První rande nedopadlo nic moc.
Z Huga, který na první pohled působil jako ztělesnění čiré dokonalosti, se vyklubal prapodivný skrblík, který mě nechal zaplatit i jeden usyslený čaj a já si naivně myslela, že nic horšího už mě nečeká.
Omyl. Druhý pokus dopadl ještě mnohem hůř!
Patrik se zdál být na první pohled trefou do černého. Od začátku naše konverzace plynula na vlně břitkého humoru. Bavily mě jeho glosy, on si zase užíval moje slovní hříčky, na které mohl hbitě reagovat vtipnými komentáři. Prostě sen.
Mezi ostatními nudnými nápadníky jasně bodoval.
Jakmile však přišlo na názorovou konfrontaci, která by se dala vyřešit běžnou tématickou diskuzí, on zaujal značně útočný až násilný postoj. To mě od počátku děsilo, připisovala jsem to však náhodě.
Průběh rande přes seznamku nemusí mít vždy ten nejlepší průběh.
Patrik je strojní inženýr a jako premiant a začínající špička oboru navíc ve svých osmadvaceti vede seminář na vysoké škole. To mě nadchlo.
Zprávy jsme si přes Tinder vyměňovali několik dní, pak navrhl, abychom se sešli. Moje zvědavost byla neukojitelná, a tak jsem nedělala zbytečné fóry a na rande kývla. Měli jsme se sejít v 6 hodin před obchodním centrem.
Pak jsem ovšem dostala pořádnou ránu přes čumák. V 6 hodin jsem stála připravená na sjednaném místě, on nikde. A teď se podržte – zavolala jsem mu a vzbudila ho!
„Jeee promiň, já jsem usnul,“ ozvalo se v telefonu.
„Děláš si ze mě srandu?“ Odvětila jsem zcela vážným a opovržlivým tónem.
„Ježíš, tak mi bylo blbě, ne?! Co jsem měl jako dělat? Jsem se potřeboval vyspat. Budu tam za hodinu,“ řekl útočně a já rudla vzteky.
Z nějakého důvodu jsem však zahodila veškerou ženskou hrdost a rozhodla se vytrvat. Po tomhle mě zajímalo ještě víc, s kým mám tu čest, a odejít by znamenalo sjednat si další schůzku, a na to už jsem neměla sílu.
(Slibuji, že příště už svoji sebeúctu takhle nepohřbím.)
Fajn, obejdu si obchody, řekla jsem si a následně nakoupila několik zbytečných věcí do mého šatníku, které vůbec nepotřebuji. Paráda!
Sláva! Patrik dorazil.
Přivítal mě polibkem na tvář. Chvíli jsem dělala uraženou, když jsem však zjistila, že je mi to stejně houby platné, protože tenhle týpek nemá absolutně žádnou sebereflexi a svoji chybu neuzná, vzdala jsem to.
Sedli jsme si do restaurace.
Od té chvíle bylo vše, jak má být. Byl stejně vtipný jako přes zprávy. Smáli jsme se, vyprávěli si, opravdu jsem se královsky bavila. Jediný problém vyvstal ve chvíli, kdy mu obsluha sdělila, že už nevaří. Měl totiž hlad, ale přijal to s klidem.
V 10 hodin zavírali restauraci. Zaplatil za nás za oba, a to i poté, co jsem slušně navrhla, že si svoje zaplatím. Tu variantu ani nepřipustil.
Vydali jsme se na procházku Prahou. Chtěl si zajít někam na jídlo, ale shodou náhod jsme se toulali uličkami, kde zrovna moc restaurací nebylo. Začal být protivný a nemluvil o ničem jiném. Nakonec jsme zakotvili v KFC poblíž Staroměstského náměstí.
To nejhorší však čekalo až na konci cesty, kdy mě šel doprovodit na nádraží.
Z předchozí virtuální konverzace vyplynulo, že Patrik nepije. Jelikož jsme tou dobu většinu témat ke konverzaci již vyčerpali, vytáhla jsem jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
„A ty nepiješ vůbec?“ ptám se. „Ne, víš, já když se napiju, tak jsem trochu agresivní,“ sdělil mi a já se zarazila. „Holku bys ale nepraštil, ne?“ táži se s jistou ironií a pobavením v hlase. „A proč ne?“ odpověděl udiveně.
„No třeba proto, že když nevyměříš sílu a vrazíš jí facku, dá si hlavou o topení a bude mít otřes mozku,“ reaguji popuzeně. Odpověď, které se mi na to konto dostalo, nikdy nezapomenu: „Tak něco podobného už se mi stalo. Nicméně pokaždé, když chlap praští ženskou, může si za to sama!“
Nevěříte? To tedy věřte, protože tohle řekl. Zcela vážně!
K tomu jsem neměla co dodat. Vlastně jsem nebyla ani vyděšená. Nenapadlo mě, že by mi mohl ublížit. Byla jsem jen naprosto konsternovaná a nechápala jsem, jak může bez jakéhokoliv studu tuhle zrůdnou větu vypustit z pusy.
Řekla jsem mu, že na nástupiště už dojdu sama. Nedal si říct a šel mě doprovodit. Z úst mu lítaly fráze, že jsem to celé nepochopila, své vysvětlování pak definitivně zazdil čímsi o debilních holčičích názorech.
S prostým „čau“ jsem nastoupila do vlaku a odjela.
A závěr celé téhle anabáze?
Další den mi přišla zpráva: „Tak co? Už se ti po mně stýská?“
K tomu není co dodat...
Fotogalerie |
