V roce 2001 se Josef Pešice plný sil vrátil z Kostariky, možná nabitý teplem jižní Ameriky. Těšil se, jak pozvedne Slavii, jeden ze svých osudových týmů, který už v roce 1996 dovedl společně s Františkem Ciprem do semifinále Poháru UEFA a k titulu mistr.
To byly epochální úspěchy, vždyť Slavia ovládla ligu po padesáti letech a v evropské soutěži vyřadila například AS Řím.
Pešice však vydržel u mužstva jen necelý půlrok. V říjnu se totiž při nehodě zabil jeho syn Martin.
V roce 1996 dovedl společně s Františkem Ciprem Slavii k titulu - po padesáti letech.
„To mě strašně poznamenalo a já i vlivem té tragédie neměl výsledky. A tak jsem se po podzimu se slávistickým vedením dohodl na ukončení spolupráce,“ vzpomínal. „Nerad se o tom bavím, protože to vyvolává vzpomínky. Ta doba je už delší, ale jakmile se o tom začnu bavit, zase na to myslím,“ přiznal na podzim 2013, kdy se stal koučem národního týmu. „Člověk najednou zjistí, co je skutečně důležité. Ne nějaké body o víkendu, ale život. Býval jsem trenérský ješita, který chtěl úspěch za každou cenu a myslel si, že ví všechno nejlíp. Jenže ta tragédie mě změnila, přehodnotíte priority.“
Po neštěstí si dal od fotbalu pauzu, pak začal s mládeží. Přitom byl fotbalistou s velkým jménem: Jako hráč vyhrál s Brnem ligu, jako trenér působil v nejlepších týmech. „Byl jsem aspoň v ústraní.“
Michalu Bílkovi dělal Josef Pešice asistenta v kvalifikaci mistrovství světa 2014.
Nakonec se ale na nejvyšší scénu vrátil. Nejprve se stal asistentem Michal Bílka u reprezentace a na podzim 2013, když byl odvolán, převzal šéfovské místo.
„Chtěl jsem, aby si to hráči užili, aby nebyli pod stresem. Šanci dostali ti, kteří měli chuť se prát, a já se teď můžu vytahovat se stoprocentní bilancí: Kdo z vás to má?“ smál se poté v rozhovoru pro iDNES.
Reprezentaci vedl ve dvou zápasech (neúspěšné) kvalifikace o mistrovství světa v Brazílii 2014 a v jednom přáteláků. Všechno vyhrál, přesto na exponovaném místě nezůstal - tým převzal Pavel Vrba.
Pešice se neurazil, takový nebyl. Byl považován za kliďase, pozitivního člověka, fotbalového gentlemana. Proto si mohl dovolit jako hráč i trenér působení ve Spartě i Slavii. „Neprovokuju, to mi pomáhá,“ popisoval Pešice sám sebe.
S národním týmem do 21 let absolvoval Josef Pešice (druhý zprava) letos v červnu mistrovství Evropy.
I z toho důvodu si ho jako asistenta k reprezentaci do jedenadvaceti let vybral Vítězslav Lavička, muž podobného ražení.
Spolu bojovali se soupeři (například na letošním mistrovství Evropy), ale také spolupracovali v době, kdy Pešice dostal další ránu. Na podzim 2016 mu bylo na Kypru, který miloval, nakonec tady působil jako hráči i kouč, velmi zle. Nejedl, dal si maximálně jogurt.
Byla to zpropadená dovolená, ale po návratu přišel ještě krutější čas. Lékaři zjistili, že má rakovinu žaludku, musel zvládnout třináct chemoterapií.
„Nemůžu říct, že to bylo šílené. Snad úvodní dvě tři, než si tělo zvyklo. Ležel jsem doma, byl fyzicky na dně, bez vlasů, ale nechtělo se mi poddat se tomu. Nejdřív jsem marně zkoušel vyjít deset schodů do patra. Pak jsme s manželkou jezdili autem na Hradištko, kde je krásná cesta, čistý vzduch. Bylo deset pod nulou a já šlapal kilometr tam a kilometr zpátky. Začal jsem vzdorovat a při posledních chemoterapiích už jsem byl otrlý,“ vykládal. „Rychle jsem pochopil, že nebojuju za sebe a pro sebe, ale kvůli vnukům třeba. Aby tu děda byl a mohl si s nimi kopat na zahrádce. Nemohl jsem tu nechat manželku. Jak by zvládla celý barák?“
Tehdy nad mrchou, jak rakovinu překřtil, vyhrál. Jenže další atak už nezvládl.
Fotogalerie |
7
5
5
4
4
4
