Příběh prvního stříbra v Riu: Proč kajakář Dostál zvracel a plival krev?

Jedno zlato, pak doba bronzová. To byla zatím bilance Česka na olympiádě v Riu. Teď už je sbírka kompletní, kajakář Josef Dostál skončil v závodě na kilometr stříbrný. Konec klání pro něj byl tak trochu bojem o život.

Je to pozoruhodný chlap. Už jen svojí figurou: 203 centimetrů, 111 kilogramů. Hora svalů ve vratkém kajaku, který žene neuvěřitelnou rychlostí. K tomu syn bývalé výborné volejbalistky a dnes jazzové zpěvačky Evy Emingerové.

Ta, když vyměnila míč a vysokou síť za pódium, vysvětlila své pohnutky: “Abych nebyla jen ten sval.”

Jenže právě svaly a dřina, jež k nim pomohla, zajistily jejímu synovi nesmrtelnost - stříbrnou medaili na olympiádě v Rio de Janeiru. Kajakář (rychlostní) skončil druhý v závodě na jeden kilometr. Byl to vskutku boj o život, především na posledních dvě stě padesáti metrech.

Bolelo ho všechno. Heslo znějící krev, pot a slzy se tady naplnilo bezezbytku. A k tomu přidejme ještě jednu záležitost - a to zvracení.

Tenhle vzkaz vyvěsil Josef Dostál ráno před závodem na Facebook.

“Bylo to až na krev. Jak jsem říkal, že do toho dám všechno, tak posledních 250 metrů tváře hodně trpěly. Pak jsem v cíli plival krev,” vykládal pak Dostál v rozhovoru s českými novináři přímo v Riu, pod dohledem monumentální sochy Ježíše. “Dnes jsem se vydal nejvíc v životě. Posledních tři sta metrů do cíle jsem si říkal, že nadešla chvíle, kvůli které jsme měli několik skutečně nechutných tréninků na zakyselení, při nichž jsem se poblil. To mi pomohlo k medaili.”

Český Herkules však měl ještě jednu devizu. Před závodem si viditelně věřil. Už ráno napsal na Facebook (mimochodem na sociálních sítích je velmi aktivní): “Jde se psát historie.”

Odpoledne to opravdu přišlo. Kajakáře hnala touha, medaili chtěl až neuvěřitelně moc. “Strašná touha. Strašná! Při rozjížďce a semifinále jsem se do takového stavu nedostal, byl jsem trošku laxní. Ale tentokrát jsem se parádně vyspal, ráno jsem se vzbudil a říkal si: Ty jo, dnes je závodící den, dnes to půjde dobře.”

Po dojezdu se mu motala hlava. Zaprvé z únavy, zadruhé z napětí životní chvíle. “Seděl jsem si, říkal, že je to hezké. Koukal jsem na kruhy, na Krista a říkal si, že to mám za to. Kvůli tomu, že dělám čest rodině. Teď se hrozně těším, až vyrazíme s dědou na ryby,” zasnil se.

A hned přidal, co bude děda vykládat: “Až chytne pstruha jako první, tak řekne: Haha, zase druhej.”

Druhý však znamená stříbrný. A to je životní medaile.

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 5:00 čtvrtek 15. prosince 2016. Anketa je uzavřena.

  • 25
  • 12
  • 10
  • 10
  • 10
  • 10