Každý z nás má nějaké sny. Vyšší plat, lepší postava, nové auto, větší dům nebo třeba světový mír. A pokud nejde o bláhové sny, víme, že pro ně musíme něco udělat a jít jim naproti, že bez vlastního přičinění to nepůjde, pokud nebudeme čekat v koutě na zázrak.
I mladíci, kteří útočili na španělskou enklávu na nejsevernější hranici afrického kontinentu, je měli. Všeho nechali a s vidinou lepších zítřků se za peníze celé rodiny vydali na dost bláhovou tour.
Při střetech s policisty v Ceutě o iluze rychle přišli. Žádné červené koberce, záře reflektorů, luxusní vily, drahá auta ani zástupy sexy kočiček v bikinách na ně v Evropě nečekaly. „Tohle že je ta Evropa, o který mi vyprávěl bratranec Abdou? Tu si strčte někam...,“ v nadsázce znělo z kotle adrenalinem a testosteronem vybičovaných mladíků, kteří už měli dost útrap během úmorné cesty ze Senegalu, Guineje nebo Nigérie.
První, co z Evropy poznali, je vysoký plot, ostnatý drát a ozbrojenci. Takové „uvítání“ vás srazí na kolena, vaše růžové představy se zbortí jako domeček z karet. Není divu, že se v mnohých z nich začala vařit krev a zaútočili vším, co měli po ruce. Našlo se i dost těch, kteří se na útok připravili podomácku vyrobenými zbraněmi – ti už podle všeho stihli z evropského opojení vystřízlivět mnohem dřív, protože se připravili k lítému boji.
Bohužel i v Evropě se musí pracovat a najde se tu jen hrstka těch, kteří si mohou dovolit žít jako hvězdy pop-music nebo sportovní star, které migranti znají z filmů, videoklipů a vyprávění.
Například v Senegalu nezuří válka, země se potýká „jen“ s transformací ekonomiky a společnosti poté, co ji před dlouhými desítkami let opustili kolonizátoři. Jde to ztuha, jde to pomalu, bují korupce, když se neurodí, je hlad.
Ano, život v Senegalu ani v okolních zemích není jednoduchý.
Tím, že všichni muži v produktivním věku všeho nechají a vydají se bít o mříže Evropy, tím svou zemi a kontinent nespasí. A tím, že budou pár měsíců poté, co se uchytí u příbuzných třeba v Barceloně nebo Římě, budou na pláži prodávat cetky, falešné adidasky, v horším případě řezaný kokain, už vůbec ne. Ve finále si tu svou frustraci a zklamání, které plodí agresi, jen přivezou s sebou místo batohu. A těžko si představit, že zvesela nastoupí k pásu do továrny, když od něčeho podobného z Dakaru utekli...
První a zásadní věcí je potenciálním ekonomickým migrantům stručně a polopaticky vysvětlit, že v Evropě lépe už bylo a žádný zázrak je tu nečeká. Že by měli začít u sebe, myšleno ve své zemi, i když to bude běh na dlouhou trať. Nehledě na to, že svěřit své životy pašerákům se jim může krutě vymstít a dost možná budou bojovat o holý život, zatímco doma trpěli „jen“ tím, že v Evropě létají pečení holubi do úst...
Jenže takový program je pro neziskovky a odpovědné evropské instituce málo atraktivní a netočí se v něm žádné peníze.
Fotogalerie |
296
20
11
11
9
8
