Předně se omlouvám všem fotbalovým fanouškům, já fotbal nesleduji, a to ani ženský, ani mužský, ani genderově vyvážený, neznám jeho pravidla a nedovedu si představit úmorněji strávený čas než sledováním něčeho, co se hraje dvě hodiny a výsledek je jedna nula.
Neovládám žargon, terminologii a jména lidí, kteří přestupují z klubu do klubu za částky rovnající se ročnímu rozpočtu Gruzie, naposledy jsem se k fotbalu dostala nejblíž tehdy, když tureckému reprezentantovi přistrčil islandský novinář před pusu místo mikrofonu štětku na nádobí.
To jsem se od srdce zasmála, dneska aby ale člověk nad fotbalem pro změnu brečel.
Mistrovství světa ve fotbale žen, které nyní probíhá ve Francii, zažilo v úterý zápas Thajek a Američanek, který pro Thajky skončil katastrofou v podobě třinácti inkasovaných branek. K této informaci bych se bývala nikdy nedostala, kdyby na serveru iDNES.cz nevyšel článek o tom, že bývalý fotbalista Taylor Twellman, mimochodem krajan vítězek, na svém Twitteru zveřejnil znepokojení nad tím, že Američanky oslavovaly své vítězství, což zanechalo zejména po devátém gólu kyselou pachuť na jeho jazyku. Celé to pak uzavřel řečnickou otázkou, jestli se za to (rozumějte za projevy radosti) někdo po zápase omluví?
Thajská komedie v bráně
Twellmana samozřejmě trápí (ne)sportovní chování amerických fotbalistek nastoupivších proti týmu, který...
Řekněme to takto: i já jako naprostý amatér dokážu z videa pochopit, že thajská brankářka je evidentně nejen mimo svou úlohu, ale možná i celý tento svět, protože spíš než jako člověk vypadá jako prázdný hologram, jenž se chybou softwaru občas pohne o milimetr doprava.
Zatímco Thajky naprosto zaslouženě prohrávají, navíc dost potupně, Američanky lítají po hřišti a demonstrují svou radost z toho, že s nimi ani nemají moc práce.
„Všichni, co kritizují tak vysokou výhru, by si měli uvědomit, že pro některé hráčky šlo o první góly na mistrovství světa a z toho přece musí být nadšené,“ obhajuje hráčky americká fotbalistka Abby Wambachová, držitelka rekordu vstřelených gólů a mimo jiné zvolená nejlepší fotbalistkou světa.
Až sem jsme se dostali, do bodu, že se v tisku rozebírá, zda by se vítězky neměly omluvit za to, že zvítězily. Samozřejmě všichni chápeme, že Twellmanovi se nelíbily přehnané projevy radosti nad evidentně mizerným týmem, ale tohle je mistrovství světa. To má být výběr těch nejlepších fotbalistek z každé země, a jestliže to nejlepší, co Thajsko může nabídnout, je banda dřeváků, která si nechá nasázet třináct gólů, a jejich brankářka jen bezradně plácá rukama do vzduchu ani ne tím směrem, kudy míč letí, není to problém Američanek.
Fotbalová inkluze na správnou výhru
Nejsou povinny se krotit ve svých emocích jen proto, aby se poražený necítil až moc uboze. Na místě je spíše pokládat si řečnickou otázku o tom, zda si Thajsko takto představuje svůj ženský fotbalový výkvět a jakou zásluhu na tom má jejich trenér(ka).
Sport sám o sobě se pěstuje nejen pro radost divákům, ale hlavně proto, že formuje lidskou osobnost, musíte se naučit polykat kyselé hrozny a někdy to prostě bolí, ovšem takový je život a nechápu, proč by vám to měl někdo ulehčovat. Být galantní ve svém vítězství je sice absolutně honosné, ale nějak si nedovedu představit, jak by to tedy mělo vypadat.
Že po svém třetím a dalším gólu se budou Američanky ploužit zplihle po trávě? Že po pátém přestanou hrát radši úplně, aby nevyhrály zase moc? A jak si Twellman představuje „správnou míru radosti“? Že si holky smí poskočit jen jednou? Nebo se zavede zákaz běhání s rozpaženýma rukama či dostanou kopačkou přes zadek za to, že ukázaly v úsměvu kompletní chrup včetně osmiček?
A to nejhlavnější, jak by měla vypadat ta požadovaná omluva?
Promiňte, že jsme tak moc vyhrály a měly jsme radost, už se to nikdy nestane.
Není to mravní a už vůbec ne ženské.
Snad na to FIFA zavede brzy nějakou korektní příručku, ať máme všichni o únosné míře jasno.
Fotogalerie |