Je prvním, průkopníkem. Ještě nikdy se v českém dresu na olympiádě nepředstavil neslyšící reprezentant. Jakub Nosek tohle tabu prolomil, v Koreji bude brzdařem českého dvojbobu i čtyřbobu.
Je to obdivuhodná věc.
„Dokázal jsem, že můj handicap není žádnou překážkou. Snad moje cesta na olympiádu poslouží jako motivace i pro další lidi. Všechno je o vůli a nastavení mysli. Člověk se nesmí litovat. Není potřeba si handicap neustále připouštět a vnímat jej,“ řekl v rozhovoru pro sport.cz.
Osmadvacetiletý svalovec se však k bobům nedostal nějak neobvyklou cestou, nýbrž způsobem, jaký je celkem tradiční. Nosek je totiž výborný atlet, má medaile z republikového šampionátu v desetiboji i skoku dalekém. Samozřejmě mezi „zdravými“ sportovci.
A tyto dvě disciplíny i postava (190 centimetrů, 95 kilogramů) ho vlastně posílají do bobového sportu. V něm totiž tvoří velmi zásadní složku výkonu výbušnost, rychlost. Start často rozhoduje.
Jakub Nosek naskakuje po startu do bobu.
Nosek je přesně pro něj předurčen, proto si ho v roce 2014 všiml jeden ze spolužáků na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze, kde studoval fyzioterapii. Starty na trenažéru se mu dařily, proto brzy vyzkoušel i ledové koryto.
„Byl jsem hodně vzrušený, že se svezu, ale absolutně jsem netušil, co čekat. První jízdu jsem jel se zkušeným pilotem Honzou Vrbou, který mě uklidňoval, že je úplně jedno, jak rychle a daleko poběžím, jen ať naskočím. Celou jízdu jsem se pak křečovitě držel. Ale hned jsem věděl, že jde o sport, který mě bude bavit,“ popsal Nosek.
Brzy se prosadil, stal se členem národního týmu. Nezastavila ho ani drsná bouračka z roku 2015, kdy si zle pochroumal rameno. „Měl jsem vykloubenou klíční kost a pohmožděné vazy. Naštěstí se nestalo nic vážnějšího a za šest týdnů jsem byl zpět v bobu,“ vzpomínal.
Jakub Nosek je prvním českým neslyšícím sportovcem na olympiádě.
Překážkou není ani jeho vrozený handicap, který mu způsobila meningitida, již prodělal ve třech letech. Na pravém uchu má 99procentní ztrátu sluchu, na levém 80procentní.
„Já si vše daným způsobem nastavil až během střední školy. Dříve jsem byl určitým způsobem odevzdaný a vnímal vše intenzivněji. Ale nyní si nepřipadám jako handicapovaný,“ prohlásil.
Tento postoj mu pomohl nejen na olympiádu, ale také k tomu, že postupně zapudil vzpomínky na základní školu.
„To období bylo docela těžké. V mojí třídě si děti zvykly, ale stačilo v tělocviku či některých dělených předmětech vyčnívat a od spolužáků z jiných tříd jsem schytával posměšky a nadávky. Nedokázali překousnout, že je někdo s handicapem lepší. Dávali mi najevo, že jsem jiný,“ vyprávěl.
Dnes už se mu nikdo vysmívat nebude. Naopak.
Fotogalerie |
