Symbolický je způsob, jakým se o abdikaci předsedy představenstva Jaroslav Tvrdík, zástupce čínské společnosti CEFC, jež je majoritním majitelem klubu (drží 60 procent akcií, Šimáně čtyřicet - ty si nechává), dozvěděl.
Tvrdík si informaci přečetl v mailové komunikaci.
“Za situace, kdy nesu největší odpovědnost za klub a moje pozice není plně respektována, jsem se nemohl rozhodnout jinak. Také rozdílné názory na řízení a úlohu klubového managementu sehrály v mém rozhodnutí zásadní roli,” uvedl pak Šimáně v prohlášení zveřejněném na oficiálních stránkách klubu. “Mému rozhodnutí předcházela několikaměsíční snaha o nastavení standardního řízení klubu, do kterého kromě jiného patří i věcná, srozumitelná a klub nezatěžující komunikace.”
Za těmito slovy se skrývá jasná zvěst. Šimáně se rozcházel s Tvrdíkem v názoru na to, jak by měl klub fungovat.
Posledním rozporem byl názor na budoucnost kouče Dušana Uhrina. Tvrdík, většinou ten ráznější, byl pro to, aby trenér dostal jasnou podporu a čas, i když posílený tým zatím nešlape, jak se čekalo. Šimáně myslel na změnu, na radikální řešení.
Byl to však jen, jak by řekl komentátor Pavel Čapek, pověstný poslední hřebíček do rakve.
Důležití muži se křížili v názorech už dříve.
Například v ambicích nově přebohatého klubu. Nadšený Tvrdík hned mluvil o evropských pohárech, o útoku na suverénní dvojici Plzeň - Sparta. Šimáně byl opatrnější, nechtěl, aby Slavia působila nabubřele. Pravdu měl on, za dvojicí lídrů ligy klub z Edenu jasně zaostává.
Další svár se skrýval za Tvrdíkovou aktivitou na Twitteru. Na něm exministr hodnotí, oznamuje novinky ze Slavie. Šimáně chtěl být tajemnější, ve fotbale totiž občas není dobré, aby soupeři viděli odkryté karty.
Nyní tedy přišel největší spor. A rozchod.