Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    II. část rozhovoru s Vladimírem Krulišem: Zemanovi jsem nafoukl člun, on mi nabídl tykání

    Vladimír Kruliš v exkluzivním rozhovoru pro Expres.cz zavzpomínal, jak si začal tykat s prezidentem Milošem Zemanem. | foto: Koláž Expresu

    Vladimír Kruliš (37), jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Miloše Zemana, poskytl redakci Expres.cz exkluzivní rozhovor, v němž kromě svého soukromého života popsal, jak funguje „život na Hradě“. Šéf protokolu se například podělil o humornou vzpomínku na to, jak si s hlavou státu začal tykat.

    Jak jste se stal šéfem protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miloše Zemana?

    Byla to dlouhá cesta, která se datuje až do roku 2009. Na počátku všeho byl František Čuba. Šéf JZD Slušovice, vizionář i nesmírně pracovitý a odvážný člověk, který z malého zemědělského družstva na východě Moravy dokázal vybudovat kolos s miliardovými obraty v době, kdy něco takového každý považoval za fantasmagorii. František Čuba, stejně jako Vratislav Mynář a Martin Nejedlý, stál u vzniku Strany práv občanů, která se v roce 2009 formovala. Každá dobrovolnická ruka ve Zlínském kraji byla vítaná. Já Miloše Zemana znal jen z médií a z jeho knih a za jeho názory jsem si ho vážil. Byl jsem chvíli po škole a spolu s mým kamarádem jsme tehdy měli ve Zlíně malou reklamní agenturu a nabídli jsme Straně práv občanů pomoc. Nic jsme za to nechtěli, prostě jsme fandili dobrému projektu.

    Jakou pomoc jste tehdy nabídl?

    Využil jsem volnou kapacitu našich grafiků a tiskařů a pomohli jsme s kreativou i tiskovou přípravou. Byla to doba, kdy se vše ještě dělalo dost amatérsky, kandidáti si sami dělali letáky v Malování a Wordu, podle toho také vypadalo (smích). Chtěli jsme tomu dát jednotnou formu. Už přece jen nebyl žádný politický pravěk.

    Setkala se vaše pomoc s úspěchem?

    Pomáhali jsme ve Zlínském kraji, celý tým všech kandidátů i lidí okolo to opravdu odmakal. Jezdilo se s plakáty i kandidáty do všech obcí, i těch nejmenších. Zlínský kraj se tehdy nemusel za nic stydět, měl druhý nejlepší výsledek v republice – 5,85 %. Kdyby taková čísla měly i ostatní kraje, tak se tenkrát Strana práv občanů – Zemanovci (v roce 2010 přibylo do názvu slovo Zemanovci, pozn. red.) dostala do Parlamentu.

    Vladimír Kruliš v minulosti nabídl pomocnou ruku Zemanově SPO.

    Co bylo dál?

    Nedopadlo to, takže se Miloš Zeman vrátil na Vysočinu, jak veřejně slíbil. Spousta lidí tenkrát stranu i Miloše Zemana opustila. Odešli ti, kteří čekali jen rychlý a jednoduchý výtah do parlamentních lavic. Ti, kteří zůstali, si uvědomovali, že je čeká hlavně práce. Tenkrát se začala rodit myšlenka na to, jak prosadit přímou volbu, kterou SPOZ měla v programu. Zároveň to také byla jediná cesta, jak má Miloš Zeman šanci stát se prezidentem. Řekli jsme si, že je potřeba se zeptat lidí, co si přejí. Tak vznikla petice za přímou volbu, která se ve výsledku stala do té doby jednou z historicky největších v zemi.

    Petice byla zejména vaší iniciativou?

    Nápad byl z hlavy lidí, kteří zůstali u Miloše Zemana a neopustili ho, když to v roce 2010 nevyšlo. Já měl na starosti sehnání dobrovolníků se stejným nadšením pro věc, jako jsem měl já, kamarádů, studentů a mladých nadšenců. Vytvořili jsme kompletní plán celé cesty po ČR, přesný harmonogram, kdy kde budeme. Celé léto jsme strávili v tomhle týmu na cestách a objeli celou Českou republiku, každé krajské i okresní město a mnoho dalších menších obcí a měst. Sbírali jsme podpisy, spolupracovali s místními organizacemi Strany práv občanů, oslovovali lidi na ulicích, parkovištích i zastávkách. Za to léto jsme spali každou noc na jiném místě, ale dodnes mi tihle lidi říkají, že to byl zážitek na celý život a výborně znají celou Českou republiku.

    To musela být docela divočina, že?

    Ano, bylo to velké dobrodružství. Lidé nebyli vždy příjemní, každému z nich jsme museli vysvětlit, proč petici podpořit, a pokusit se získat jeho jméno, adresu bydliště i vlastnoruční podpis. Nebylo to vůbec jednoduché, ale jiná možnost nebyla, pro platnost petice byl důležitý vlastnoruční podpis, což po internetu získat nelze, tam se můžou údaje lehce falšovat. Ale zvládli jsme to a nasbírali jsme přes sto tisíc podpisů za několik měsíců.

    Vladimír Kruliš poskytl Expresu exkluzivní rozhovor.

    Předpokládám, že o vaší iniciativě Miloš Zeman věděl.

    Ano, Miloš Zeman to věděl a podporoval to. Vždy když jsme jeli kolem Nového Veselí, našel si na nás čas, setkal se s námi a podpořil nás, stejně jako Vratislav Mynář nebo Martin Nejedlý. Byl to skvělý tým lidí, kteří táhli za jeden provaz. A je dodnes, zůstali jsme skoro kompletně v původním složení.

    Pak následovala druhá petice. Museli jste znovu sesbírat podpisy pro Miloše Zemana, aby mohl kandidovat v přímé volbě prezidenta.

    Ano. Miloš Zeman se nechtěl spolehnout na podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, ač mu je sami nabízeli. Řekl, že kdo chce být prezidentem občanů, nemůže se zbaběle obrátit pro svou kandidaturu na podpisy poslanců a senátorů. Padesát tisíc podpisů, tentokrát i s datem narození, to už bylo opravdu poměrně hodně citlivých údajů. A tak jsme vytočili čísla svých kamarádů, spousta z nich řekla: Jdeme zase do toho. Znovu jsme objeli celou republiku. Využili jsme systém, který jsme už uměli o rok dříve. A podpisy přibývaly, jeden po druhém, je to velmi náročná práce, jen si to představte. Miloš Zeman měl potřebných padesát tisíc podpisů k dispozici jako první a celkově jich měl nejvíce ze všech kandidátů. Byla to doba, kdy jsme nikdo neměli volné víkendy, ale viděli jsme, že lidé na Miloše Zemana nezapomněli a stále je zajímá.

    Já mu říkám Miloši, on mně Vláďo

    Tehdy jste si s Milošem Zemanem začali tykat?

    Ne, ne. S panem prezidentem si tykáme už od doby, co jsme dělali první petici. To je taková legrační historka...

    Povídejte.

    Jezdil jsem k Miloši Zemanovi na Vysočinu a jednou jsem k němu jel s novými informacemi o petici a s články z novin. On si chtěl vyjet na tom svém pověstném člunu Challenger. Tehdy neměl žádnou ochranku a nikoho kolem sebe, byl rok 2011. Byl na chalupě na Vysočině sám. Požádal mě, že má člun po zimě vyfouknutý a nožní pumpa mu nefunguje, že spíše vyfukuje, než nafukuje.

    A vy jste ho samozřejmě nemohl nechat ve štychu, že?

    Nejsem úplně servisní mechanik, ale zjistil jsem, že tam jsou dva ventily, které je třeba utěsnit a slepit. Podařilo se mi pumpu opravit a mohl jsem tedy člun nafouknout.

    Za odměnu jste poté dostal nabídku tykání?

    Miloš Zeman mi tehdy poděkoval a řekl, že jsem mu udělal velkou radost. Dodnes si ten okamžik pamatuji. Poté mi nabídl tykání a řekl: Já jsem Miloš! A připili jsme si na to skleničkou vína, takže já pak dvě hodiny chodil kolem Veselského rybníka, než jsem mohl odjet (smích).

    Slavíte nějaké výročí této nezapomenutelné události?

    Žádné výročí neslavíme, ale myslím, že i pan prezident by si na tu chvíli dodnes pamatoval. Pro mě to byla významná chvíle a historka, kterou budu jednou vyprávět svým vnoučatům.

    Vladimír Kruliš

    Jak panu prezidentovi tedy teď říkáte?

    Miloši (smích). A on mně Vláďo. Asi stejně jako si tykáte se svými kolegy v práci vy. Vlastně se od té doby Miloš Zeman vůbec nezměnil, jen jsme oba trochu zestárli.

    Vulgarity? Zeman byl takový odjakživa

    Jaký spolu máte vztah?

    Troufám si říct, že nejsme jen kolegové, ale i přátelé. Beru pana prezidenta i jeho manželku Ivanu jako svou druhou rodinu a jsou mi velmi blízcí. Tykal jsem si s oběma dřív, než se stali prezidentem a první dámou. Už tehdy byli mými přáteli a blízkými lidmi a tohle pouto zůstalo dodnes.

    Čím vás pan prezident tolik okouzlil?

    Víte, Miloš Zeman je nejen velmi inteligentní, ale i velmi skromný člověk. Na to, co všechno má za sebou a čím vším v životě byl, se vůbec nezměnil. Když cestujeme, nežádá žádné lanýže a vybraná vína, stačí mu chleba namazaný máslem s ředkvičkami a sklenička dobrého moravského vína. Často tím překvapuje kuchaře na hotelích, kteří očekávají pětichodové večeře a vybrané pokrmy. Nepotřebuje žádné apartmá, stačí mu obyčejný hotelový pokoj. Vážím si na něm i toho, že se ke všem chová slušně. Může to být běžný návštěvník setkání, který si přeje podepsat knihu, nebo to je prezident jiného státu. Nedělá rozdíly, baví se s kýmkoliv.

    S tím, že je pan prezident slušný, by mnoho lidí jistě nesouhlasilo...

    Když ho někdo kritizuje, musí si uvědomit, že se Miloš Zeman vůbec nezměnil. Vždycky takový byl, tvrdý a upřímný! Jeho názory byly vždy bez obalu. Lidé věděli už v roce 2013, koho volí, znali ho a stejně tak ho znali i v roce 2018 při druhé volbě. Někdy řekne něco bez servítek a použije ostřejší výraz, na druhou stranu, kdo z nás ne? Jen se o tom nepíše v novinách. Byl takový vždy a nepřetvařuje se.

    Nepřijde vám, že svým chováním rozděluje společnost?

    Všechny skutečné osobnosti bychom mohli nazvat kontroverzními. Ať už to byl Galileo Galilei, Napoleon Bonaparte, Winston Churchill, nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo plave s proudem, osobností se obvykle nestane.

    Když byl pan prezident poprvé zvolen, prohlašoval, že chce společnost spojovat, a ne rozdělovat. Proč tedy nakonec dělá to druhé?

    Společnost se dá spojovat diskusí, ale já jsem přesvědčený, že spousta lidí diskutovat nechce. Chtějí hlásat svůj názor, ale jakmile je tu protinázor, nechtějí jej slyšet, vyhledávají jen své přitakávače. Nutno říct, že i média toto rozdělování velmi silně přiživují, vždyť se stačí jen podívat na články, které například informovaly o návštěvě pana prezidenta v Číně. Tam nenajdete chuť pomoci České republice a pozdvihnout ekonomickou diplomacii, tam najdete jen útoky a znevažování. Pan prezident říká to, co si myslí. To samo o sobě není žádné rozdělování. Neustupuje žádnému tlaku, mediálnímu ani mainstreamovému.

    Na Hradě poprvé až kvůli práci

    Dnes jste na Pražském hradě jako doma. Kolikrát jste tu ale byl předtím jako host?

    Je to zajímavá historka. Do té doby, než byl pan prezident zvolen, jsem na Hradě nikdy nebyl. Když se sem jelo v době výletů na základní škole a gymnáziu, byl jsem asi vždy nemocný, a když jsem do Prahy mířil jindy, nikdy na procházku po Hradě čas nevyšel. Lidé z Prahy a okolí to tak nevnímají, ale z Moravy a Zlína je to do Prahy docela daleko, takže jsem znal spíš Moravu. Od roku 2012 jsme měli jako volební štáb Miloše Zemana kancelář v Loretánské ulici, takže kousek od Hradu. Když můj kolega Roman Lipták (dnes ředitel Odboru analytického na Hradě, pozn. red.) zjistil, že jsem nebyl dále než na Hradčanském náměstí, zakázal mi do areálu Hradu jít. Prý by to mohlo přinést smůlu. Tak jsme si na to plácli a zřejmě to fungovalo (smích).

    Vladimír Kruliš

    To je nějaké pravidlo?

    Nevím. Tehdy jsme měli tolik práce, že mě to ani netrápilo. Říkal jsem si, že se tam půjdu potom podívat buď jako turista, když to neklapne, nebo tam půjdu, až když bude Miloš Zeman zvolený. Dopadlo to a o to příjemnější procházka to potom byla. Ale vzhledem k tomu, že byl konec ledna, byla pěkná zima (smích).

    Jak vypadá běžný pracovní den Vladimíra Kruliše?

    Chodím do práce vždy okolo osmé, vyhovuje mi to tak. Žádný den tu není stejný. Buď jsme na cestách, nebo máme hodně připravování všech akcí a přijetí. Každá cesta, kterou pan prezident absolvuje, musí být naplánována. Musíme tam tedy dopředu jet, potkat se se všemi zainteresovanými lidmi, projít všechna místa, která prezident navštíví, abychom přesně věděli, kam jdeme. Mám štěstí na skvělé nejbližší spolupracovníky v Odboru protokolu, jsme naprosto sehraní a svůj tým bych za nic nevyměnil.

    Opravdu je to takto striktně vše naplánováno na metry a minuty?

    Vypadá to v médiích jednoduše a samozřejmě, ale to vše podléhá nějakému plánu. Nemůžeme nevědět, kterou chodbou jdeme nebo třeba na kterém místě sedíme. Všichni si dělají legraci, že protokol je nosič hůlky, ale z každé přípravy vyplyne takzvaný minutovník, scénář celé návštěvy minutu po minutě. Jestli jedeme výtahem, jestli jdeme chodbou, musíme vědět, kdo nás u vchodu vítá, kdo bude přítomen u jednání, kdo kde sedí atd. Úkolem protokolu je i vědět, kde jsou nejbližší toalety. Když kdokoliv z delegace požádá o tuto informaci, musíte ukázat hned směr, ne začít hledat. Moc se mi líbí třeba zvyk pana prezidenta, že pokud jej někde vítá žena, dává jí květinu. Pro protokol to ovšem znamená o to pečlivější plán a nutnost květinu mít připravenou.

    S květinami vám asi pomáhá manželka, která je floristka?

    Máme skvělé a šikovné hradní floristky a květiny vypěstované v hradních zahradách a sklenících. To je krásný detail, že vozíme květiny ze zahrad Pražského hradu, a ne kupované v květinářství. Manželka se věnuje svému byznysu a podnikání, dělá především svatební výzdoby a design interiérů pro různé klienty, takže nám jen párkrát bez nároku na odměnu pomohla ve svém volnu u větších akcí, jako je 28. říjen nebo inaugurace.

    Jak vypadá takový běžný den prezidenta Miloše Zemana?

    Běžný den pana prezidenta, ač si to někdo možná neuvědomuje, se skládá ze studia obrovské spousty materiálů, návrhů zákonů, podkladů, novinek i zahraničních zpráv. Není to jen o cestování, jmenování a přijímání hostů, ale především o velkém množství administrativy a podpisů. Dní, kdy se pan prezident může dívat do krajiny a nic nedělat, je velmi, velmi málo. Neustále studuje materiály, přehled denního tisku, dívá se na zprávy. Čte skoro vždy i v autě, v tomhle má můj obdiv, mně by bylo asi zle (smích).

    Hlavní téma hovoru s prezidentem? Jídlo!

    S prezidentem se vídáte téměř denně, o čem se spolu bavíte?

    Bavíme se o všem možném, o práci, programu, o svých rodinných životech i o jídle. O něm se bavíme docela rádi, zrovna nedávno jsme spolu probírali halászlé, protože příští týden letíme do Maďarska. (rozhovor vznikal před oficiální cestou do Maďarska, pozn. red.)

    Vaří pan prezident?

    Nevaří. Zvládne toho asi tolik co já, otevřít konzervu, ohřát párky. Naše ženy by v případě mojí kladné odpovědi mohly namítnout, že tohle není vaření (smích).

    Co třeba zvládnete uvařit vy?

    Tak například chleba s paštikou, oloupat a uvařit brambory, možná i na rýži s masem bych si troufl… Já i pan prezident to naštěstí máme tak, že naše manželky jsou výborné kuchařky. Na panu prezidentovi to tolik vidět není, na mně už to ale začíná být evidentní (smích).

    S panem prezidentem i jeho ženou si už delší čas tykáte. Máte to tak podobně i s dalšími kolegy?

    Všichni si tykáme, trávíme spolu hodně času. Všech svých nejbližších spolupracovníků si vážím a považuji je za své přátele, vždyť mně byli i na svatbě.

    Vladimír Kruliš s Jiřím Ovčáčkem

    Kolik má Kancelář prezidenta České republiky zaměstnanců a kdo je vaším přímým nadřízeným?

    Kancelář prezidenta republiky má nyní celkem cca sto zaměstnanců. Je to zajímavé i v kontextu toho, že od roku 1989 se počet zaměstnanců snižoval, ale objem agendy naopak narůstal. Mým přímým nadřízeným je Vratislav Mynář.

    Jak spolu vycházíte?

    Výborně! Jsme dobří kolegové, známe se už od roku 2009, kdy začala vznikat Strana práv občanů. Vratislav Mynář byl tehdy jejím krajským předsedou a už tehdy jsme přímo spolupracovali.

    Vladimír Kruliš a jeho kamarád a kolega Vratislav Mynář

    Chodíte se svými kolegy po práci třeba na pivo?

    Ne, to ne, spíše výjimečně. A já celkově na pivo ani nechodím, nechutná mi (smích).

    Jste z Moravy, takže jste asi spíše vinař, že?

    Já i moje manželka obecně pijeme málo, dost pod celostátním průměrem. Je to úsměvné, ale když si otevřeme víno, tu lahev ani za večer nedopijeme. Lahev vína nám ve dvou stačí na dva dny.

    Vladimír Kruliš a jeho krásná manželka Dagmar

    Zpátky k vaší práci. Setkal jste se za dobu, co děláte pro prezidenta Miloše Zemana, s nějakou negativní odezvou?

    Nejsem konfliktní člověk. Nemám Facebook ani Instagram. Žiji docela hezkým životem, vyhýbám se negativním hádkám a internetovým diskusím. S přímou negativní konfrontací jsem se ani nesetkal, ta je doménou spíš internetových diskusních platforem. Několik lidí z mého okolí se mě ale ptalo, proč pracuji pro Miloše Zemana.

    Co jim na to říkáte?

    Vždy jim řeknu, že pro něj pracuji, protože ho mám rád. Pracoval jsem s ním už v době, kdy ještě nebyl prezident ani žádný funkcionář. Lidé mohou mít odlišný názor, mohou s vámi nesouhlasit, ale o tom je přece svět a svoboda. Já razím heslo, že soudit bychom měli jen sami sebe, ne ostatní. Já měl v životě to štěstí, že moje práce byla vždy i mým koníčkem a bavila mě.

    Co dělal Vladimír Kruliš předtím, než začal v roce 2009 dělat pro Miloše Zemana a jeho SPO?

    Měl jsem s kamarádem po ukončení magisterského studia maličkou reklamní agenturu o pěti lidech. Dělali jsme zejména malé kampaně ve Zlíně, ale třeba i zlínský mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Trávil jsem čas tam. Ještě předtím jsem byl ale počítačový člověk, měl jsem svůj servis na hardware a software.

    Takže ajťák?

    Ano, byl jsem ajťák. Už mi to ale ujelo, ta doba tam ujíždí hrozně rychle. To, co tenkrát neuměl nikdo, umí dnes desetileté děti. Rozebrat počítač, nainstalovat Windows, odvirovat, vyměnit komponenty. Byla to dobrá brigáda během studia, teď už bych se k tomu ale nevrátil (smích).

    Když jste měl tak blízko k technice a počítačům, máte nějakou oblíbenou počítačovou hru?

    V dnešní době vůbec, ale úplně historicky zpět jsem měl rád hru Prince of Persia. Ještě tu 2D, ale to je doba mých studií na základní škole a začátků s Didaktikem a posléze 286SX-16. Ti, kterým je dnes něco přes dvacet let, už tyhle názvy většinou ani neznají.

    Na střední škole jste měl zase trochu našlápnuto k tomu, aby se z vás stal novinář...

    Ano, na německém gymnáziu v Brně jsem jako šéfredaktor vedl školní noviny. Jsem psavý člověk. Psal jsem příběhy, rozhovory. Vymýšlel jsem slogany a texty i během mé práce v reklamní agentuře. V tomhle se s mou ženou krásně doplňujeme, já umím vymyslet hezký text, ale nenamaluju pořádně ani jednoduchý domeček. Ona umí malovat krásné obrazy a vázat nádherné květiny (smích).

    Německé gymnázium v Brně? Takže němčina bude asi vaší doménou...

    Tenkrát jsem mluvil hodně obstojně, měli jsme deset hodin němčiny týdně a tři předměty kompletně v němčině. Dnes si myslím, že mnohem líp už mluvím anglicky, protože angličtinu používám téměř každý den. Tehdejší ředitel gymnázia, pan doktor Rudolf Pospíšil, výborný a moudrý člověk, se se mnou dodnes zdraví v němčině, aby mě vždycky procvičil a zjistil, zda jsem nezapomněl.

    Co vaši rodiče, chtěli z vás mít šéfa prezidentského protokolu, nebo měli jinou představu?

    Mám úžasné rodiče. Odmalička mi říkali: Dělej v životě, cokoliv budeš chtít, hlavně to dělej slušně a tak, abys měl ze života radost. Vždycky si na to vzpomenu a doufám, že jsou spokojení.

    Už jste myslel na to, co budete dělat, až druhé volební období pana prezidenta skončí?

    Asi bych rád zůstal v oboru, který má něco společného s protokolem, produkcí, diplomacií a etiketou. Je to ale ještě daleko. Tyto věci se dějí a mění velmi rychle. Kdyby se mě před patnácti lety někdo zeptal, kde si umím představit sebe za patnáct let, tohle bych asi nikdy netipoval.

    Politika by vás nelákala?

    Zkusil jsem si to, ale zatím se na to necítím. Protokol mi naprosto vyhovuje. Už jako malý s rodiči, když jsme někam jeli, připravoval jsem dopředu trasy, vybíral restaurace a inklinoval jsem k organizování. Rád jsem vše plánoval, jsem takový plánovací typ. Na svatební cestě, když jsme s manželkou projeli Rakousko a Itálii, jsem přesně věděl, kde budeme spát, jaká restaurace je v okolí skvělá, kde se dá dobře parkovat, zařizoval jsem rezervace i plán návštěvy zajímavých míst. Jsem v tomhle stejný v práci i doma. Nejšťastnější jsem, že si mě manželka takového vzala, protože to asi se mnou někdy není jednoduché (smích).

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 7:44 čtvrtek 19. září 2019. Anketa je uzavřena.

    • Super
      38
    • Trapas
      14
    • Sladký
      12
    • Haha
      11
    • Cože
      10
    • Tvl
      9