Zlatá mládež 2 na balkánské trase: Dejte sem uprchlíky a nechte si Petra

Zlatá mládež, šílený pořad České televize, od něhož nebudete moct odtrhnout oči, je zpět! Byla vybrána nová čtveřice fejkových rozmazlenců, která byla doplněna o Renata z první řady, a všichni musí v každém díle vystoupit ze své komfortní zóny a dělat nepříjemnou práci, odložit důstojnost a vydržet nepohodlí. Přemýšleli jste někdy, jaké by to bylo vykopnout obrazovku? U Zlaté mládeže se to možná i stane! Je tu poslední díl, uprchlický speciál, který je ale rozdělen na dvě části. V té první se Šarlota, Petr a Mike vydali balkánskou trasou do Sýrie, v té druhé, která se bude vysílat za týden, pojedou Renato a Klára přímo do uprchlických táborů v Africe.

Téma migrační krize (které se dříve říkalo uprchlická krize) se v Evropě řeší už čtyři roky a nelze na něj pohlížet jednostranně. I kdybyste byli při nejlepší své vůli natolik duševně vyspělá bytost, že jste schopni se oprostit od všech svých subjektivních pocitů, vždy se budete alespoň maličkým kousíčkem jazýčku vah přiklánět na jednu ze dvou misek.

Dříve se těm dvěma miskám hanlivě a hlavně chybně říkalo vítač a odmítač, dneska se lidé s názorem na migrační krizi dělí už více přesněji na ty, kdo rozlišují mezi ekonomickými migranty a válečnými uprchlíky. Balkánská trasa je v médiích hojně skloňovaný pojem, je to jedna z cest, jednu dobu ta nejvytíženější, kudy se do Evropy chtěli dostat lidé z Asie. Jako uprchlická trasa začínala v Sýrii, pokračovala přes Turecko, Středozemním mořem do Řecka, odtud Balkánem do Chorvatska a Maďarska a následně nejlépe do Německa. Každý rok se jí snaží proniknout tisíce migrantů, každý rok jich tisíce umírají na moři v chatrných a přeplněných člunech. Každý rok je to hlavní téma v médiích.

I přesto Mike tvrdí, že o tom nic neví: „O uprchlících nevím vůbec nic, já to v médiích nesleduju.“ Tak to asi znamená, že žije někde pod kamenem v pralese, protože jinak si nedokážeme vysvětlit, jak mu to může unikat. Na rozdíl od Šarloty, která obecné povědomí o krizi má, a na rozdíl od skoropolitika Petra, který má také názor na krizi, ale mmm... no...

„To je politický záměr, to není tak, že by se uprchlíci najednou rozhodli, že někam poběží,“ říká Petr. Petře, to není o tom, že někdo někam běží a někdo jiný, třeba ilumináti a Merkelová, či jaké konspirační teorie tě to napadají, chtějí záměrně vyvolat mezikontinentální pohyb masy lidí, ale začalo to hlavně válkou v Sýrii, víš, která na sebe nabaluje další migrační balast.

Tihle tři si tedy zkusí projít balkánskou trasu, ale obráceně – z Maďarska do Sýrie. Na cestu dostanou batoh s pár věcmi, spacáky, stan, balíček s potravinami a každý 250 eur, z nichž si budou platit jídlo a cestu. Co jim na konci cesty z peněz zbyde, to produkce pořadu věnuje pomoci syrským uprchlíkům.

Petr, Šarlota a Mike vyrážejí vlakem do Budapešti.

Tohle humánní gesto oceňuje především skoropolitik Petr Mareš. „Já jim nedám žádný peníze, co bych dával peníze nějakým uprchlíkům, ty vole,“ prohlásí na nádraží, než nasednou na první úsek cesty vlakem do Maďarska.

Kristepane, prosím tě, buď zticha. Jako vážně. Úplně za prvé by ses mohl naučit rozdíl mezi uprchlíkem a migrantem, ten první je ohrožen na životě, proto prchá ze své země (prchat = uprchlík, chápeš), a je to člověk, který má mezinárodní ochranu, což znamená, že nesmí být vrácen do země, kde mu hrozí nebezpečí, a stát, který ho přijímá jako uprchlíka, ví o jeho statusu a i tak je s ním zacházeno, čili pomoc takovým lidem je i součást obyčejného lidského zacházení a slušného vychování. Pak je tu migrant, ten neprchá, ale migruje, a to nejčastěji z důvodu lepšího živobytí, navíc může být finančně zajištěn. Jeho pohyb přes hranici je tedy dobrovolný, zatímco u uprchlíka nucený, a migrant může být vrácen do země, odkud přišel. Dneska se tyto pojmy stírají, lidé v tom mají binec, chápu, ale říct před celým národem, že „nějakým uprchlíkům nedáš žádný peníze“?

Facepalm.

via GIPHY

Petr sedí se Šarlotou a Mikem ve vlaku a za eura, která má na cestu a na jídlo, si koupil kafe ve Starbucks. To je tak předražený kafe pro pozéry, že ho nepijí ani lidi, co jsou doopravdy zlatá mládež, ne ta vymyšlená pro televizi, ale čemu se už vlastně divíme... Šarlota si nekoupila nic. Ta je totiž rozumná. Trio vystoupí v Budapešti a Mike a Petr se hrnou do fastfoodu, Šarlota na ně čeká na ulici.

„Proč nechcete jíst nic z toho balíku s jídlem, co jsme dostali?“ ptá se kluků.

„Protože nám z toho nic nechutná,“ odpovídají.

V Maďarsku přicházejí nápady jako zavolat si taxíka k hranicím.

Šarlota je jediná při smyslech. „Myslím si, že ušetřím nejvíc peněz,“ povídá kameramanovi a jde hledat spoj na jih Maďarska. Mike machruje, že si zavolá taxi, pak zastaví koňský povoz a odmítne levný autobus, který Šarlota našla, jenže vozka si nechá za cestu draze zaplatit, a navíc je doveze jinam, než potřebovali. K chorvatské hranici musí tedy po svých, po překročení hranice si v chorvatských lesích rozbijí tábor. Je noc a Šarlota vytahuje svůj balíček s jídlem, dělí se s kluky o chleba. „Přece ho nebudu jíst suchej,“ říká Petr. „Tak si ho dej s tím masem, ne,“ odpovídá Šarlota a Mike drží kotlík s něčím, co vypadá jako teplý lančmít. Petr opět odmítá.

Holt to není Starbucks. Nebo Mekáč.

Druhý den pokračuje jejich cesta až na hranice Evropské unie, musí překročit čáru do Srbska. Tam se povezou na korbě náklaďáku jako praví uprchlíci, cesta je stojí další vzácná eura, v Srbsku se pak ocitají ve městě Šid.

Šid je takovým balkánským Calais, dosud je stále okupován lidmi, kteří se chtějí dostat do Chorvatska, tedy do Unie. Někteří zkoušejí nelegální přechod hranice třeba dvacetkrát po sobě, někteří jsou na své balkánské trase už třetím rokem.

Mike se v Srbsku zajímá o afghánské migranty.

Trio si jde koupit do centra Šidu jídlo a Petr se předvede jako kardinální osel. Na srbskou prodavačku mluví česky a pomalu, protože přece ona musí rozumět, když bude peč-li-vě vy-slo-vo-vat, a když zjistí, že v srbské pekárně neberou eura, ale musí platit dináry, které nemá, tak po prodavačce chce, aby mu to jídlo nechala zadarmo.

Zadarmo!

NEŘÍKAL JSI NÁHODOU, ŽE TY NĚJAKÝM UPRCHLÍKŮM NEBUDEŠ DÁVAT ŽÁDNÝ PENÍZE?! To je tvoje karma, bitch.

Šarlota to jako jediná pochopila

V noci se rozhodnou kempovat u nádraží na louce a v mezičase si vyrážejí povídat s lidmi, kteří se chtějí dostat přes hranice.

Šarlota je jediná, která to celé okamžitě pochopila. Je jí trapně za to, že bude spát ve stanu a že má s sebou balík s jídlem, nějaká eura a čisté oblečení. To je ten cíl, jehož produkce chtěla dosáhnout. Vzali Šarlotě všechno, na co byla zvyklá, nechali ji jen s minimem věcí, v relativní chudobě a ona se i tak s tím nuzným majetkem před těmi lidmi cítí jako nepatřičný boháč.

Těm dvěma tohle nedošlo vůbec. Možná dodnes.

Ráno v Šidu se jde mládež podívat do provizorního ubytování uprchlíků.

Ale Mike projevuje aspoň snahu. Povídá si s lidmi, s Petrem se jdou podívat na jejich „ubytování“, což je rozbořená díra, kde vedle sebe spí dvacet lidí ve spacácích. Mike podlehne afghánskému vojákovi, jenž bojoval proti Tálibánu, z dobroty srdce mu věnuje deset eur. Deset eur je plus minus 260 korun. Petr nechápe. „Já bych mu dal tak jedno, maximálně pět eur,“ vyčítá Mikeovi.

Petře, opatrně s tou velkoštědrostí. Včera jsi chtěl po prodavačce, ať ti nechá jídlo zdarma, protože proč ne, a dneska bys hned vojákům rozdával miliony na potkání. Ještě by se mohli mít z tvého jednoho eura, tedy dvaceti šesti korun, pár týdnů dobře, prosím tě.

Naštěstí nemá kdy projevit svůj vrozený altruismus, protože všichni musí pokračovat ze Srbska nočním vlakem do řecké Soluně. Ve vlaku dochází k zajímavému zvratu.

„V médiích jsou případy, kdy jeden z milionů uprchlíků náhodou sáhl zdravotní sestře na prso a média z toho dělají, že uprchlíci znásilňují zdravotní sestry,“ říká Mike. Tak to je velmi zajímavé, na začátku cesty jsi tvrdil, že uprchlickou krizi v médiích vůbec nesleduješ. Chápu, že v některých státech není dobrý žití, tak by těm lidem mělo být umožněno přesunutí do jiného státu a určitě to nekomplikovat tím, že budou muset bez dokladů a za takových podmínek cestovat z jednoho státu do druhého,“ říká Petr. Tomu sice moc nerozumíme, ale nejspíš tím chce říct, že by se hranice měly otevřít všem.

Což ale taky nejde. Proč, to dovysvětlí Šarlota. „Jak je regulovaný příjem lidí, kteří chtějí jít za lepším životem, to je v pořádku. Otázka je, jakým způsobem to regulovat,“ snaží se Šarlota nešikovně poskládat myšlenku, že tady hraje roli i bezpečnostní riziko, protože s uprchlíky proudí i ti „špatní kluci“ a příjmová centra navíc nejsou nafukovací.

Mládež je v srbském Bělehradě a musí se vlakem dostat do řecké Soluně.

Mládež vystupuje ve slunném Řecku na pobřeží moře, kde na ně čeká malý člun, jímž se mají přeplavit do Turecka. Sotva se do něj vejdou jen oni sami, načež jim v půli cesty na moři dojde benzín. Aby toho nebylo málo, Petr, co se tváří jako vikingský lodivod, jim ten člun vyfoukne. Všichni se ale baví, plavba po moři je pro ně legrace, i když na tureckou pláž po úmorných čtyř hodinách musí dopádlovat. Tam už ale vyčerpáním nikdo nehlaholí.

Vypotácejí se na břeh a jsou rádi, že jsou rádi.

„To jsem si říkala, že tam s těma dvěma...,“ na vteřinu se odmlčí Šarlota a pokračuje: „klukama nedopádluju.“ Je vidět, že chce říct jiné slovo než „klukama“, na poslední chvíli se ale zarazí.

Blbcema? No možná. Nebýt jí, tak ti dva ještě pořád trčí v Bělehradě, protože je ta dobrá duše musela založit.

Petr vytahuje člun s mládeží na tureckém pobřeží. Měli dál pokračovat do Sýrie, ale to nešlo kvůli bezpečnostní situaci. Uprchlická cesta Zlaté mládeže tak končí jako dovolená – na pláži u moře.

Na turecké pláži se všichni selfíčkují, ale jen jedna má nárok dělat si zaslouženou dovolenou. Měli totiž ušetřit peníze pro válečné uprchlíky a neprožrat je za první hovadinu, která jim vletí do nosu, a hádejte, komu zbylo sedmdesát eur. Šarlotě, protože neutrácela za kraviny, jedla ze svého potravinového balíčku a byla schopna se uskrovnit natolik, aby vydržela s minimem, zatímco Petr „nebudu nějakým uprchlíkům dávat peníze, ty vole“ odmítal přidělené jídlo (je hnusný, to nechci a tohle jíst nebudu) a Mike si to spletl s vyživovacím táborem. Šarlotiných sedmdesát eur putuje na charitu pro Sýrii. Není to sice nic moc, spíš je to jen nic, ale o to nejde. Tohle symbolické gesto je morálním vítězstvím přísně rozumné Šarloty, která si oba kluky namazala na chleba.

Maminko a tatínku „Šarlotovi“, jestli tohle čtete, zamáčkněte slzu dojetí, protože vaše dcera se vám povedla. Nejenže je mimořádně hezká a má pěvecký talent, ale dobře jste ji vychovali. K rozumu, nesobeckosti, odpovědnosti a vlastně ani nechápeme, co tahle holka dělá ve Zlaté mládeži, protože do zlaté mládeže má vesmírně daleko.

V Turecku jejich cesta končí, do Sýrie, jak bylo původně v plánu, se nejde. Nelze. Mládež se natáčela v době, kdy zesílily boje v Sýrii a ještě ke všemu sultán Erdogan řádil se svými čistkami po nepovedeném puči. V dalším díle, který bude za týden a bude i posledním, se na migrační krizi podíváme z jiného kontinentu. Renato a Klára poznají její nástrahy z Afriky.

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 1:50 pátek 12. října 2018. Anketa je uzavřena.

  • 92
  • 15
  • 14
  • 11
  • 10
  • 10