Jiří Grossmann text písničky pro Mikiho a Moniku dopsat stihl, umřel 5. prosince téhož roku. Písničku Já hvězdu ti dám vydal pak Panton na singlu v roce 1972. Dnes už mezi námi není ani Jiří Grossmann, ani Miki Volek, ale ani Monika Hálová (1959–2010).
To, že zemřela už před léty v Kanadě, je dnes už celkem známo (například díky filmovým databázím), přesto v jejím leckde citovaném životopise stále zbývá řada bílých míst. Nejčastěji se píše o tom, že od mládí hrála ve filmech, vystudovala hudebně-dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze a stala se pak členkou činohry Divadla Petra Bezruče v Ostravě.
Co však bylo předtím?
Monika se dostala do divadla Semafor po smrti Jiřího Šlitra, v roce 1970, na základě konkursu, do kterého jsem z funkce redaktora dětského časopisu Sedmička doporučoval dětské zpěváčky. Šlo o finalisty pěvecké soutěže O sedmikrásku Sedmičky, která se konala v Divadle Jiřího Wolkera.
Mezi nimi byla vedle desetileté Moniky Hálové i desetiletá Světlana Nálepková (která však dostala nakonec hereckou a zpěváckou příležitost někde jinde a jindy). Z her, v nichž se Monika Hálová v Semaforu představila, připomenu její debut v představení Revizor v šantánu, dále pak Ten pes je váš?, Čarodějky a Sladký život blázna Vincka. Nejslavnější byla Kytice, ve které si Monika zahrála roli Pacholete.
Byla častou partnerkou Vladimíra Dlouhého.
Byla častou partnerkou Vladimíra Dlouhého.
Do Semaforu se dostala nepřímo i na radu Jana Wericha, který mému bratrovi řekl: „Dítě na scéně vnáší do hry dotek lidskosti (Touch of Humanity).“
Neskromně se hlásím k tomu, že v dětství Moniky Hálové jsem také sehrál určitou roli. Měl jsem totiž vliv na její působení v dětských televizních pořadech Vlaštovka a Plamínek, kde navíc zpívala písničky s mými texty a s hudbou Pavla Větrovce a Josefa Kolína. (Po jedné z nich se pak jmenovala moje sbírka básní pro děti, která vyšla v roce 1986 v Albatrosu pod názvem Kupte strunu za korunu.)
Hrála až do roku 1985 ve dvanácti filmech a v řadě televizních inscenací. Poté její životní cesta vedla do Kanady. A právě o jejím životě v Kanadě se toho ví nejméně, proto zkusím její životopis doplnit.
Když jsem se svého času dozvěděl, že semaforskou Kytici nastudovalo a hrálo Nové divadlo v kanadském Torontu – krajanský amatérský divadelní soubor, jehož ředitelem byl Pavel Král –, požádal jsem pana Krále, aby mi napsal, jak představení vznikalo.
Ochotně odpověděl: „Třídeskové album Kytice jsem dostal od Josefa Škvoreckého v roce 1986. Přepisoval jsem texty a Josef Musil hudbu. V tu dobu se objevila v našem divadle Monika Hálová, která v Kytici hrála, a tak byla cennou pomocnicí. Kytice měla premiéru v květnu 1987 a celkem jsme sehráli šest repríz v Limelight Theatre. Úspěch byl úžasný, diváci jezdili do divadla i 1000 kilometrů…“
A dál?
Monika se v Kanadě jmenovala Monika Moore. Když zemřela, objevila se 8. června 2010 v listě Toronto Star a na serveru Legacy.com tato zpráva: „Moore, Monika – narozena v Praze, Československu, 21. 4. 1959. Monika prohrála navzdory všemu boj s rakovinou slinivky. Odešla v poklidu po dlouhém a statečném boji s rakovinou ve svém domě v Mt Albert v kruhu své rodiny v sobotu 5. 6. 2010. Opatrovaná žena Deryla. Milovaná matka Dustina, Zacka, Tylera a Russella. Dobrosrdečná dcera Miloše a Jaroslavy Hálových. Drahá sestra Martina Hály. (…) Dary pro nadaci Canadian Cancer Society (Kanadská nadace proti rakovině) jsou vítány.“
Aby tento článek nekončil smutným konstatováním Moničina odchodu, požádal jsem herce Václava Koptu, syna slavného textaře Pavla Kopty, o vzpomínku na chvíli, kdy poprvé Moniku Hálovou spatřil.
Václav Kopta se s herečkou v mladém věku sblížil.
„Stalo se to v roce 1975. Mně bylo deset let a táta mě vzal do Semaforu. Dával se Sladký život blázna Vincka, moc se mi to líbilo a ani ve snu mě nenapadlo, že si jednou v tomhle báječném divadle zahraju. Tenkrát mě zajímaly hlavně autobusy, ale už jsem si pomalu začínal všímat i děvčat. Ovšem toho večera hormony udeřily plnou silou, a to především díky setkání s první dívkou mého srdce, která pro mne opanovala jeviště Semaforu. Byla to Monika Hálová! Nádherná, ve slamáčku a v krátké sukénce, zasáhla mne jako blesk. Mou hlavou a poprvé i celým tělem proběhla ona zvláštní elektrizující vibrace a já se zamiloval až po své temně červené uši! O přestávce mě otec vzal mezi účinkující do divadelního klubu, kde mi objednal dvoudecku džusu, začal se bavit s kamarády a na mě trochu zapomněl. Hrozně jsem se styděl a taky trochu nudil, takže jsem upíral oči ke schodišti vedoucímu zpět do hlediště, když tu najednou: po schodech sestupovala ONA! Královna mého srdce, průkopnice mých erotických představ – Monika Hálová!!! Zmocnila se mě panika, mé tváře sálaly jak vysoká pec v Třineckých železárnách. Ona se pomalu blížila ke mně a já, zasažen křečí lásky, rozkousl skleničku s džusem. Od té doby vím, proč se říká: Krve jak z vola! Trapas, ostuda, zkažený večer, znečištěný taxík a nemluvný otec. Smutná bilance, ale jinak milá vzpomínka na kouzelnou dívku s šibalským úsměvem a krásnýma nohama….“
Ondřej Suchý pro časopis Retro Idol
Fotogalerie |
73
59
51
50
49
48
