konkrétní věci, že Finanční správa má vrátit část nadměrného odpočtu, ne až jí skončí vytýkací řízení. A já jsem tam vysvětlovala, že v té dané věci Finanční správa samozřejmě vyhoví, ale obecně to v tuto chvíli možné není, protože to neumožňuje legislativa. A chtěla jsem mu tam připomenout, že on se postavil ke stejnému problému jako ministr financí úplně stejně, ale už jsem to nestihla, protože mi skončil čas, ale měla jsem konkrétní případ, kdy on se dostal do stejné situace jako my.

Tuhle debatu jsem sledovala živě na ČT24 a vy jste v ten moment vyvrátila oči, víte o tom?

Nevím, ale je to možné, já jsem čitelná. Já někdy nahodím poker face, protože musím, jelikož sedím zrovna za řečnickým pultem, který zabírá kamera, ale v této chvíli věřím, že jsem to udělala, protože mi ten výrok připadal hloupý, my jsme se v životě nepotkali.

Kontrolují si vás diváci?

Já jsem už radši přestala jíst, protože je na mě vidět a stalo se mi, že mi přišel e-mail, abych nejedla, abych si nepsala, přitom já vyřizuju maily, protože když tu sedím hodiny, musím to vyřídit. Minule bylo jednání snad do půl čtvrté a já jsem si dala latté, abych vydržela, a olízla jsem lžičku. A taky mi nějaký pán napsal, abych neolizovala lžičku, že se to nedělá.

Opět se dostává na přetřes superhrubá mzda jako Kalouskův pohrobek. Řekněte, prosím, mně i čtenářům, proč je tohle dle kritiků zejména pro střední třídu nevýhodné. Anebo naopak není?

Superhrubá mzda byla podvod. To je anomálie. Tehdy se slíbila voličům 15procentní daň z příjmu. No a samozřejmě se zjistilo, že by to byl ranec, který ten stát nemá, tak vymysleli superhrubou mzdu. To nikde v Evropě nenajdete. Superhrubá mzda znamená, že se vlastně započítává do daně ještě pojistné, tím pádem ta efektivní daň není 15 procent, ale je to 20,1 procenta. Čili jestli jste zaměstnaná, zaměstnavatel vám sráží 20,1 procenta, tedy ne 15 procent. A kdyby se superhrubá mzda zrušila a dalo se zdanění 15 procent, stálo by to 100 miliard. Máme ve vládním prohlášení 19procentní daň, což je 28 miliard. A teď se hledají cesty, jak superhrubou mzdu zrušit, ale zrušit ji tak, aby to pro ty lidi něco znamenalo. Minulá vláda to neudělala jenom proto, že kdyby to zrušila a nemělo by to vliv na zdanění, tedy zůstalo by těch 20,1 procenta, tak proč to dělat? To má cenu jedině tehdy, když se podaří tu daň snížit, a to je otázka, protože máme koaličního partnera, jakého máme. Zvedli jsme hodně mandatorní výdaj, a co se týče důchodů, to splácíme staré dluhy, a ekonomika zpomaluje. Já to vrátím na jednání koaliční rady na podzim, abychom si řekli, co s tím dál, protože je to ve vládním prohlášení.

Jedním z největších problémů střední třídy je nemožnost koupit si vlastnické bydlení, tohle už otřásá velkými západními městy, myslíte si, že v Praze je situace už také neúnosná?

Je dost složitá. Já studuji různé statistiky, co vychází, cena bydlení je na úrovni velkých evropských měst a je hlavně problém v tom, že se tady zanedbala výstavba. Nestaví se, bytů je málo, a tím pádem hodnota roste, život se tady prodražuje, i když mzdy rostou.

Nejen pro ty v aktivním věku. Změnil se i postoj k důchodcům, už to nejsou ti typičtí s papučemi u televizí, začali hodně utrácet, cestovat, pěstovat si koníčky, ale mají stále i práci, aby vystačili. Jak bude důchodce vypadat za třicet let? Bude ještě vůbec nějaký?

Začne být problém ufinancovat důchody dnešních Husákových dětí pouze ze státního rozpočtu. Třicet let nebyla žádná vláda schopna připravit důchodovou reformu, když pominu ten pokus druhého pilíře, který se udělal za Kalouska, a to v době, kdy evropské země už od tohoto ustupovaly. Pak přišla nová vláda, která to zrušila, protože to nemělo žádný efekt. Musíme důchodovou reformu řešit a těch kroků je víc a je tady několik cest. Rozhodně musíme uvažovat o nějaké formě spoření si na důchod, to doporučuji všem a nespoléhat jenom na stát. Navíc lidé se dožívají vyššího věku a nebudou chtít odcházet do penze v pětašedesáti. Dnes se celá řada důchodců cítí velmi svěží, vezměte si, že já jsem ve věku, kdy za bývalého režimu už bych byla doma. Odečetly by se mi dvě děti a šla bych do důchodu a nevím, co bych tam dělala, to bych se asi zbláznila, protože se cítím na vrcholu svých sil. Já vím, že mladé generaci to asi nepřijde, ale myslím si, že ti lidé budou chtít pracovat déle, teď neberu namáhavé profese. Budou tady samozřejmě lidé, o něž se musí společnost alespoň částečně postarat, jelikož celý život pracovali a přispívali do sociálního pojištění a mají právo na to, aby jim společnost část těch peněz vrátila. Ale nejde spoléhat na to, aby jim zajistila standard, na jaký byli zvyklí. Mladí lidé by určitě měli myslet na to, aby si udělali důchodové spoření, je celá řada projektů.

Smrt mojí maminky měla zásadní vliv na moje myšlení

Pojďme zase do osobní roviny, řekla jste, že se cítíte svěže, takto zblízka vidím i přes vaše líčení, že máte rozhodně svěží, pěstěnou pleť. Jak o ni pečujete?

Jednou za tři týdny chodím na kosmetiku, snažím se používat kvalitní krémy, a základ beru čištění pleti, ale hlavně víte co, to jde zevnitř. To je pozitivní stav v člověku. Můžete si na sebe naplácat krémy za deset tisíc, ale někdy vám to nepomůže, když nemáte v sobě ten vnitřní klid. Dřív jsem jako holka milovala ženské časopisy, za nás byl časopis Vlasta, a mě strašně fascinovaly takové ty dvojstránky před a po. To mě vždy bavilo, že každá žena může být krásná, pokud na sobě trošku zapracuje. Ale už to nesleduju, protože mi stačí, co si občas o sobě přečtu. Že bych měla zhubnout a že bych měla tamto a tamto. Takže už čtu jen knihy.

Alena Schillerová

Jakou máte oblíbenou?

Je jich celá řada, poslední dobou čtu hodně knihy s duchovní tematikou, nemyslím ale náboženskou, myslím filozofickou. To mě uklidňuje. Nový svět, to mi tak teď vytane na mysl.

Co filozofie světa? Sledujete události, které začínají měnit společnost, jako je Me Too kauza, nebo že si můžete vybrat, zda budete žena, nebo bůhví co?

Moc tyto věci nesleduji, nemyslím si, že by to byl systémový problém. To jsou přesně ty extrémy, o nichž jsem již mluvila, proto to jde mimo mě, ale já jsem optimista a věřím, že vždy zvítězí zdravý lidský rozum.

Tyto věci se hodně řeší na sociálních sítích, jak jste tam aktivní?

Mám je ráda, jsem na Twitteru, Facebooku a Instagramu. Moje děti, když začal Facebook, už byly ve věku, kdy byly ochotné si mě přidat do přátel, takže já jsem si tehdy zřídila soukromý účet a pro mě to bylo fascinující, jak ony žijí úplně jinak než my. Ale teď jsem se dozvěděla, že prý Facebook už je out.

To nevím, já ho mám ráda pořád, pro mě je zase spíš zvláštní Instagram, nebaví mě pořád vymýšlet, co bych měla vyfotit. Děláte si selfíčka?

Dělám.

Jak dlouho vám to trvá?

Dokud nejsem spokojená. Různě se tak jako šteluju, a dokud to není ono, tak to tam nedám.

Sociální sítě jsou iluzí reálného života, nejen co se týče fotek, problémy tam neexistují a virtuální přátelé ve friend listu vám nepomohou. Jakou nejtěžší věc osobního života jste musela překonat?

Já jsem hodně pozitivní člověk a snažím se, i když mě pár věcí v životě bolelo, vidět svět z té lepší stránky, ale bylo pár takových věcí, třeba z mládí, když jsem se v osmnácti vdala a nastupovala jsem do prvního ročníku na vysoké a po prvním semestru jsem porodila dceru.

Takže vy jste si ani neužila studentský život.

Já jsem jeden rok odmaturovala, dostala se na vysokou, vdala se, nastoupila na vysokou a hned v lednu se narodila moje dcera. Měla jsem individuální studijní plán a pak v posledním ročníku jsem šla na denní studium. Nebylo to jednoduché.

Alena Schillerová

Říkala jste z mládí, a co pak v pozdějším věku?

Smrt mojí maminky v roce 2007 byla velkým milníkem v mém životě. To bylo velice složité období.

Mně také umřela máma, a i když je člověk už dávno dospělý, najednou se v této chvíli cítí znovu jako dítě, opuštěný sirotek.

Ano. Maminka zemřela hodně mladá, bylo jí 63 let. Měla těžkou nemoc a stalo se to během čtyř měsíců, což bylo velmi rychlé, člověk ani nemá moc času se na to připravit, ale to stejně nejde nikdy. V mém životě to byl docela zásadní zlom i v myšlení a možná i směřování života, těžko říct. Je pravda, že ta máma vždy chybí, dneska bych se s ní podělila o radost z vnuka, ona by z něj byla úplně nadšená. Chybí i ten lidský nadhled, který maminky mívají. Nemáte to komu říct.

Jste šťastná?

Jsem. Mám vše, co mě naplňuje. Skvělou rodinu, zdravé děti, na které jsem pyšná, vnuka, 37 let stejného manžela a práci, která mě baví. Nemám jediný důvod říct, že bych neměla být šťastná.

Mám na vás poslední otázku, máte nějakou otázku vy na mě?

Máte děti?

Ještě ne, ale určitě bych ráda.

To vám doporučuji i jako ministryně financí, protože potřebujeme 2,1 dítěte na ženu a ideální jsou pro nás třetí děti. Ale i když se teď obě smějeme, je pravda, že být mámou nebo babičkou je alespoň z mé strany velmi naplňující a je to velké obohacení.

Alena Schillerová

Narodila se před 55 lety v Brně a nikdy z moravské metropole doopravdy neodešla, vystudovala práva na Masarykově univerzitě, od roku 1991 až do roku 2014 pracovala v brněnské státní správě a nyní, když pracuje v Praze, stále dojíždí. V Brně je doma, má lehký přízvuk a občas používá moravské výrazy. S manželem je od svých osmnácti let, mají provdanou dceru Petru a syna Jaroslava. Ministryně je evidentně velmi pyšná babička, o svém vnukovi mluví nebo ho zmiňuje, jak to jen jde. Když jsme přišli dělat rozhovor a nafotit ji, udělala jedno gesto, které se už téměř vytratilo, ministryně nás uvítala tak, že stála mezi dveřmi své pracovny a ruce měla složené před sebe. Z toho bylo poznat, že i když je to místopředsedkyně vlády a řídí náročný úřad, mimoděk v ní zůstala paní domu a uctivá hostitelka.

Fotogalerie

Komentáře

Mohlo by vás zajímat