Koukalová & Konečný: 10 důvodů, proč byste měli vidět dokument o Horáčkově prohře

„Máme na víc“ je nový dokument brněnského aktivisty a filmaře Robina Kvapila a režiséra Radima Procházky. Kvapil zároveň působil jako poradce ve volebním týmu textaře Michala Horáčka během jeho prezidentské kampaně a natáčel na vše, co měl po ruce, včetně mobilu i kamery na notebooku, zákulisí porad, Horáčkových aktivit i tzv. brainstormingů členů štábu. Ze zhruba pěti set hodin vznikl jedinečný materiál, který jde právě do kin a má jedinou obrovitánskou vypovídající hodnotu a ještě větší vadu: je příliš krátký.

Jak dopadl kavárenský bohém, umělec a bývalý majitel sázkového molochu Michal Horáček (66) v prezidentské kampani, už samozřejmě všichni dávno víme, zdá se tak poněkud nošením dříví do lesa dívat se na film, u nějž vím, jak skončí.

Právě proto. Momentálně asi o tématu voleb obecně není jedinečnějšího materiálu, než je počin filmařů Kvapila a Procházky, kteří natáčeli zákulisí Horáčkovy prezidentské kampaně a přinesli sice nedokonalý, ale výpovědní materiál, který by se měl povinně vysílat v České televizi před každými volbami a na fakultě politologie by měl v posluchárnách běžet ve smyčce.

A vy ostatní, proč byste na něj měli bez diskusí jít?

1. Co mi to přinese?

Po bitvě jsme sice každý generál, hlavně po takové bitvě, kdy vyhraje Miloš Zeman, to se vždycky rodí chytráků jako hub po dešti, ale pohled do zákulisí volební kampaně je vždy cenný. Obzvláště pak, jedná-li se o poraženého kandidáta. Síla dokumentu tkví v tom, že nám připomene, co byly největší Horáčkovy chyby a proč to prostě nemohlo dopadnout jinak.

2. Zranitelnost lidské duše

Ze záběrů porad uvidíte Michala Horáčka jako roztržitého umělce, který se snaží zahrát roli kandidáta. Bouchá do stolu nebo expresivně přijímá nápady svého týmu, přitom ale sledujete muže, jenž nemá žádné politické charisma a beze zbytku pejorativně naplňuje slovo gentlemanství, které je v politickém boji o vítězství nevhodné, protože zde ztělesňuje zbabělost, ne dobré mravy. Na druhé straně musíte Horáčkovi vzdát svůj hold, a to v momentech, kdy se ukazuje jeho intimní zranitelnost a hlavně porážka osobní víry. Obnažit svou duši je úctyhodný počin, Horáček navíc do filmu nezasahoval, čímž ukázal velkou statečnost, i když se z toho na premiéře filmu snažil trochu vykecat a výsledek hodit na záda Kvapilovi.

Poražený Michal Horáček. Obrovská čest tomuto muži, že svolil k vysílání dokumentu, který ho ukazuje v intimních zranitelných chvilkách. Horáček tímto prokázal velkou osobní statečnost.

3. Kazmova škola manipulace

Robin Kvapil, autor dokumentu a zároveň jeden z Horáčkových poradců, není jen sebestředný brněnský aktivista, ale dokáže prokázat dávku sebereflexe. Její upřímnost je ovšem spekulativní, protože zde sledujete Kazmovu školu manipulace v praxi, včetně dramatických bonusů jako odhalení pointy vedlejšího příběhu. Kvapil měl víc než rok na to, aby film sestříhal tak, že z něj mohl vyjít se ctí, zatímco Horáček tam působí jako tragikomická postava vláčená partou mladých lidí, kteří na takové sousto neměli zkušenosti a hlavně potenciál.

4. Jediná mluvčí chápala, o co jde

Jedním z nejsilnějších momentů dokumentu je vzájemná hádka ve štábu, kdy se střetává „dobro a politické zlo“. Zatímco mladičká členka štábu, toho času studentka FSV a naivní nanynka, zasněně hovoří o cti a „hodném boji“, její ostřílenější kolegyně ji uzemní s tím, že toto je politická kampaň, kde jedinou odměnou je výhra, jíž se musí podřídit vše. Je to Radka Hrstková, bývalá mluvčí Úřadu vlády, která kdyby vedla Horáčkovu kampaň od počátku jako lídr, možná mohl mít o pět procent více. Nicméně jako jediná tam chápala, že politika, a to ani ta prezidentská, není odpolední čaj o páté v Café Savoy.

5. Až směšná Zemanova taktika

Opět se zde ukázala geniální taktika Miloše Zemana, který nechal všech devět kandidátů, aby se v prvním kole pobili sami. Paradoxní je, jak málo Zemanovi stačilo, aby vyhrál, Horáček a jeho tým ukazují, v jakých trapnostech se odstřelili sami. Kvapil dokonce přiznává výrobu fake news, poté jakési pofňukávání nad podvodnými e-maily, které vůbec nikoho nezajímají, a žehrání na Zemanovu povahu. Není divu, že s takovým pobrekáváním neměli vůbec proti Zemanovi, který je v politice pětadvacet let, jedinou šanci.

Autor dokumentu „Máme na víc“ a zároveň Horáčkův poradce Robin Kvapil (v popředí v čepici) natočil film o tom, jak nedělat prezidentskou kampaň a jak to nezvládli.

6. Výsměch heslu „slušnost“

Dokument představuje opravdovou tvář politického boje, o němž si Horáčkův volební štáb kromě Hrstkové pořád myslí, že to je gentlemanské jednání v rukavičkách. Horáček zůstal ve vakuu „toho týpka od Hapky“, intelektuálního textaře, který vydělal miliardu na Fortuně a jemuž věří jen parta mladých lidí, v závěru je jasně vidět, že Horáček netušil, jak špatná je to kampaň. Opozice proti Zemanovi v čele s Drahošem ho nevpustí na pódium, protože ho tam jednoduše nechtějí. Horáček odchází, jde sám po Václavském náměstí a hraje jeho píseň. To je to „gentlemanství a slušnost“, čehož měli kandidáti pořád plnou pusu, ale nic takového v politické soutěži není.

7. Naprosto „mimózní“ témata

Pohled do zákulisí kampaně nabízí opětovně další a opětovně nevyužitou výpověď o tom, jak často se politici mýlí ve výběru témat. Časté melancholické vzpomínání na Havla pro hlouček zvědavců před Hradem je naprosto mimo, ostatně důkazem budiž to, že ani přes Havla se Horáček, který spíš působí jako jeho komorník než jako jeho nástupce, nedostal do druhého kola. Srovnávání migrační krize s válkou v Jugoslávii, Srebrenicí a válečnými uprchlíky z Řecka je totální fail, který snad už nebude nikdo nikdy opakovat, a zejména ne tváří v tvář babičkám a dědečkům v domově důchodců, kteří mají úplně jiné problémy než přijímání migračních kvót. Program všech devíti kandidátů je naprosto nejslabší moment úplně celé volby: témata jako Havel, ohrožení demokracie a komunisti ve vládě prostě voliče nezajímají. Havel je po smrti, komunisti jsou v parlamentu, holt se nezakázali po revoluci zákonem, tak tam sedí, co už teď s tím, a ohrožení demokracie se ukazuje jako naprosto prázdný výraz, když demokracie funguje minimálně tou přímou volbou prezidenta. Horáčkovi se ale přece jen povedly dva záseky, a to u nástěnky Jaromíra Soukupa v jeho Aréně a pak zablokování volby „komunistické mlátičky“ Zdeňka Ondráčka do čela bezpečnostní komise.

Nejdivnější debata prezidentských kandidátů: Zeman za sebe poslal Ovčáčka, byl tam bývalý Klausův poradce Petr Hájek, Jiří Drahoš v podobě fíkusu v květináči a Michal Horáček. Nikdo jiný se nedostavil.

8. Odkrytí falešných vztahů

Komickým prvkem dokumentu pak je vyobrazení skutečných vztahů mezi kandidáty. Jistě si pamatujete, že Horáček nejprve nabízel Drahošovi pomoc při sběru podpisů, pak ale o něm mluví jako o „mlčochovi, co jen stojí a nedělá nic“, Horáčkův štáb se Drahošovi dokonce nepokrytě posmívá a mají ho za nastrčeného panáka, přesto poté, kdy Horáček v prvním kole prohraje, se vloudí do Drahošova štábu a tvrdí mu, že on je jediná naděje. Zajímavý je také vhled do zákulisí TV Barrandov, kde se divák setká s jistě šokujícím příjemným a civilním projevem Jaromíra Soukupa.

Přátelství mezi Jiřím Drahošem a Michalem Horáčkem bylo falešné, jak vyplývá z dokumentu „Máme na víc“.

9. Ukázka toho, co nefunguje

Autor snímku přiznává zapojením do kampaně svou vlastní zaujatost, nicméně celý dokument má silnou studijní a výpovědní hodnotu pro všechny Horáčkovy následovatele. Horáček se totiž po premiéře nechal slyšet, že kandidát, který si vezme jeho program a jeho hodnoty, má šanci. Nemá a tenhle dokument to dokazuje. Ukázalo se, že nefunguje mluvení jen k lidem, kteří s vámi souhlasí a kteří vás podporují. Musíte jít do druhého tábora. Ukázalo se, že když nevytáhnete paty z Prahy, můžete na vítězství zapomenout. Zeman sjezdil (s oběma nohama nebo i bez nich) každou zapadlou díru v republice, volby nedělají velká města. Ukázalo se, že nefunguje salonní se obklopování elitami a podpora umělců, a ukázalo se, že nefunguje mluvení o sobě a Havlovi.

10. Příručka, jak to nedělat

Celý dokument „Máme na víc“ se také může brát jako příručka pro současné vznikající parlamentní strany, které rozmělňují politickou scénu, což se obrazně ukázalo v podobě devíti názorově jiných kandidátů. Zajímavá je také jakási nechuť k podpoře filmu, kterou ve svém proslovu před promítáním naznačili autoři filmu Kvapil s Procházkou, a je asi logická. Nikdo totiž nechce vidět pravdu o neúspěchu, ale pokud se tohle nezmění a nenastane sebereflexe, budou takto vypadat všechny další volby.

Bonus

Uvidíte váženého profesora Pafka vtipkujícího o Zemanově smrti a nejvíc se asi zasmějete podtitulu celého dokumentu, jenž zní „Lepší slušně prohrát než špinavě zvítězit“. To proto, že Miloš Zeman pro své vítězství vlastně nemusel hnout ani čistým, ani špinavým prstem a Horáčkův výsledek není žádná slušná prohra, ale obyčejný volební výprask v režii lidí, kteří vůbec neměli ponětí, která bije.

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 21:32 pátek 24. května 2019. Anketa je uzavřena.

  • 184
  • 41
  • 29
  • 13
  • 12
  • 10