V Semaforu během této dekády hrály, v rozporu s přáním zakladatele Jiřího Suchého, tři divadelní skupiny – Jiřího Suchého, Josefa Dvořáka a Miloslava Šimka, kterému dělal parťáka Luděk Sobota.
Tomu ale bylo po čase partnerství se Šimkem málo a chtěl hrát své autorské představení. Když ho napsal, bylo v Semaforu skutečně uvedeno.
„Šimkovi jsem řekl, že chci udělat taky něco s někým jiným. Že mě omezuje hrát pořád jednu a tu samou figuru. Tak, jak ji on ode mě chtěl. Protože i on hrál celý život jednu a tu samou figuru. Jinak to neuměl. Nebyl herec. Díky té hře jsem se dostal do konfliktu s vedením. Ředitel Semaforu Antonín Hardt mi řekl, že buď budu psát a hrát se Šimkem dál, nebo že mě vyhodí a já že nebudu hrát vůbec. Ze vzteku jsem řekl, že tak tedy vůbec, a odešel jsem,“ rozpovídal se Sobota pro portál Novinky.cz a magazín Práva.
Hardtovi prý dokonce dal záhlavec
Ze Semaforu Sobota odešel po revoluci v roce 1990, kdy Jiří Suchý ze svého divadla vyhodil jak skupinu Josefa Dvořáka, tak Miloslava Šimka a kádrová rezerva Antonín Hardt přestal být jeho ředitelem.
Přesto Sobota na Hardta dodnes nezapomněl.
„Ten Hardt měl rád Suchého a chtěl, aby dostal zasloužilého umělce. Tak nás pořád tahal mezi soudruhy, na jejich akce. Jednou jsme dělali nějaké komické výstupy na vládě, a když to skončilo, sedl jsem si ke stolu k nějakému občerstvení. Hardt přišel a povídá: ‚Já si k tobě sednu.‘ ‚To víš, že jo, Tondo, sedni si,‘ odpověděl jsem mu. On strnul, že mu taky tykám. Tak jsem mu připomněl, že on mně tyká už pět let. Začal běsnit, jestli jsem se ho dovolil. ,Jdi do háje,‘ povídám. ‚A ty ses mě dovolil?‘ A dal jsem mu záhlavec. Takový lepanec. ‚Vždyť ty, Tondo, nejsi tak zlej, jak ze sebe děláš,‘ řekl jsem mu ještě. On odpověděl, že si mám pamatovat jednu věc. Že je zlej a bude zlej. A měl jsem utrum. Radil jsem se o tom i s Kopeckým a se Sovákem a ti říkali, s tím nic neudělám. Naštěstí přišla revoluce. Kdyby nebyla, tak už bych si neškrtl. Nedostal bych se nikam. Šimek mohl dělat s Krampolem, s kýmkoli. Ten mohl všechno. Já nemohl nic,“ vzpomínal Sobota.
Sobota odmítal hrát se Šimkem
Jak dnes celou tuto situaci vidí tehdejší ředitel Semaforu Antonín Hardt? Vůbec poprvé se vyjádřil exkluzivně pro Rytmus života.
„Jediný velký konflikt jsem měl v divadle se Sobotou, který o mně potom psal v každé své knížce a vyprávěl skoro ve všech rozhovorech, které poskytl. Nedovolil jsem mu hrát v Semaforu jeho druhou hru. Napsal první, já mu to sežral, ale hráli jsme ji asi třicetkrát a už byly ohlasy, že na ni chodí málo lidí, ať ji zastavím. Přitom jiné inscenace jsme hráli třeba šestsetkrát s vyprodaným hledištěm. Sobota chtěl potom napsat druhou hru a navíc ještě odmítal hrát se Šimkem. Dnes dělá, že byli kamarádi, ale Šimek se ho vzdal. Vzal jsem pak k Šimkovi Jiřího Krampola. Jirka vytvořil trochu jinou poetiku a já je vedl k tomu, aby nedělali pořád estrády, ale udělali i pár dramatičtějších celků. S nimi jsem vycházel dobře až do konce svého ředitelování,“ popisuje.
„A ze Semaforu po revoluci všichni vyletěli, protože je vyhodil Suchý. Já jsem je ale ještě předtím zajistil. Šimek s Krampolem přešli do Divadla Jiřího Grossmanna a až poté začal dělat Šimek s Bubílkovou Politický kabaret. Sobota odmítal hrát divadlo se Šimkem. V té době, kdy u mě v divadle byl průměrný plat dva tisíce korun, měli jakožto protagonisti tři tisíce dvě stě až tři tisíce osm set korun a například zpěvačky měly jen tisíc šest set korun. On prostě odmítal hrát Šimkovy věci a chtěl hrát jen to, co si napsal. Všichni si myslí, jací byli se Šimkem kamarádi, ale rozešli se ve zlém. Šimek pro něj napsal hru, ve které měl hrát, ale Sobota to odmítl. Ať mu ale nekřivdím, teď se mi docela líbil v Okresním přeboru. Když vidím, že nehraje jen toho přiblblíka, tak se mi líbí. Beru ho a nevadí mi. Už na tohle handrkování nejsem,“ řekl nám nakonec smířlivě Hardt.
I sám Sobota přiznává, že se se Šimkem nerozešel v dobrém: „Šimek vždycky říkal, že jsme firma. A já podle něj tu firmu zničil tím, že jsem chtěl taky dělat s někým jiným. Přestali jsme spolu komunikovat.“
Kamarád estébáka naletěl podvodníkovi
Hardt se vyjádřil i k Sobotově tak často vyprávěné historce o tykání a záhlavci, který mu prý populární komik uštědřil.
„Tykali jsme si a vůbec mi to nevadilo. Když byl Den tisku, kde byli novináři a dostávali ceny, tak se vždycky pořadatelé obraceli na Hudební divadlo Karlín, pod které spadal Semafor, abychom jim udělali program. Přišel tam klavírista, dva zpěváci a já tam vzal buď Šimka s Krampolem, nebo Jirku Suchého s Molavcovou. Přišel jsem a najednou tam sedí mezi hosty Sobota, který tam neměl co dělat. On se totiž bavil s příslušníkem StB, který byl šoférem na předsednictvu vlády. A tuhle akci organizovalo právě předsednictvo vlády. Tenkrát měl průser, o kterém nevypráví, protože ho tají. Chtěl si v Tuzexu něco koupit, nejspíš auto. To jsme sice chtěli všichni, ale neměli jsme bony, kterými se v Tuzexu platilo. On se rozhodl, že načerno koupí několik tisíc bonů, a sehnal nějakého šmíráka, který mu je slíbil. Ten ho zavedl do průchodů a uliček, které jsou na Staroměstském náměstí, vzal si od něj asi patnáct tisíc korun a řekl mu, ať tam počká, že mu přinese bony. Vešel do domu, přes dvůr utekl a už nepřišel. To ale Sobota nemohl nikde říct, protože by měl ještě průšvih, že chtěl ožebračit devizové hospodářství. Opět ho zachraňoval ten jeho ‚estébák‘, který se mi po letech přišel omluvit. Jednou mě zastavil pán a říká: ‚Vy mě asi neznáte, ale byl jsem kamarád se Sobotou a jezdil jsem pro předsednictvo vlády. Já se vám za něj omlouvám.‘ On si tenkrát Sobota třeba stěžoval, že jemu, který pracuje pro Socialistický svaz mládeže a jezdí na zájezdy, kde dělá komika a spolupracuje, není dovoleno hrát vlastní hru. Vadilo mu, že jsem Šimkovi dovolil jezdit za dcerou, která utekla do zahraničí. Suchý, který podepsal Několik vět, mohl zase psát a hrát a dovolil jsem mu odjet do Anglie a do Finska. Sobota věděl, že mám dost napjaté vztahy s odborem kultury na magistrátu. Měl jsem ale dobrou politickou pozici u primátora. Stěžoval si na městském výboru, psal i ministru Klusákovi, že mu nevycházím vstříc. Říkal, jaký jsem ředitel komunista, když jemu, který se angažuje, nevyjdu vstříc a tyhle disidenty podporuju. Po revoluci přitom o mně vyprávěl ve všech novinách, že jsem bolševik, který mu nedovolil hrát. A lže, žádný záhlavec mi nikdy nedal. Kdyby mi ho dal, nenechal bych si to líbit a dal bych mu pěstí. Jsem cholerik a pro ránu nechodím daleko,“ dodal na závěr Antonín Hardt, který jako herec natočil přes 120 filmů a seriálů a dodnes je umělecky činný.
Fotogalerie |
