Kateřino, jaké byly vaše první myšlenky, když vám lékařka oznámila diagnózu?
Při oznamování diagnózy mi paní doktorka rovnou řekla, že typ nádoru, který jsem měla, je léčitelný, takže mě ty nejhorší myšlenky ani nenapadly. Mé prvotní otázky směřovaly na to, co mě čeká za způsob léčby. Byla naplánovaná operace, následně chemoterapie a ozařování. Takže jsem hlavně přemýšlela, co děti, kdo se o ně postará a jestli po operaci budu schopná o ně zvládat péči. O vedlejších účincích chemoterapie jsem kromě toho, že vypadají vlasy a člověk hodně zvrací, moc nevěděla. Nikdy jsem neměla potřebu si to zjišťovat. Takže jsem si sama sebe začala představovat bez vlasů a pořád se sama sebe ptala, proč zrovna já.
Už od začátku se snažíte mít neustále pozitivní mysl i nadhled. Jak moc náročné bylo si nastavit hlavu tímto směrem?
Vždy jsem byla pozitivní a usměvavý člověk. Ale po oznámení diagnózy jsem se spojila s manželovým mentálním koučem a začala na sobě pracovat. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohla udělat. V mém případě, ač tomu někdo nemusí věřit, byla rakovina stopkou v mém dosavadním stylu života. Snažila jsem se vždy všechno stihnout, být na všech místech v jeden čas, všem vyjít vstříc. Neuměla jsem odpočívat. Tělo si řeklo dost a vyslalo mi signál. Dalším důvodem, proč být pozitivně naladěná, byly a jsou samozřejmě děti. Nevidím důvod, proč bych v jejich přítomnosti měla být skleslá a smutná. Jsem skutečně šťastná a spokojená. Žiji mnohem lepší život než před diagnózu.
Rakovina se týká nejen vás, ale celé vaší rodiny. Jak se k celé situaci postavil váš manžel?
