Rok 1968 a hokejová nenávist: Říkali jsme jim rudí blbci, vzpomíná reprezentant Havel

Rok 1968 je pro Čechy nejen černou kaňkou v historii, ale zároveň i milníkem, kdy vzplála pověstná nenávist mezi našimi hokejisty a jejich ruskými protějšky.

Prvním impulzem tehdy byla olympiáda v Grenoblu. Za dob těžkého komunismu byla ruská sborná pochopitelně nejsilnějším a nejprotežovanějším týmem Evropy, chloubou Sovětského svazu, a Čechoslováci ji už dlouhých šest let nedokázali porazit. Jenže právě v Grenoblu ji přestříleli 5:4 a stali se jediným týmem, který dokázal nad Rusy zvítězit. A také udělali na jejich hladké jízdě turnajem, kde všechny jinak poráželi rozdílem třídy, pořádnou kaňku.

Sověti nakonec olympiádu o jediný bod vyhráli, děkovat ale mohli jen a jen Švédům, kteří v posledním zápase s československou reprezentací vydřeli remízu a zastavili ji na cestě za zlatem. Už jen kvůli výhře nad SSSR se ale Čechoslováci vraceli domů jako hrdinové. V každé vesnici, kterou projížděli, jim lidé nadšeně tleskali.

Tolik k té světlejší stránce roku 1968. Mnohem větší grády ale vzájemné nevraživosti obou zemí dodal násilný vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tedy událost, která neměla s hokejem co do činění.

Bývalý reprezentant Jan Havel

Své o tom ví i tehdejší reprezentant Jan Havel, který nastupoval za Spartu i Slavii. Jak zavzpomínal před dvěma lety pro Lidové noviny, byl zrovna na předzápasovém soustředění, když do země vtrhly ruské tanky. A právě mezi nimi pak jejich autobus musel kličkovat při cestě do Prahy následujícího dne.

Rudí blbci!

„My jsme tomu neříkali jinak než rudí blbci. Potom proti nim hrát, ta nenávist byla úžasná,“ vzpomíná Havel, který si s komunisty užil svoje. Když mu v roce 1969 přišla nabídka z NHL od St. Louis Blues, sen každého hokejisty se mu nesplnil právě kvůli neshovívavosti představitelů tehdejšího režimu, kteří ho za oceán prostě nepustili.

Jan Havel v dresu Sparty

Proč se politicky vypjatá situace přenesla i na led? Velká většina sovětských hokejistů byla loajálními členy Svazu komunistických stran – Komunistické strany Sovětského svazu. Také proto se na následujícím mistrovství roku 1969 rozhodli českoslovenští hokejisté postavit za svůj národ i v politické rovině: protestem proti okupaci.

Právě kvůli obavám z protestů bylo mistrovství dokonce přesunuto z Československa do Švédska. To ale naše hokejisty nezastavilo. Protože byl systém šampionátu právě v ten rok změněn na dvoukolový, se sbornou se utkali dvakrát, a jak proklamovali už dopředu, po prvním a vítězném zápase odmítli soupeřům podat ruce.

Jenže vzápětí se hokejisté dozvěděli, že Československá televize jejich protest vystřihla ze záběrů, aby ho fanoušci u televizí neviděli. A tak pětice reprezentantů v čele právě s Janem Havlem sáhla k ještě o něco důraznější formě vyjádření nesouhlasu s okupací: přelepili si komunistickou hvězdu umístěnou na dresu přímo nad lvem tak, aby nebyla vidět.

Dnes už si Jan Havel s ruskými reprezentanty ruce podává s úsměvem.

Jak Havel vzpomíná, po návratu ze Stockholmu, kde československý nároďák bral bronz, ale za druhým Švédskem i zlatými Sověty zaostal jen o skóre, přičemž se stal opět jediným týmem, který Rusy dokázal porazit, se protestující hráči ocitli pod palbou. On sám z nároďáku vypadl, po dvou letech se do něj ale znovu vrátil.

Podle Jana Havla se ovšem postupem času napětí mezi oběma týmy přece jen trochu uvolnilo a jednotlivci mezi sebou dokonce navázali přátelské vztahy. V roce 1971 se prý dokonce několik ruských hokejistů přišlo za okupaci výslovně omluvit.

„Ale i dneska je vždycky jenom dobře, když je porazíme,“ říká Havel.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii