Cesta na wimbledonský trůn totiž pro Lindu Noskovou nezačala v drahých a nablýskaných tenisových akademiích, ale v hluboké finanční tísni na moravském venkově. V době jejího narození začínali její rodiče po předchozích rozvodech s čistým štítem, ale také s prázdnou peněženkou a dluhy, kvůli kterým byl rodinný rozpočet každý měsíc tři tisíce korun v minusu.
Než se Linda proslavila svými dělovými údery na světových dvorcích, musela její rodina obětovat veškeré pohodlí a normální život – od nocování na nádražních až po ruční odhazování sněhu z přehrady, jen aby bylo kde v zimě trénovat.
Za pohádkovým momentem se zkrátka skrývá minulost, která má k všeobecným představám o luxusním životě tenisových hráčů pomalu od narození extrémně daleko. Dnes už si rodina na peníze stěžovat určitě nemůže, ale skromnost a pokora, které si Linda z chudých poměrů odnesla, v ní zůstaly.
Astronomická odměna a doživotní svoboda
Vítězstvím na slavném londýnském trávníku si Linda zajistila nejen sportovní nesmrtelnost, ale také astronomické finanční zabezpečení. Za triumf ve dvouhře na wimbledonské trávě získala pohádkový šek na 3,6 milionu liber, což je v přepočtu přes 100 milionů korun.
Tento pohádkový úspěch ji okamžitě vystřelil do úplně jiné finanční dimenze. Do startu letošního Wimbledonu si totiž Linda na okruhu WTA za celou svou dosavadní profesionální kariéru vydělala na turnajových odměnách přibližně 3,4 milionu dolarů (zhruba 79 milionů korun).
Díky jedinému čtrnáctidennímu tažení však její celkové odměny vyskočily nad úžasných 6 000 000 dolarů (necelých 130 000 000 korun). Během jednoho turnaje tak získala téměř stejnou částku, jakou na kurtech po celém světě tvrdě vybojovala za všechny předchozí roky dohromady.
Abychom ale nemuseli příliš závidět, celá wimbledonská výhra jí na účtu nepřistane. Britský finanční úřad je neúprosný a tenisové hvězdy musí své výhry danit přímo v zemi, kde turnaj odehrají. Spojené království má ze všech grandslamů nejstriktnější pravidla.
Nejvyšší sazba daně z příjmu zde činí 45 % pro jakékoliv výdělky nad 125 000 liber. Linda tak ještě před odjezdem z Londýna odevzdá téměř polovinu své výhry daňovému úřadu. I po tomto masivním zdanění se však z jednadvacetileté dívky z Valašska stala zajištěná multimilionářka s doživotní finanční nezávislostí. Nebyla to ale vůbec jednoduchá záležitost už od dětství.
Sběr železa pro přežití a ubytovna za pětistovku
Na nejtěžší léta dnes vzpomínal pro iDnes.cz její otec Drahoš Nosek, bývalý železniční výpravčí. Přiznává, že situace byla zpočátku kritická: „Neměli jsme vážně co jíst. Manželka neměla nic, já dělal výpravčího a musel jsem sbírat staré železo, abychom nějak přežili.“
Dluhy se kupily a rodinu zachránila až finanční půjčka od kamaráda a následný prodej zděděného domku po rodičích, díky kterému konečně mohli koupit auto a začít normálně fungovat.
Dokud auto neměli, jezdili na turnaje do Prahy vlakem zadarmo díky otcovým zaměstnaneckým výhodám a přespávali na té nejlevnější nádražní ubytovně za pět set korun na noc.
Zatímco ostatní nadějné juniorky měly za zády bohaté tatínky, Noskovi museli těžce improvizovat. Hrálo se po všech vesnicích, kde otec viděl kousek betonu nebo volný kurt. Sám si udělal trenérskou licenci, aby dceři mohl „nahrávat z koše“ (trenér stojí u sítě s velkým košem plným tenisových míčků a postupně jeden míček po druhém hráči rukou hází nebo raketou odpaluje) což skončilo v jejích třinácti letech.
Tehdy Linda vzala raketu do levé ruky, přestože je pravák, a porazila tátu 6:0. „Tehdy jsem roztřískal raketu a řekl jí: ‚Miláčku, s tebou jsem skončil,‘“ vzpomínal Drahoš Nosek.
Bystřička jako přírodní tělocvična: Drsná škola valašského maratonce
Tvrdá rána Lindy Noskové se taktéž nezrodila v moderních posilovnách na trenažérech, ale v kopcích Valašska na samotě u přehrady Bystřička, kde rodina žila. Její otec Drahoš byl totiž vášnivým běžcem, který sám zdolával maratony a hrál hokej i fotbal. Svou dceru tak od malička nevedl jen k tenisové raketě, ale celkové fyzické všestrannosti. Linda tak v dětství běhala po valašských lesích nebo plavala v přehradě, z čehož těží dodnes.
A když přehrada v zimě zamrzla? Peníze na vstup do stadionu nebyly, a tak malá Linda přiložila ruku k dílu a několik hodin lopatou odhazovala těžký sníh z ledu, jen aby si pak s tátou mohla jít zabruslit. Zároveň se v tichu valašské samoty zrodila i její uzavřená povaha. Linda je dodnes spíše introvertem, který nejraději utíká před hlukem velkoměsta zpět k přírodě.
Hornická dřina a matčina nejvyšší oběť
Tuto lásku k přírodě v Lindě zažehla právě její maminka Ivana, která byla celý život vášnivou milovnicí zvířat a dceři předala hluboký vztah ke psům a koním. Aby mohla dceřinu kariéru podpořit, Ivana udělala tu největší oběť. Opustila svou milovanou práci v plemenářské stanici u koní a začala dceři podřizovat sto procent svého času. Stala se její řidičkou, manažerkou a nejbližší spřízněnou duší, která ji doprovázela na každý trénink a turnaj po celém světě.
Společně také absolvovaly drsnou školu profesionality u Melanie Molitorové (matky Martiny Hingisové) ve Švýcarsku. Když jednou na trénink dorazily o tři minuty později, slavná trenérka jim dala jasně najevo, že příště už jezdit nemusí. Linda si však na tento tvrdý, nekompromisní přístup zvykla a měla ho prý nakonec ráda.
Základy její hry ale na kurtech zadarmo vypiplal pan Pavelka, dnes osmdesátiletý bývalý horník a tenisový nadšenec. Ten do chápavé Lindy na kurtech naházel i 400 míčů za hodinu. „Tvrdej přístup, makačka,“ vzpomíná otec Drahoš na muže, který dceři obětoval několik let života bez nároku na honorář.
Nejsmutnějším momentem celého příběhu nakonec je, že maminka Ivana, která pro Lindu byla nejbližším člověkem a největší životní oporou, v roce 2024 podlehla těžké rakovině. Svého největšího snu, wimbledonského triumfu své dcery, se tak už bohužel nedožila. Linda jí aspoň v dojemném proslovu po vítězství poslala vroucný polibek do nebe.
„Musím poděkovat mojí mamince, bez ní bych tu nikdy nestála,“ viděl během jejího vítězství celý stadion.
Fotogalerie |






10
27
11
10