Běhají po hřišti, střílí góly, u fanoušků jsou nejednou za bohy, stejně jako jindy je mají zase za psance, záleží, jak se týmu zrovna daří. Řeč je o vrcholových fotbalistech, kteří si po dobu své profesionální kariéry nesou na zádech těžké břímě v podobě neustálého tlaku okolí na výsledky.
Když před rokem přišla z Turecka smutná zpráva o sebevraždě bývalého reprezentanta Františka Rajtorala, rozhořela se na české sportovní půdě debata o psychických problémech vrcholových sportovců. Debata ještě pořádně neutichla a svět dobrovolně opustil další muž, jenž se podílel na vzestupu slávy Viktorie Plzeň, David Bystroň. Neuplynul ani rok a do fotbalového nebe odešel bývalý sparťanský obránce, který svého času proháněl v Lize mistrů hvězdy milánského AC či londýnského Arsenalu.
Zatímco Pergla měly k sebevraždě dohnat rodinné problémy, František Rajtoral trpěl depresemi a měl dluhy. Stoper David Bystroň za sebou nechal dopis na rozloučenou, ve kterém podle spekulací uvedl jak rodinné, tak i finanční důvody. „Fotbalisté, již obvykle nemají úplné vysokoškolské vzdělání, se dostanou k velkým penězům a velmi často se stává, že se na ně přilepí různí lidé, kteří na nich chtějí parazitovat,“ podává možné vysvětlení novinář a znalec fotbalového prostředí Luděk Mádl.
Sportovní psycholog Jiří Šlédr pro server Aktuálně.cz připouští, že vrcholový sportovec je náchylnější k psychickým potížím než jiný člověk. „Je to úměrné množstvím akcí, které takový sportovec absolvuje a které jsou pro něj stěžejní. Je na něj vytvářený zvenčí tlak a může v takových situacích selhávat. Navíc platí ještě jedno pravidlo, že pokud nemá žádnou jinou ‚životní větev‘ než sport, je pro něj to odolávání tlaku ještě složitější,“ vysvětluje.
Podle výzkumu světové asociace fotbalových hráčů FIFPro dokonce víc než deset procent fotbalistů ukončí svůj život sebevraždou. Jestli se toto číslo časem zmírní, je otázka. U nové generace vrcholových sportovců už přece jen není výjimkou dohled týmových i rodinných psychologů.
Fotogalerie |
