Vás bych na zahradnici vůbec netipovala. Jak jste k takovému koníčku přišla?
To je docela pěkný příběh, který se táhne už od mého dětství. V šesti letech jsem začala chodit do dramaťáku k úžasné paní profesorce Heleně Kostečkové. Byl to můj srdcový člověk, probudila ve mně lásku k herectví a připravila mě na konzervatoř. A ta měla zahrádku v klasické zahrádkářské kolonii. Občas jsem ji tam šla navštívit nebo s něčím pomoct a vždycky jsem jí říkala: Helenko, kdyby tady někdo prodával zahrádku, myslete na mě. Odjakživa mě to táhlo k přírodě, mám k ní velmi blízko. Pomáhala jsem i jiným známým se zahradničením. A když pak Heleně docházely síly, tak mi tu svoji zahrádku přenechala. Takže ji mám svázanou s nostalgickými vzpomínkami. A jsem ráda, že můžu v jejím díle pokračovat.
Jak jste začínala?
Nejprve jsem se snažila zahradu vyčistit, odvézt staré krámy a další věci. Pak jsem ji začala rýčem a krumpáčem předělávat. Nadřela jsem se.
Jak je ten pozemek rozsáhlý?
Hodně, pořádně mě to vyškolilo. Ale v dobrém. Teď už tam mám zasazené stromy, nový trávník a záhony. Šest set metrů čtverečních, takže veliký. Normálně bývají poloviční. Ale já jsem na kraji kolonie, tak mám těch metrů víc.
Máte tam chatku?
Ano, každá parcela má nějakou stařičkou chaloupku, většinou z padesátých šedesátých let. Ta moje není zateplená, takže přes zimu se v ní být nedá. Zkoušela jsem v ní zůstat přes noc v létě, jenomže sousedův pes tak strašně štěkal, že jsem vůbec nespala. Ale dělám si tam táboráky. Mám to ráda, občas pozvu někoho na buřty. Mít zahradu je velká dřina, ale je pěkné, když se vám pak podaří něco vypěstovat.
Na které výpěstky jste obzvlášť hrdá?
Na rajčata. Naučit se je vyštipovat, aby vyrostla, nezplesnivěla… Ale taky na lilky a další zeleninu. Velmi náročné je pečovat o stromy, abyste je ochránili před různými škůdci a nemocemi.
Jsou vaše produkty bio?
Snažím se, ale někdy je to těžké, člověk musí dělat i kompromisy. To mě naučila praxe. Ale zasela jsem květnatou louku, aby tam hmyz a včelky měli své působiště. To je strašně důležité, protože těchto ploch v přírodě ubývá a pak není dost hmyzu, aby opyloval stromy. Je to velké téma v celé Evropě, která už začala tento problém řešit.
Uvažujete, že byste se dala i na chov drobné zvěře? Slepic, králíků a podobně.
To se tam nesmí a ani si to nedovedu představit. Poslední tři roky jsem intenzivně pracovala na zahradě a teď cítím, že se chci věnovat zase herectví. Po covidové pauze, kdy se netočilo, jsem zjistila, že mi ta profese chybí, je to moje srdcovka a chci ji dělat dál.
Nikdy jste neměla syndrom vyhoření?
Krizi v tom smyslu, že pochybujete o své profesi, mívá myslím každý. Protože když jakoukoliv práci děláte dlouho a intenzivně, je časem těžké znovu se na ni těšit. Právě proto jsou dobré pauzy, během kterých můžete cestovat nebo dělat něco úplně jiného. Osvěží vás to a pak se vracíte s novým nábojem.
Stala jste se patronkou výstavy orchidejí v pražské botanické zahradě. Máte k nim nějaký specifický vztah?
Kdysi jsem je pěstovala, měla jsem k tomu i podmínky, protože můj byt měl parapety na východ a tam se orchidejím daří líp. Nesnesou ale přímé slunce. A můj současný byt je slunečný, nevydržely by a ani se mi tam už tolik kytek nevejde. Beru to tak, že mám zahrádku a nemůžu mít všechno. Ale každoročně ráda na tuhle výstavu chodím, protože je strašně pestrá. V Čechách teprve startuje jaro a vy ve skleníku Fata Morgana vidíte úžasné netypické květy, které vás navnadí na jarní sezonu.
Jaké květiny vás nejvíc potěší?
Z každé kytky, kterou dostanu, mám radost. Ale miluji luční květiny. Když je kytice pestrá jako louka.
Do kin právě vstupuje film Známí neznámí o partě českých a slovenských přátel, kteří spolu stráví Silvestra a při tom se o sobě dozvědí spoustu překvapivých věcí. Koho v něm hrajete?
Psychoterapeutku Evu, která má manžela a dceru. Právě my jsme tím hostitelským párem, který pozve své známé na Nový rok na večeři. A Eva navrhne zahrát si hru s mobily, což znamená odtajnit všechny informace, volání a zprávy, které ten večer přijdou. Má problémy ve vztazích, nemá je dobré ani s manželem a dcerou, protože je velmi autoritativní a manipulativní. Tentokrát ale rozehraje příliš vysokou hru.
V jakých dalších rolích se objevíte?
Teď se to opravdu sešlo, nabídek je víc. Některé scénáře se teprve dopisují, takže ještě není jasné, co se bude v blízké době točit. Jisté ale je, že budu hrát ve filmu Děti Nagana. Je to rodinný film Dana Pánka, který k němu napsal moc krásný scénář. Měla bych v něm hrát maminku hlavního hrdiny.
Jste v téhle branži už několik desítek let, změnil se způsob, jakým si vybíráte role? Dáváte přednost výzvám, nebo radši ztvárňujete postavy, u kterých máte ověřeno, že je zvládnete?
Je pravda, že role křehkých, zraněných, lítostivých žen, takzvaných obětí, mě už nelákají. Takové jsem teď hodně odmítala. Všem jsem říkala, že se chci přehrát do jiných charakterů. Jednak jsem si tuhle škálu už odehrála, a pak mám taky potřebu a chuť jít do energičtějších typů. Ta postava může mít i zranitelnou polohu, protože slabší místo máme každý, ale měla by to být silná žena. Pořád ale působíte křehce a taky velmi mladě, i když vám je už přes čtyřicet.
Není vaše vizáž překážkou, když chcete hrát silné ženy?
Možná, ale já prostě necítím, že bych je měla dál hrát. Byla bych radši, aby pro mě role byla výzvou. K herci většinou promlouvá scénář. Když mě chytne a cítím při jeho čtení radost, vím, že je ten pravý. I když mám zároveň obavy, že nebudu vědět, jak postavu uchopit a že to bude náročné. Důležité je, že se u něj bavím. Čím víc je pro mě práce v jakémkoliv ohledu neznámou půdou, tím víc mě láká.
Jak jste trávila čas během pandemie?
V prvních dnech jsme s kamarádkou, asi jako všichni, šily roušky. Já stříhala látku, ona ji sešívala. Takže začátek pandemie jsme pojaly takhle a pak mě zachránila zahrada. K tomu jsem se snažila udržet si angličtinu. Jsem typ člověka, který potřebuje mít nějakou náplň, takže se pořád zaměstnávám. Nedokážu jen tak vysedávat a koukat do prázdna.
Mluvíte anglicky, zkusila jste i arabštinu, když máte kořeny v Sýrii?
Zkoušela, ale šlo mi to těžce. Jakmile přijde práce a nemůžu se studiu věnovat intenzivně, je to náročné. Pro mě je důležitá zejména angličtina. Mám venku agenty, občas se nějaká příležitost zahrát si v zahraniční produkci naskytne, tak jsem si řekla, že se budu věnovat hlavně jí. On to po nás chtěl i táta. Říkal nám: Učte se anglicky. A my mu později vyčítali, že jsme mohli umět zadarmo arabsky, kdyby na nás v dětství mluvil svou mateřštinou. Neříkám, že by se mi nelíbilo plynně mluvit a hrát i v jiných jazycích, ale abych dělala další jazyk aktivně, to teď myslím nehrozí. Momentálně toho víc nestíhám. Nedávno jsem ale dělala konkurs v italštině, takže se dokážu v krátké době naučit, co nezbytně potřebuji.
Fotogalerie |
