Olga Hepnarová v roce 1973 najela náklaďákem na tramvajovou zastávku, zabila osm lidí a dalších 12 zranila. Tohle o notoricky známé vražedkyni víme. Ale co dál? Až půjdete na snímek Já, Olga Hepnarová, zkuste zapomenout, co jste kde četli, nechte doma obrázek, který o ní máte třeba už od základní školy, kdy jste o ní prvně slyšeli.
Film Petra Kazdy a Tomáše Weinreba totiž není fascinován zlem, které za činem Hepnarové stojí ani jím samotným. Zabývá se tím, co vraždě předcházelo.
Snaží se vykreslit její portrét. Výsledek je vpravdě schizofrenní - dokonce víc, než hlavní anti-hrdinka. A teď - je to dobře nebo špatně?
Rozkol je už v tom, jak k hlavní postavě autoři filmu přistupují. V první polovině sledujeme dívku, jejíž největší brzdou je ale nevyjasněná, zprvu i potlačovaná sexualita. Zároveň si ale všímáme projevů psychické nemoci a jako diváci jsme zmatení a nedůvěřiví. Co se nám snaží podsunout - je oběť nebo psychopat?
Nepomáhá ani forma snímku. Dlouhé a často vyprázdněné scény střídají sekvence tak krátké a rychle střižené, že celek připomíná stroboskop. Co to znamená, ptáme se?
První záchytné lano nám hází rozhovor Olgy s psychiatrem v podání Ondřeje Malého zhruba v polovině filmu. „Mě už realita nezajímá,“ říká mladá Hepnarová a baví se s lékařem o absolutním odtržení od světa.
A pozorovateli svítá. Možná, že nejasné uchopení postavy i nevyrovnaná forma mu mají přiblížit to, jak se sama Olga na svět dívá. Jak sama bojuje s rozkolem osobnosti, který chápe jako povahový rys a nepřipouští si, že jde o schizofrenii - neléčitelnou poruchu, nemoc.
Herečka? Na šílence moc hezká
Určitou rozdvojenost můžeme vnímat i v osobě představitelky hlavní role Michaliny Olszańské. Její výkon si skutečně zaslouží všechnu chválu. Podle slov tvůrců se herečka s postavou dokonale sžila, během natáčení se zavírala v pokoji a izolovala se od štábu. To jim věříme.
Přes veškerá superlativa se ale nemůžeme ubránit dojmu, že je Olszańská na Hepnarovou příliš hezká. Je totiž těžké uvěřit, že by ač trochu divná, přesto takhle krásná dívka, byla hned na první dobrou opovrhována společností. Což byl pro Hepnarovou ten důvod, proč se nakonec rozhodla se mu pomstít hromadnou vraždou náhodných lidí.
Olga Hepnarová versus Michalina Olszańská, která vražedkyni ztvárnila v životopisném snímku.
Na druhou se ale nabízí vysvětlení. Možná, že svět (zosobněný několika důležitými lidmi v jejím životě) Olgu neodvrhl hned, ale až poté, co jí dal iluzi přívětivosti, poté, co si k němu vytvořila pouto, i když tohle by sama asi nepřiznala nebo ani nepoznala.
Tento pohled na věc se objevuje především díky postavě Mariky Šoposké, aka Olžiny první velké lásky, která nejistou dívku přijme nejprve se vším všudy a nadšeně, a až posléze se jí Olga svým chováním znechutí.
Finální verdikt: vidět - nevidět?
Já, Olga Hepnarová, dělá čest svému názvu. Striktně se drží cíle představit veřejnosti osobní příběh, ne pachatelku trestného činu. V důsledku toho působí jako celek na první pohled nevyrovnaně, přesně takový je ale i objekt zkoumání.
Fotogalerie |
Během závěrečných scén už nám dochází, že nám tvůrci vůbec nic nepodsouvají. Naopak dokázali ukázat více stran osobnosti Olgy Hepnarové, aniž by z ní dělali oběť nebo naopak zrůdu. Tento úsudek už nechávají na subjektivních pocitech diváka, a to je jen dobře.
Pokud na Hepnarovou půjdete, připravte se na film, který na diváka klade nároky a nic mu nedá zadarmo. Zároveň čekejte bravurní herecké výkony (zde se hodí vyzdvihnout skvělou Kláru Melíškovou v úloze Olžiny matky) a pocit, že vás zajímá nejen jedna konkrétní kriminálnice, ale i celospolečensky závažná témata - jako třeba děti, jejichž život zničili disfunkční rodiče.
Video: Trailer k filmu Já, Olga Hepnarová
