“Já budu bojovat, co to půjde. A moji kluci půjdou se mnou,” řekl kapitán Tomáš Rosický. Když střídal minut před koncem, nakvašeně mávl rukou.
Jeho tým dostal rozhodující gól tři minuty před koncem. Do té doby dýchal přesto, že se mučící španělská bota velmi silně utahovala.
Zápas připomněl jeden český velký úspěch. V roce 1996 si národní mužstvo došlo v Anglii až pro stříbrné medaile. Tehdy také nehrálo nějak líbivý fotbal, pod koučem Dušanem Uhrinem vsadilo na defenzivu.
Jako tentokrát v Toulouse Češi vedení Pavlem Vrbou.
Nejen to však spojuje tyto dva výběry. Nakonec o tom mluvil už před letošním turnajem ve Francii i Vladimír Šmicer, pamětník stříbrného mistrovství. “Je to trochu podobné. Také jsou v mančaftu kluci z české ligy, kteří nemají takové jméno. Proč by nemohli udělat úspěch jako tehdy my?” pronesl slavný záložník
No, tehdy z jeho generace vzešli velcí hráči: Patrik Berger, Pavel Nedvěd, právě Šmicer, Radek Bejbl, Karel Poborský. Ti později kopali za kluby největší: Juventus Turín, Manchester United, FC Liverpool, Atlético Madrid...
Zda má i nynější český výběr podobnou perspektivu, nebylo proti Španělsku příliš vidět. Úřadující mistři Evropy i světoví šampioni z roku 2010 jsou prostě jedineční. Skvělí v technice s míčem, vzít jim balon je skoro nemožná věc.
Navíc jsou jako vosy, soupeře mačkají, nenechají ho dýchat. Češi to brzy poznali, ale v bráně měli největší hvězdu posledních let - a také tohoto utkání. Petra Čecha. Ten zastavil například Moratovu šanci a kupu dalších závarů. Proti gólu těžko mohl zasáhnout.
Češi mohli skórovat dvakrát po standardních situacích, ke gólu byli opravdu blízko. Ale...
V poslední čtvrthodině utkání se fotbal hrál vlastně jen na pruhu širokém tak třicet metrů od české brány. Tak velký tlak Španělé vyvinuli.
Češi se rvali z posledních sil, dokonce i fotbalový triatlonista, sprinter a maratonec v jednom Theo Gebre Selassie byl na dně. Rosický ztěžka oddychoval.
Nakonec Čechy španělský lis rozmáčkl.