Desítky let představoval severokorejský režim Kim Čong-una hrozbu a jeho testy jaderných zbraní děsily celý svět. Teď je možná všechno jinak. S velkým nepřítelem si Kim několikrát podal ruku, poplácali se po zádech a rozdávali úsměvy. To ale spoustě lidí nestačí.
Už v průběhu summitu se na Donalda Trumpa začala valit první vlna kritiky. Prý si až příliš často a příliš dlouho potřásá rukou s brutálním diktátorem obviněným ze zločinů proti lidskosti, čímž legitimizuje jeho tyranský režim. Zcela skandálně prý uznal Kima sobě rovným.
Vadily i vlajky KLDR, kterým byla dána stejná důležitost jako těm americkým a byly vyvěšeny střídavě vedle sebe. „Myslím, že severokorejská vlajka je kus ohavného hnusu, který reprezentuje dynastickou vládu rasistického kultu, jenž podrobuje, mučí a zotročuje vlastní lid,“ objevilo se dokonce v listu Los Angeles Times.
Donald Trump Kima chytal za ruku a plácal ho po ramenou.
Jenže jak jinak si kritici jednání o míru a o složení nukleárních zbraní KLDR představují? Trump udělal přesně to, co musel. Nemohl dát najevo pohrdání Kimem a jeho zemí, veškeré snahy o dialog by takovou provokací zazdil. Naopak ukázka úcty byla nutná, bez ní by jednání o tak citlivých dohodách byla k ničemu, spíš kopnutím do vosího hnízda.
Udělal zásadní krok
Zaměříme-li se na výsledky jednání obou vůdců, i tady to Trump od řady kritiků schytává. Ničeho prý nedosáhl, dohoda je vágní a jde pouze o prázdná slova na papíře bez skutečných záruk. Maximálně optimisté ji prý mohou považovat za „pouhý začátek“.
Trump zaujal dominantní postavení. Kima chytal za ruku a dával mu přednost.
Jenže fakt, že je summit v Singapuru skutečně jen pouhým začátkem, bylo zřejmé od začátku. Trump s Kimem si šli dlouhou dobu po krku, obě jejich země dokonce desítky let. Kdyby se nyní sešli, posadili se ke stolu a během oněch pár hodin došli ke konkrétním bodům denuklearizace KLDR, rovnalo by se to zázraku.
Jejich první schůzka byla zkrátka „seznamovací“. Muselo se ukázat, zda je vůbec vzájemný dialog o zcela zásadních změnách ve směřování společného vztahu obou zemí možný. Téma demontáže jaderných zbraní oba vůdci nakousli, nyní mají v rukou příslib spolupráce a o konkrétních krocích k její realizaci budou jednat dále. To ostatně sám Trump řekl novinářům.
Za summit zaslouží nobelovku
Není fér tvrdit, že Trump ničeho konkrétního nedosáhl, že dnešní summit byl bezzubý a k ničemu. Naopak, jak bylo omíláno již několikrát, je vůbec prvním prezidentem, který vůdce Severní Koreje dohnal ke společnému jednání před zraky celého světa. A dosud paličatého „rakeťáka“ přiměl k oficiálnímu slibu vzdát se jaderných zbraní. Na cestě k míru je to možná dílčí krok, ale zároveň je to krok jako hrom.
Trump s Kimem se za ruku chytli několikrát.
Jak z historie víme, Nobelovu cenu za mír si někteří odnesli za mnohem menší zásluhy. Když ji například v roce 2009 přebíral Trumpův předchůdce Barack Obama, mnozí kroutili hlavou. Ve funkci byl rok a nestál za ním žádný konkrétní čin, spíš zatím nevyplněné sliby. Dohoda s Íránem o ukončené jaderného programu byla uzavřena až v roce 2015.
Kritické hlasy směrem k výboru na udílení nobelovek se pak jeho předseda snažil mírnit, nikoho ale podivným odůvodněním nezchladil. „Doufáme, že ocenění může trochu přispět k tomu, co se snaží udělat,“ řekl a v podstatě tak uznal, že se Obama zatím o mír ve světě nijak nepřičinil.
Jenže ani v budoucnu to nebylo lepší. Spíš naopak. Mnoho odborníků se shoduje, že právě Obamovy válečné operace na území Blízkého východu vedly k chaosu, z něhož pak vykrystalizovala nejhorší teroristická organizace současnosti Islámský stát.
Ještě podivnější ocenění přistálo v roce 1972 do klína americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi a spolu s ním měl cenu obdržet i severovietnamský generál Le Duc Tho. Dostali ji za ukončení války ve Vietnamu, z Vietnamu se však na základě dohody sice stáhla americká vojska, dále tam však působili komunisté a o míru nemohla být řeč. Le Duc Tho proto ocenění odmítl.
A možná mezi nejkontroverznějšími laureáty Nobelových cen patří následující trio: izraelský premiér Jicchak Rabin, jeho ministr zahraničí Šimon Peres a vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat. Ti ocenění dostali za mír, který přitom ve skutečnosti vůbec nevyjednali. Jeden z členů výboru na udílení cen dokonce odstoupil a Arafata odsoudil coby teroristu.
Když ocenění dostali výše zmínění politici, proč by ho za mnohem zásadnější kroky nemohl dostat současný prezident Spojených států Trump?
Fotogalerie |
17
7
7
7
6
6
