„Utíkala jsem z domu, volali na mě policajty, táta řval a máma přitom hulila jednu cigaretu za druhou. Proto říkám, že jsem dítě ďáblovo,“ prozradila na sebe Kateřina Marie Fialová pro Téma, jakou měla třaskavou pubertu plnou odbojnosti, frustrací a vzteku, což často končilo nejen jejím útěkem do setmělých ulic, ale třeba i strašnou hádkou s tatínkem.
„Byl to vždycky třesk dvou šutrů, když jsme se chytli. Kdybyste viděli, jak to vypadalo, když jsme se my dva hádali, no ty kráso! Itálie! A strašná!“ připouští.
Snažila se krotit, když táta těžce onemocněl leukemií, což drsně zasáhlo celou rodinu.
„Všechno muselo jít stranou, protože tu byl táta, jehož jsem tlačívala na vozíku do nemocnice, a máma, která to nesla strašně těžce. Díky bohu mě uvolnili poslední měsíc ze školy a byla jsem u toho, když šlo opravdu do tuhého. Umřel doma, nám před očima,“ vzpomíná jen nerada na těžké chvíle herečka, která však doufala, že po tak hrozné tragédii se s maminkou ještě více semknou dohromady a začnou spolu nový život.
„Myslela jsem si, že to přeci musí zvládnout. Nechtěla jsem, aby máma v našem baráku hnila. Vezmu tě do Brna a budeme spolu žít, říkala jsem jí,“ vysvětluje.
Vůbec ji nenapadlo, že máma po odchodu svého manžela ztratí jakoukoli vůli do života a o žádném stěhování a novém životě s dcerou rozhodně nebude přemýšlet.
