Miloš Říha zvládl mistrovství trenérsky velmi slušně. O tom žádná. Nebál se riskovat, připravil pár nečekaných tahů. Tým hrál většinou atraktivní hokej, i když nakonec medaili nezískal.
Co však Říha příliš nezvládá, je krocení emocí. Vůči rozhodčím či jakémusi nepříteli, který podle něj číhá všude kolem. Nakonec to potvrzují i jeho slova po prohraném duelu o třetí místo.
Rozhodující nájezd zápasu o třetí místo. Šimona Hrubce pokořil Ilja Kovalčuk.
„Nevyšlo to, ale jsem na všechny hráče ohromně hrdý.“
Není divu. Češi – a nemažme si med kolem pusy – dosáhli na maximum možného. Ač mužstvo hrálo sympaticky, kvalitou nepatří mezi absolutní elitu. Tam náleží Finsko, Kanada, Rusko, USA a Švédsko. Češi jsou ve druhém sledu se Švýcarskem, Německem, možná Slovenskem.
„Po zápase s Kanadou jsme výkon neskutečně zvedli, padesát střel je důkazem. Brankář soupeře podal vynikající výkon. Chybělo nám více štěstí.“
Kouč mluvil o výkonu ruského gólmana Andreje Vasilevského. Ten chytal skvěle v duelu o třetí místo. Jenže nebylo to o štěstí, ale o kvalitě. Dokonce i český gólman Šimon Hrubec uznal: „Vasilevskij je nejlepší na světě.“
Obránce Filip Hronek tento nájezd neproměnil a Rusko slavilo bronzové medaile.
„Myslím, že z naší strany byl dobrý celý šampionát, projev mužstva byl velmi dobrý.“
Ano, byl. Především úvodní utkání se Švédskem a souboj o třetí místo s Ruskem stály za to. Jenže je tu také druhý pohled. Česko porazilo z absolutní špičky jen Švédsko. Dvakrát padlo s Ruskem (jednou jednoznačně, podruhé na nájezdy), jasně s Kanadou.
„Potřebujeme mladé kluky, aby nám vytvořili větší konkurenci a rádi jezdili do národního mužstva.“
Svatá pravda. Jenže v řešení tohoto tématu Říha během sezony zklamal. Na přípravné turnaje nebral naděje (pravda, moc jich není, ale najdou se), nýbrž zkušené hráče, protože měl v plánu vytvořit kostru mužstva pro mistrovství z hokejistů působících v Evropě. V českých poměrech to je bláhovost, borci z NHL jsou na jasně vyšším levelu. Říha měl celý rok hledat nové tváře a takzvaně je ohrávat pro budoucnost.
Kapitán Jakub Voráček mocně toužil po medaili...
„Neřekl jsem, že práce je moje cesta. To je cesta každého trenéra, pracovat. To je normální. Že jsme nastolili pravidla, kluci je vzali a pak zjistili, že jim opravdu sedí a vyhovují. To je jen o přesvědčení lidí. Nic ohromného jsme nedělali.“
Říha rozjel v přípravě tvrdší tréninky v přípravě než jeho předchůdci. Hráči z NHL kvůli tomu měli dokonce s trenéry sezení, po ohromné zátěži v sezoně se jim to nepozdávalo. Je to trenérova cesta, je tím známý. Ale není pravda, že by se kvůli tomu několikrát slovně neotřel o svého předchůdce Josefa Jandače, když naznačil, že byl na hráče příliš měkký.
„Vždycky můžete udělat něco jinak, v každém turnaji. Kritiků, kteří stejně zase nevystoupí, je milion. Že měl hrát ten nebo ten, že jsem to měl udělat jinak.“
Klasický Říha. Místo aby byl nad věcí, přijal oprávněnou kritiku, radši si pobrečí. Přitom nemůže říci, že by zazářil, spíš jen nezklamal. Úspěch by byla medaile.
Fotogalerie |
