Vaš partner je choreograf a tanečník Václav Kuneš (49), seznámili jste se díky tanci?
Potkali jsme se už na škole. Vašek byl dva roky nade mnou. Všichni chtěli jít po škole pracovat k choreografovi Jiřímu Kyliánovi do Holandska. Vašek se tam po škole dostal. A za dva roky, když jsem dostudovala, jsme se domluvily se třemi holkami a vyrazily do Haagu, kde jsme během našeho konkurzu bydlely právě u něj. Vtipné je, že on si to, na rozdíl ode mě, nepamatuje. Sice jsem tehdy v konkurzu neuspěla, ale po letech nás svedla shoda náhod zase dohromady. I když na ty já nevěřím, neboť si myslím, že nic v životě není náhoda. Před zhruba osmi lety jsme se prostě znovu potkali a od té doby jsme spolu.
Měli jste neoficiální svatbu na posvátném keltském místě. Jak proběhla?
Na Silvestra 2020 jsme tam jeli s partou kamarádů. Moje kamarádka, co tam s námi byla, může oddávat. A tak se nás zeptala, jestli si tam nechceme udělat svatbu. Kamarádi před námi z toho nakonec vycouvali, ale Vašek řekl ano, až mě to dojalo k slzám – a nejen mě. Byl to pro mě moc důležitý obřad. Dodnes z něj máme i prstýnky. A jelikož tehdy bylo teplo, tak jsme si pak místo svatební hostiny opekli buřty. Byla to milá a spontánní akce, na kterou máme krásné vzpomínky.
A oficiální svatbu v plánu máte také, nebo vám to stačí?
Samozřejmě, že mi to nestačí! (smích) Bavíme se o tom, ale není to pro nás podstatné. Podle mě se každá holka chce vdávat. Já už jsem sice rozvedená, ale klidně si to zkusím ještě jednou.
Vychováváte spolu dceru Jasmínu (12), kterou máte z předchozího vztahu s tanečníkem Karlem Moravcem (44). Táhne ji to taky k tanci?
Ano. Předtím dělala karate, ale už rok chodí tancovat a je velmi nadaná. Myslím si, že nikdy nepůjde profesionální dráhou, protože to tak podle mě nevnímá. Ale pro mě je super, že se ráda hýbe. Všechny pohybové aktivity jí schvaluji, protože si myslím, že pohyb je potřeba.
Čím by vaše dcera chtěla být, až bude dospělá?
Jasmínka by momentálně chtěla být vojačka. Ale uvidíme, kam ji nakonec vítr zavane. Umí taky moc hezky malovat, dobře se hýbe, takže je nadaná ve všech směrech. Myslím, že její vysněné povolání se ještě několikrát změní. Doufám.
Jednu dobu jste bojovala s pocitem vyhoření, brala antidepresiva a chodila k psychiatrovi. Promluvila jste o tom otevřeně v pořadu 13. komnata. Co vám nejvíc pomohlo?
Vlastně až díky 13. komnatě jsem se od svého doktora dozvěděla, že jsem měla třetí stadium vyhoření ze čtyř. Tenkrát jsem to ani netušila, jenom jsem začala mít panické ataky, které zná mnoho lidí. Ve finále mi nejvíc ulevila lékařská pomoc. Tři roky jsem chodila každý týden na psychiatrii. Rok jsem poctivě brala antidepresiva a pak jsem je rok vysazovala. Odborná péče a léky mi nejvíc pomohly se co nejrychleji stabilizovat.
Co nyní děláte, když vás opět přepadnou tíživé pocity?
Jde o dech, který je základ. Občas to na mě pořád dopadá. Pak má člověk pocit, že nemůže dýchat, ale to se jen v tu chvíli nedokáže soustředit na výdech a lapá po dechu. Když se zvládneme soustředit na pravidelný nádech a výdech, tak se velmi rychle náš dech zklidní. Taky mi pomáhá v tu chvíli přemýšlet nad něčím úplně jiným. Když to přeženu, tak třeba klidně začít počítat matematický příklad. Jde o to zaměstnat hlavu úplně jiným směrem, aby člověk nenechal ten nepříjemný stav naplno rozjet, protože pak začne mít pocit, že má infarkt nebo že se udusí. Na každého platí něco jiného, takže si každý musí sám přijít na to, co na něj bude nejvíc fungovat.
Dostala jste zpětnou vazbu od fanoušků s podobnými psychickými problémy?
Ano, dostala jsem hezké zprávy třeba od maminek, jejichž dcery prožívají to samé. Nebo mi psaly ženy, že se konečně přestaly stydět, došly k doktorovi a udělalo se jim líp. Nebylo pro mě lehké 13. komnatu natočit, ale říkala jsem si, že i kdyby to pomohlo jednomu člověku, tak mi to za to stojí. Pro mě to byla taková zrychlená autoterapie. A hezky se mi to tím uzavřelo. Moc bych si přála, aby lidem nebylo takhle těžko na duši.
Věnujete se i charitě. S jakými spolky spolupracujete a co vás k tomu vedlo?
Už dlouhá léta podporuju třeba nadaci Dobrý anděl, spolek Úsměv mámy, iniciativu Nova pomáhá, projekty Klokánek a Klokart, Člověka v tísni a další. Považuju to za přirozenou a důležitou součást svého života. Když můžu, tak pomůžu. A když je šance to někde propagovat, aby to lidem pomohlo ještě víc, tak to udělám s radostí.
Vystudovala jste balet na taneční konzervatoři. Působila jste v mnoha muzikálech i v taneční skupině UNO. Jak jste se vlastně dostala k moderování?
Jednou jsem tančila s Luckou Bílou v jejím pořadu Lucie naBílo. Tam si mě všiml režisér Viktor Polesný a pozval mě na konkurz do pohádkového seriálu O ztracené lásce. Natočila jsem ho a pak mě pozval na konkurz do filmu Milenci a vrazi. Pak přišly filmy Vratné lahve, Boží pole a ještě další role. Měla jsem pocit, že ze mě místo tanečnice asi bude herečka, jenže pak mi rok nepřišla žádná nabídka. Poté jsem dostala možnost moderovat taneční show Bailando, následovala Snídaně s Novou a pak zprávy. A teď jsem na Nově už sedmnáctý rok.
Letos v říjnu to bude už deset let, co s Martinem Pouvou (60) uvádíte večerní Televizní noviny. Jaký k sobě máte vztah?
Jako parťáci máme fantastický vztah. Občas se sice při přípravě zpráv trochu pohádáme, protože někdy máme na věci odlišné názory, ale oba za sebou pevně stojíme. Když jeden z nás potřebuje, ten druhý je tam pro něj. Já jsem občas trošku nervák a Martin je naopak kliďas. V běžném životě jsme každý úplně jiný. Vtipkujeme, že bychom nemohli být partneři, protože bychom se zabili. Ale jako parťáci si rozumíme. Já měla vždycky štěstí na skvělé kolegy.
Fotogalerie |
