Sjezdil jste celý svět, ale nakonec jste skončil na jihočeském venkově obklopen spoustou zvířat. Jak se vám tam žije?
Nádherně, ale já myslel, že se mě zeptáte, jak se mi to stalo.
Tak dobře, jak se vám to přihodilo?
Můj partner vyučuje na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity chov drobných zvířat a etologii, což je věda, která se zabývá jejich chováním. Takže díky tomu máme doma asi sto padesát krátkosrstých černých morčat.
Přímo v domě?
Ano, ale ne že bychom v obýváku měli krabice s morčaty, mají svoji speciální místnost. S námi tam jsou akorát čtyři africké želvy a pětisetlitrové akvárium s amazonskými terčovci.
Zvykl jste si na jejich společnost snadno? Miloval jste zvířata jako dítě?
Ano, ale ta žila na dvoře a ve chlévě. Jsem kluk z vesnice. Rodiče i prarodiče byli zemědělci a já vyrůstal v podstatě na poli. Měli jsme všechna zvířata. Dobytek hovězí i vepřový, ovce, kozy, tisíce králíků, slepice, kuřata, kachny… Ale žádné z nich nesmělo překročit práh našeho domu. Když přišla sestra za rodiči, že by chtěla křečka, morče nebo aspoň rybičky, měla to marné. Nic takového do domu nesmělo. A musím říct, že když jsem se poprvé do těch jižních Čech vydal, vůbec jsem netušil, co mě tam čeká. Já jsem se tam totiž přiženil. Jako princezna ze mlejna.
Romantičtější už to být nemohlo. Tím pádem jste ale musel brát všechno tak, jak jste to tam našel.
Ano, ale já bych do toho ani nerýpal. Od svého partnera dostávám stoprocentní podporu pro to, co dělám, a tak ji poskytuji i já jemu. Mám to takhle nastavené přirozeně. Nikdy po lidech nechci to, co bych nerad, aby dělali mně. Takže mám radost, že má Péťa takovou zálibu.
Jaké pro vás bylo první setkání s realitou?
Přišel jsem a dům byl postavený. Ale zahrada, ploty ani garáž ještě udělané nebyly. Zato zvířata už tam byla nastěhovaná. Když Petr před sedmi lety ten barák začal stavět, už tenkrát věděl, že tam bude mít čtyři malé africké želvy. Chová je od miminek. Byly velké jako pětikoruna, když je koupil, a dneska už mají kluci osm let. A morčata míval už od dětství u rodičů v králíkárně, přičemž přes zimu byla ve skleníku. On tohle miluje. Ale kdyby záleželo jenom na něm, choval by spíš koně. Jenomže tím, že se zabývá genetikou, tak šlechtit koně by byl strašně dlouhý proces, kdežto morčata se rozmnožují mnohem rychleji, takže výsledky vidí dřív.
Mazlíte se s nimi?
Vůbec ne.
Takže jsou určena jenom pro výzkum, ne pro potěšení?
S morčaty jezdíme na soutěže. Jsou to výstavní zvířata s rodokmenem. Stojí spousty peněz. A želvy jsou pro nás takový živý element v domě. Ale taky máme obrovské množství rostlin, takže to u nás vypadá jako v džungli.
Nedá vám větší práci nakrmit zvířata než sebe a partnera? Vaříte jim?
Ne, těm se naštěstí nic nevaří. Želvy jsou nenáročné. Přes zimu dostávají čínské zelí, seno, vodu a v létě jsou na pastvě. Morčata mají dietu na bázi zeleniny a ovoce a k tomu seno. A teď zrovna Péťa vyvinul s jednou firmou speciální granule. Jsou první v republice, určené vyloženě pro morčata. Od té doby, co je jimi krmí, rozmnožují se jako na běžícím páse a přestaly veškeré problémy s porody. Předtím to bylo hrozné. Já vůbec netušil, že se s morčaty jezdí kvůli císařskému řezu uprostřed noci na veterinu. Tohle všechno jsem během posledních čtyř let absolvoval. A to teď díky vyvážené stravě odpadlo. Protože v těch granulích mají správný poměr vitaminů a vlákniny, problémy zmizely a my máme klid.
To je i pro mě novinka, že morčata podstupují císařský řez.
Ta zvířata jsou přešlechtěná, a tím pádem nasvalená. Mají široká ramena, velké kulaté hlavy, a porody takových mláďat jsou proto komplikovanější. Ale je to různé. Narodí se vám šest morčat, každé má sedmdesát až osmdesát gramů, nebo jedno a to váží sto sedmdesát gramů. Přitom to rodí stejná samice, chuděra. Já vůbec nevěděl, že tyhle věci existují, pro mě je to úplně nový vesmír a jsem moc rád, že ho Péťa má. Aspoň mám čas na svoje věci. (smích)
Mimochodem, vy jste taky pěkně nasvalený. Jak se bráníte přibírání na váze, když se pohybujete v tak nebezpečném oboru?
Jídlo miluju! Já tvrdím, že jsem se narodil jako dietní chyba a akceptoval to. Dříve jsem běhával půlmaratony a plaval. Ale to už je všechno za mnou. Přitom jsem to dělal jen tak mimochodem. Když jsem žil v Londýně, chodil jsem do práce pěšky. Hodinu až hodinu a půl svižnou chůzí. A když tolik času nebylo, použil jsem indiánský běh (střídání chůze a běhu, pozn. red.). A najednou z toho bylo každé dva dny dvanáct kilometrů.
Vás netrápí, že máte nadváhu?
