Když se demonstrace 17. listopadu roku 1989 začala blížit dobře známému vyvrcholení, všechny bezpečnostní složky komunistického režimu už byly v pohotovosti. Příkaz měly jasný: demonstranty obklíčit a odříznout jim únikovou cestu.
Kolem dosud poklidně protestujících lidí se tak začala stahovat policejní smyčka. Tvořili ji příslušníci Lidových milic, Pohotovostního pluku i běžní členové Veřejné bezpečnosti.
Pak následoval dnes již všem dobře známý sled událostí. Agresivní a vyzbrojení příslušníci překročili pás hořících svíček a začali demonstranty mlátit. Ať už obuškem, nebo čímkoliv, co měli po ruce.
Po chvíli situace vygradovala a nastalo peklo. Demonstranty obklíčili tak, že neměli kudy odejít. Tu možnost jim následně dali pouze úzkým koridorem, který sami vytvořili, vedoucím skrze podloubí do Mikulandské ulice. Podle svědků měl asi 150 metrů.
Každému na cestu naložili několik ran. Právě tomuto koridoru se pak začalo říkat „mlátící ulička“.
Záběry z listopadových demonstrací
„V té uličce pak mlátili procházející lidi buď obušky, nebo prostě vším, co měli po ruce,“ cituje server iHNED.cz studenta filozofické fakulty Pavla Žáčka.
Nešetřili ani ženy
Jak brutální zásah v mlátící uličce i celkově 17. listopadu byl, dosvědčují i svědectví dívek a žen, které několika ran ušetřeny nebyly. A to třeba ani ty těhotné.
„Obušky, kterými ozbrojenci zasahovali, bylo jen železo obalené gumou. To jsem zjistila na vlastní kůži. Byla jsem těhotná, v šestém měsíci, už to na mně bylo hodně vidět. Policista, který se na mě vrhl, byl úplně rozběsněný. Když se na mě natahoval, otočila jsem se zády, a manžel, který ho viděl, mi rychle přetáhl kapuci přes hlavu. Bylo to hrozně rychlé. A pak jsem dostala strašnou ránu zezadu do hlavy,“ vzpomíná Markéta Voglová v knize Ten 17. listopad 1989.
17. listopad
„Byl tam šílený hluk a jeden velice ‚galantní‘ paragán. Měl rozepnutou košili, možná se mu roztrhla nebo mu bylo horko. Vybavuji si, že byl chlupatý, měl pot na chlupech. Začal mě mlátit a na někoho dozadu křičel: ‚Tuhle bych ošukal, až by mi upadl!‘ Byl to takový šok, že jsem se na něj podívala nahoru a v tu chvíli mě druhou rukou praštil do zubů,“ vzpomíná v knize pro změnu Manja Tichá, které tehdy bylo devatenáct let.
Podle očitých svědků nebylo záměrem zasahujících příslušníků bezpečnostních složek ani tak demonstranty zatýkat, jako je mlátit. Některé z nich při útěku pronásledovali dokonce až do jejich domovů.
Většina z „mlátiček“ potrestána nikdy nebyla. Naopak někteří jedinci neměli problém se zapojit do polistopadové společnosti. Příkladem za všechny budiž třeba takový poslanec Zdeněk Ondráček.
Fotogalerie |
