„Havelka... Moučka... Ryšánek... pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený rozrušením. (...) Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu. (...) Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.
Svoje spolužáky, jak Drda píše ve své povídce Vyšší princip z povídkového souboru Němá barikáda, septimáni už nikdy neviděli.
„O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.“
Havelka, Moučka a Ryšánek byli ve filmu zastřeleni, protože prý schvalovali atentát na Heydricha.
Za dveřmi třídy už na mladíky, kteří zrovna skládali maturitní zkoušku z latiny, čekalo gestapo, které je odvleklo k výslechu, kde jim bylo oznámeno, že schvalovali atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha, a to tím, že prominentnímu nacistovi v novinách jeden z nich dokreslil bradku a uši. Gestapu je udal ve třídě neoblíbený spolužák, možná i ze zlosti, že sám se nedostal k maturitě.
Tak tragédii na gymnáziu v červnu 1942 přibližuje divákům režisér Jiří Krejčík, který povídku převedl na filmové plátno roku 1960.
„S hlediska vyššího principu mravního vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“ prohlásil před třídou filolog a profesor latiny Málek, přezdívaný Vyšší princip, jehož nezapomenutelným způsobem ztvárnil František Smolík.
Drama vrcholí legendární scénou, které dodnes vyvolává již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.
„S hlediska vyššího principu mravního vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“ prohlásil před třídou filolog a profesor latiny Málek, přezdívaný Vyšší princip, jehož nezapomenutelným způsobem ztvárnil František Smolík.
Celá třída v tu chvíli mlčky povstane „se zdviženými hlavami, s očima planoucíma“.
Skutečný Vyšší princip
Když Drda pětistránkovou povídku v roce 1945 psal (vyšla nejdřív v deníku Práce, o rok později ve sbírce Němá barikáda - pozn. red.), myslel přitom na skutečnou událost, která se během heydrichiády stala na gymnáziu v Příbrami (dnes je zde střední zdravotnická škola - pozn. red.), kde sám ještě před válkou maturoval.
Jenže povídkový příběh se od reality trochu lišil.
Skutečný příběh se podle příbramského rodáka, profesora Josefa Fryše, který reálný základ Drdovy povídky osvětlil Pavlu Taussigovi v knize Neznámí hrdinové, odehrál ve třídě sexta A, kam chodil sedmnáctiletý student Antonín Stočes.
Ten si jednoho dne ve třídě listoval starším číslem časopisu Zdroj zábavy a poučení až narazil na fotografii Adolfa Hitlera. Se slovy „To sem nepatří!“ stránku vytrhl a zahodil.
Jenže toho si všiml jeho spolužák, repetent Miroslav Červenka, který událost vylíčil oktavánovi Karlu Kepkovi. Kepkova rodina se na vlastní žádost po okupaci stala německými občany a stýkala se s Herbertem Teufelem, který v Příbrami zastával funkci blokové ústředny německé bezpečnostní služby.
(Zleva) ředitel školy PhDr. Josef Lukeš, Antonín Stočes, Vojtěch Stočes.
„Nemuselo jít o přímé udání. Kepkovi se s Teuflem často stýkali a pořádali přátelské večírky. Je možné, že při jednom z nich padla z úst někoho z rodiny Kepků o příhodě na gymnáziu zmínka,“ vysvětluje v Taussigově knize profesor Fryš. Tak se incident dostal až na německý úřad.
Schvalovali atentát, který se ještě nestal
V době heydrichiády ale stačilo málo. 15. června byl Antonín Stočes zatčen spolu se svým otcem Vojtěchem (nejspíš proto, že byl Antonín neplnoletý a rodiče za činy svých dětí zodpovídali). Gestapo je vyvleklo z domu v Dlouhé ulici na příbramském Václavském náměstí.
Dům, ze kterého byli Stočesovi odvedeni, stojí v Příbrami v Dlouhé ulici. Dnes je na něm umístěna pamětní deska.
Oba Stočesovi skončili ve sklepích táborského gestapa. Spolu s nimi i ředitel příbramského gymnázia Josef Lukeš.
Pro něho si přišlo gestapo ten samý den do učebny, kde zrovna probíhaly zkoušky z němčiny. Byl požádán, aby vyšel na chodbu, kde byl zatčen a nikdo ho už nikdy neviděl.
I Lukeše sebralo gestapo kvůli dvojici Červenka-Kepka. Červenka ředitele školy udal, že „v hodině řečtiny líčil vývoj Řeků a Římanů a nakonec uvedl, že po dosažení svého vrcholu jejich říše spěly k zániku. Oba v tom viděli narážku na tisíciletou německou říši,“ líčil profesor Fryš.
Gestapu se ale nelíbilo i to, že byly ve školní knihovně, kterou si vzal Lukeš pod správu, knihy rasově a politicky nevhodných autorů.
Jako odvetu za atentát na Heydricha okupační správa popravila z různých nesmyslných důvodů několik tisíc osob.
Josef Lukeš byl popraven v neděli 21. června před sedmou hodinou ranní. Zastřelili ho na dvoře táborského gestapa. O osm dní později byli zastřeleni i Antonín a Vojtěch Stočesovi.
Všichni tři byli zabiti kvůli tomu, že měli schvalovat atentát na Heydricha, ačkoli se jejich „incidenty“ staly ještě před květnovým atentátem na nacistického prominenta.
Jména Josef Lukeš, Antonín Stočes A Vojtěch Stočes byla přečtena v rozhlase.
Stejně jako jména filmových „hrdinů“ Františka Havelky, Karla Moučky a Vlastimila Ryšánka.
A jak dopadli ti, kteří smrt skutečných obětí heydrichiády zapříčinili?
Červenku v roce 1942 ze školy kvůli špatnému prospěchu vyhodili. Po válce byl odsouzen na 15 let, odseděl si pro dobré chování jen 8 let. Pak se živil na Karlovarsku jako lesní dělník, kde ho pár let po propuštění zabil padající strom.
Kepka musel po maturitě jako německý občan na vojnu. Byl letcem, ale zajala ho americká armáda. Do roku 1948 byl vězněn ve Francii. Žil v západním Německu, kde podnikal.
A Teufel? Ten byl převelen na východní frontu, kde údajně zemřel.
Fotogalerie |
