Komentář: Režisér Zelenka zapomněl, že vy nuly mu dáváte vydělat na chleba

Zdeněk Zelenka nazval kritiky své štědrovečerní pohádky „nulami“. | foto: Profimedia.cz

Kouzelník Žito je něco, co se už od Štědrého dne propírá na sociálních sítích a v komentářích na filmových databázích. Pohádka, která měla premiéru 24. prosince na ČT1, čelí masivní kritice diváků, přestože měla mít sledovanost přes dva miliony. Sledovanost ale neurčuje „povedenost“ a režisér pohádky Zdeněk Zelenka dělá vše pro to, aby se stal mimořádně neoblíbenou osobou.

Jsme země pohádek, to je prostě fakt. Nikde jinde na světě se během Vánoc nevysílá tolik filmů, které nemají s realitou nic společného, nikde jinde na světě nevzniká každoroční klání o „štědrovečerní prime time“ na České televizi, která pokaždé uvádí novou pohádku.

A nikde jinde na světě není tento specifický filmový žánr tak ostře sledován, myslím kriticky, jako v Česku. Natočit štědrovečerní pohádku je čest i hrůza zároveň, ne každý si na to troufne, protože musí očekávaně čelit srovnávání s pohádkami z padesátých let, a dost často se stane, že když se někomu taková pohádka povede, povede se mu většinou omylem.

To je příklad režiséra Jiřího Stracha, jenž se tomuto žánru původně nevěnoval, ale v roce 1995 si zahrál hlavní roli v pohádce Lotrando a Zubejda, která nikdy „vánoční“ nebyla, byla prostě jen vtipná a divákům se líbila, přestože rekordy ve sledovanosti netrhala nikdy. Ale Strach si možná zapamatoval, že pohádka jde dělat i bez náročných triků, respektive kouzel, a že vlastně stačí mít jen dobré herce, nápad a smysl pro humor.

Je to málo? Možná je, pokud to myslíte vážně. Možná není, pokud jde o to, říct lidem „pojďme natočit pohádku“, jelikož každý tvůrce od střihače až po herce se tohoto žánru a priori bojí z důvodů výše uvedených. Strach měl ale pro strach uděláno, riskl to a deset let po jeho hereckém excesu vznikl jeho režisérský exces v podobě zázraku jménem Anděl Páně. Výprava byla chudičká, ale to, co chybělo v trikové a kulisové složce, dokázal nahradit nápadem, herci a vtipem. Koruna pro krále pohádek se tak z hlavy Zdeňka Trošky přesunula na ušatou hlavu Jiřího Stracha a jeho teď už dvě (a do budoucna možná tři) andělské pohádky se staly těmi nejsledovanějšími v novodobé pohádkové historii, masivně oblíbenými, kritikou oslavovány a napjatě očekávány.

Kdo nesnese kritiku, ať to nedělá

Z čehož plyne, že český divák není nostalgický knedlík sedící v křesle a čekající na sté opakování Popelky, která už začíná pomalu lézt krkem, ale dychtivě touží po přísunu televizní štědrovečerní nadílky, kterou si rozbalí pod stromečkem. A když se nadílka líbí, nesrovnává ji s těmi „starými legendami“, ale uznale pokývá hlavou a v hospodě dnešního světa, což je internet, pěje chválu.

Když se ale štědrovečerní pohádkový dárek nelíbí, je zle.

Je zle a je zle hodně. Je zle tak moc, že se to bezpochyby dostane ke všem, kdo se na nepovedené pohádce podíleli, ale nejvíce k těm, kdo jsou v ní a za ní vidět.

Jistě že to bolí.

Bolí a mrzí to, autorům je to líto, protože jejich práce je cupována a je haněna a je vysmívána. Není to příjemný pocit a rozhodně to není pocit záviděníhodný. Nicméně takové je riziko povolání, takové je riziko začít koketerii s tím, čemu český národ říká štědrovečerní pohádka.

Je to už náš folklor, je to národní bohatství, je to nedílná součást naší kultury, je to ale i zájem televizí a je to i její práce, protože my diváci dáváme té televizi, tedy té veřejnoprávní, svoje peníze. Neplatíme ji jen proto, aby mohla poslat svoje reportéry do světa, ale platíme ji i proto, aby nás bavila, aby nás vzdělala a aby nám obohacovala naši kulturu. Váš peněžní podíl na každé nové pohádce České televize je ve skutečnosti maličký, skoro až směšný, ale je tam. Je to symbolický vklad každého jednoho diváka do obohacení naší košaté, jedinečné a bohaté pohádkové historie.

A proto i kdyby ve skutečnosti vás všechny poplatníky stála výroba nové pohádky Zdeňka Zelenky Kouzelník Žito jeden jediný halíř, vy všichni máte právo se k ní vyjádřit, byť jen komentářem na sociální síti, protože i ten váš malý halíř se zasloužil o to, že Zdeněk Zelenka dostal od vás přeneseně přes tuto televizi „na chleba“, jak se tak říká.

Diváci Kouzelníka Žita rozcupovali na kusy. Nelíbil se příběh, nelíbil se hlavní hrdina Denis Šafařík, nelíbily se triky, nelíbili se pitvořící se čerti, prostě propadák.

Holt, stalo se. Je to zraňující, chápu a rozumím, ale co teď?

Jediným rozumným způsobem, jak se s tím autoři mohou popasovat, je prostě mlčet. Možná si doma tajně poplakat do polštáře, ale navenek zachovat dekorum, ti chytří se budou snažit z té „nálože hejtů“ poučit, najít tam někde klíč, jak to udělat příště jinak a lépe.

Obrnit si duši a pročíst si všechny ty hrůzy, aby bylo jasno, co vše divákovi vadí.

Pohádky nejsou pro děti, víme to všichni

Zdeněk Zelenka má ale trochu jiné vidění světa. „Myslím si, že lidé, kteří něco takového píšou, vůbec nerozumí oboru, nevědí, jak herecký výtvor vzniká. Jsou to lidi, jak já říkám, ze čtvrté cenové kategorie. Tam univerzitní profesoři nepíšou, většinou jsou to bezcharakterní nuly, které mají jediný cíl: ublížit,“ vyjádřil se ke kritice vás, diváků.

Já snad špatně slyším?!

Vás uživatelů sociálních sítí, vás diskutujících na internetu, vás kritiků na filmových databázích a hlavně vás poplatníků České televize.

Vás lidí, pro které Kouzelníka Žita natočil, protože děti se na tuto pohádku dívat nebudou, to ví každý elementárně příčetný člověk. Pohádky ve štědrovečerním prime timu se totiž dávají v době, kdy je naprostá většina rodin „u stromečku“, a zatímco děti nadšeně trhají balicí papíry, jsou to právě dospělí lidé, kteří mají zapnutou novou pohádku jako kulisu a po očku sledují, co se zase letos v té televizi vymyslelo.

A to vysvětluje i ty skoro tři miliony divácké sledovanosti, na něž se Zelenka odvolává.

Kouzelník Žito prostě jel v televizi „na volno“ a nikdo nepřepnul, protože se zrovna řešila nová autodráha nebo PlayStation. Že máte něco puštěno, neznamená, že se na to ve skutečnosti díváte, že se vám to líbí. Někdy jste holt líní či zaneprázdnění přepnout program.

Děti neplatí televizní poplatky a děti nevnímají společenské nuance odrážející se v pohádkovém filmu, děti ocení vánoční pohádku většinou až tehdy, kdy dospějí. Pak se teprve pro ně stane „vánoční klasikou“, protože děti v dětství neměly na starosti nic jiného než si na Štědrý den hrát s novými dárky.

Nevěříte mi?

Ale věříte, sami víte, že například u již zmíněných Strachových andělských pohádek se nejvíce pobavíte vy dospěláci, třeba právě čtenáři tohoto článku. Vy už víte, co je to „hláškovat“, znáte „náboženské fóry“ a oceníte nevyřčené vtipy třeba v tom, že anděly ztvárňují lidé téhož jména. Pochopí vaše dítě vtip na archanděla Gabriela v podání Gabriely Osvaldové? Pochybuji.

Zelenka ať tedy netvrdí – co netvrdí... ať se spíše ani neodvažuje tvrdit! – že vy, lidoví kritici, ale hlavně vy, DIVÁCI, a to skuteční diváci štědrovečerních pohádek, jste dle jeho slov „nuly ze čtvrté cenové“.

Nenechte si to vnutit a v žádném případě si nedovolte nad tím vůbec přemýšlet.

Nejste a nebudete nikdy. Vy jste divák, což znamená, že jste pán. Bez vás není a ani nemůže být obchod, a to ani v televizi nebo v kině. Váš názor, a to jakýkoliv, je jediné a to nejpodstatnější, na čem záleží, protože pro vás to taky vzniklo.

Bez vás by na ten pomyslný chleba prostě nebylo. Pohrdá jím Zelenka snad?

Tak mu ho příště jednoduše nedopřejte. Hlad je nejlepší kuchař.

Fotogalerie

Komentáře

Mohlo by vás zajímat